Náš chov

CHOV LOVECKÝCH PSŮ VE 3. TISÍCILETÍ

20.05.2020

Osobně zastávám názor, že možnosti původního uplatnění loveckých psů jsou dávno za zenitem a přibývat jich nebude; proto u loveckých plemen dnes záleží především na tom, jak je jejich povaha slučitelná se způsobem života lidí v třetím tisíciletí.

Lidská společnost od dob, kdy člověk byl lovcem a při opatřování potravy mu pomáhal jeho společník – lovecký pes, ušla pěkný kus cesty (ostatně ruku na srdce: kdo z nás by se tímto způsobem dnes uživil) a není důvodu se domnívat, že tyto změny se chovu psů nedotknou. Myslivost je pouhou zájmovou činností a počet jejích vyznavačů nezávisí jen na její atraktivnosti pro určitou skupinu lidí, nýbrž i na konkrétních podmínkách pro její provozování.  Změna životních podmínek má na svědomí, že ti, kdo se tímto koníčkem zabývají,  se potýkají s nejrůznějšími těžkostmi, počínaje tím, že ostatní populace ze známých důvodů (a těch není málo) nepřihlíží některým jejich aktivitám s nadšením, a konče např. užitím loveckých psů k lovu černé zvěře.

V příloze časopisu Myslivost č. 9 (ročník 2005) jsme se mohli seznámit s nesmírně  zajímavým článkem „Pro lov černé zvěře nemáme dostatek vhodných psů“,  v němž autor (Gustav Kořínek) poukazuje jednak na skutečnost, že k lovu černé zvěře je dnes používáno  plemen psů naprosto nevhodných a jednak na to, že psi nemají s lovem černé zvěře dost zkušeností. Plemena u nás nově chovaných honičů, která byla v původní vlasti chována pro práci ve smečkách, nemají dostatečnou ostrost pro práci na černou zvěř (upotřebitelnost psa v tomto smyslu se ověřuje zkouškou honičů). Pro uvedená  plemena (nemající vlastnosti vhodné pro vykonávání zkoušek honičů) byla stanovena povinnost barvářské zkoušky honičů; ta je však odborníky považována za zcela nevhodnou pro upotřebitelnost psa při lovu a dosledu černé zvěře. Gustav Kořínek svůj článek uzavírá konstatováním, že zkoušky, při kterých pes není vypouštěn z vodítka a nemusí prokázat samostatné vyhledávání zvěře, by psa rozhodně neměly kvalifikovat k lovecké upotřebitelnosti. Autor volá po změnách nejen ve zkušebních řádech, ale i v „kynologických“ právních předpisech, (ve vyhlášce č. 244/2002 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o myslivosti).

V této souvislosti bych se ráda věnovala tématu, který s problémem popisovaným ve shora citovaném článku dost souvisí, a sice povinnosti složení zkoušek lovecké upotřebitelnosti jako podmínky zařazení psa či feny do chovu v případě málopočetných plemen psů, kde neexistuje dostatečná chovná záklkadna. Situace je taková, že aktivních chovatelů těchto psů ubývá a pokud se týká chovu většiny plkemen honičů, ten stagnuje (v tom lepším případě).

Přesto se (často ze setrvačnosti) lpí na takovém omezení chovu, jakým je povinnost úspěšného složení barvářských zkoušek honičů pro zařazení do chovu. Tuto podmínku za condicio sine qua non prohlašují právě myslivci, ačkoliv není tajemstvím, že pro málopočetná plemena psů je naprostou nutností do chovu „vtáhnout“ maximální počet jedinců a pokud možno neopakovat stejná krytí. Je otázkou, proč má určitá skupina lidí, kteří mají za své hobby myslivost, určovat podmínky chovu psů, když je známo, že mezi majiteli v Čechách netradičních loveckých plemen psů je jen hrstka těch, kteří se myslivosti aktivně věnují.

Zastánci povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů zdůvodňují svůj názor nutností zachovat lovecké vlohy plemene; pokud se této věci týká, traduje se že za 10 generací tyto vlohy naprosto vymizí (v praxi jsou ovšem známy i příklady, které dokazují opak). Osobně vidím kámen úrazu v tom, že nezačne-li se situace zodpovědně řešit, za 10 generací si prostě určitá plemena honičů neopatříme! Pokud chce majitel svého psa pracovně vést, nikdo a nic mu nebrání, avšak lpění na těchto požadavcích za každou cenu může mít za následek spíše úpadek (zánik) chovu, než jeho zkvalitnění.

Ono totiž zdaleka nezáleží pouze na loveckých vlohách psa: stejně jako pes (fena) s výjimečně úspěšnou výstavní kariérou nemusí být dobrým plemeníkem (matkou), pracovně využívaný pes zkušeného vůdce může být ve skutečnosti horší, než pes vedený při zkouškách člověkem bez zkušeností. Výsledek příslušných zkoušek nezřídka odráží spíše možnosti majitelů než vlohy psů.

Dnes existuje řada aktivit, které můžeme loveckému plemeni nabídnout náhradou za práci v lese; to, že pes není pracovně využíván, rozhodně neznamená, že z něho musí být tzv. gaučák. Pokud většina honičů má barvářské zkoušky honičů splněny jen z důvodu zařazení do chovu a po jejich složení už les nikdy neviděli, nemůžeme se divit, že se hovoří o pokrytectví. Když se pak navíc dozvídáme o naprosté nevhodnosti těchto zkoušek, musímenutně dojít k závěru, že chovu málopočetných plemen honičů sotva prospějeme přísnými podmínkami pro zařazení do reprodukce, ba právě naopak. Pokud se na reprodukci bude podílet co nejvyšší počet zdravých jedinců, spíše se zabrání známým negativním důsledkům (projevy nejrůznějších dědičných chorob, snížená odolnost proti chorobám, problémy v reprodukci atd.)

V případě málopočetných plemen psů platí, že při příliš přísných kriteriích pro zařazení do chovu jsou z reprodukce vyřazováni i zdraví jedinci skvělého exteriéru. Dlouholetí chovatelé zastávají (zkušeností podpořený) názor, že lovecké vlohy má většina představitelů loveckého  plemene (i po rodičích pracovně nevyužívaných) a záleží jen na majiteli, jak tyto vlohy rozvine, neboť pracovním se pes nestává zkouškou, nýbrž praxí. Bez důležitosti není ani fakt, že počet štěňat, o která projeví zájem myslivci, by rozhodně kvalitní chovnou základnu málopočetného loveckého plemene zabezpečit nedokázal.

Není spíše nejvyšší čas začít za každou cenu zvyšovat efektivní velikost populace (počet rodičů, psů i fen, kteří se podílejí na produkci potomstva v jednom kalendářním roce) a k otázce povinných zkoušek lovecké upotřebitelnosti se vrátit v době, kdy bude dostatečná chovná základna zajištěna? Riziko ztráty loveckých vloh u loveckých plemen psů je bezesporu nesrovnatelně nižší než riziko zániku plemene za dnes existujících podmínek!

30.9. 2005 

Pro Chov psů  

JUDr. Radana Menšíková