K chovným podmínkám

Diskutovat na toto téma můžete zde.

Kdybych názory mnoha chovatelů bernských honičů na nastavení chovných podmínek jinak pro psy a jinak pro feny neznala a nevěděla, jak moc je tento problém zajímá, s jeho otvíráním bych asi nezačínala (osobně mne nijak nepálí); avšak na výstavách i mimo výstavy o tom často diskutujeme, v názoru se někdy shodneme, jindy nikoliv, vždy si však sdělujeme důvody, pro které své stanovisko zastáváme.

Aby rozuměli i ostatní: k zařazení do chovu fenka bernského honiče musí splnit:

a) podmínku věku (18 měsíců),

b) podmínku počtu a druhu absolvovaných výstav (nejméně 2, z toho 1 pořádaná klubem a další oblastní, národní či mezinárodní),

c) podmínku ohodnocení (výborná či velmi dobrá) a

d) podmínku odpovídajícího exteriéru (plnochrupost, skus nůžkový).

Pokud jde o uchovnění psa, platí pro něj stejné podmínky, navíc však povinnost úspěšného složení barvářských zkoušek honičů. Nebudu se pouštět do polemiky s názorem, který zazněl vždy, když se někdo z členů klubu (většinou nováčků) ptal po důvodu tohoto opatření; nevím, zdali i současné vedení klubu tento názor zastává a proto jej nepovažuji za podstatný.

Důsledkem tohoto opravdu nezvyklého řešení je skutečnost, že každý chovatel dříve prodá feny než psy - pokud zájemce nemá nějaký speciální důvod pro to, že si pořizuje psa, proč by s volbou fenky nezvolil i jednodušší variantu?

Na problém můžeme nahlížet ze dvou hledisek:

I. Proč taková asymetrie? Proč diskriminační opatření k umožnění přístupu do chovu?

II. Proč vůbec ztěžovat perspektivním jedincům přístup do chovu? V zájmu chovu je co nejširší chovná základna - je přece všeobecně známo, že je zapotřebí do reprodukčního procesu vtáhnout co nejvíce chovných jedinců.

Ad I, tedy pokud se týká „asymetrie řešení“.

1. Jde bezesporu o diskriminaci majitelů psů (tzn. jedinců mužského pohlaví), a to minimálně z finančního hlediska (za uchovnění psa majitel ve finále zaplatí víc než za uchovnění feny), ale konec konců i z hlediska odborného: tento rozdíl totiž nelze nijak vědecky odůvodnit.

2. Pokud perspektivní pes, navíc s výbornými výstavními výsledky, nebude mít splněny předepsané zkoušky (a jistě častějším bude případ, že podmínky pro jejich splnění nemá majitel psa, než případ, že by pro ně neměl vlohy pes), pes prostě do chovu zařazen být nemůže. Naopak to však neplatí - i kdyby podmínkou zařazení do chovu úspěšné složení barvářských zkoušek honičů nebylo, kdo chce se svým psem tuto zkoušku absolvovat, nic mu nebrání.

Ad II, tedy pokud se týká neopodstatněného zúžení chovné základny:

1. Jde o opatření nelogické z hlediska odpovědnosti za koncepci chovu plemene; je především v zájmu kvality chovu, aby chovná základna byla co nejširší. Co s majitelem, který vlastní perspektivního bernského honiče a vůbec mu neleží na srdci počet chovných jedinců, kteří se podílejí na reprodukci plemene? Jak ho přimějeme, aby se svým psem absolvoval něco, co ho nebaví a k životu to nepotřebuje? A to ponechávám zcela stranou otázku, že má svého (pro chov zajímavého) psa pro radost a nehodlá se účastnit práce v klubu. Tvrzení, že se bez tohoto psa obejdeme, v případě málopočetného plemene sotva obstojí, víme přece, že základní zásady, jimiž se řídí chov málopočetného plemene jsou:

a) zajistit co nejširší chovnou základnu,

b) neopakovat stejná krytí a

c) využívat přilití krve.

2. Chovatelé, kolik štěňat si od vás koupili myslivci pro práci v lese? Kolik naopak bylo těch, kteří si bernského honiče pořídili pro jeho milou povahu a mají jej jako skvělého kamaráda?

Závěrem mi dovolte navrhnout řešení, neboť rozhodně nebylo mým cílem pouze poukázat na problém. Což takhle vyhovět oběma skupinám? Jak to myslím? Jednoduše, co zvolit alternativní řešení:

Pro to, aby pes či fena mohli být zařazeni do chovu, musí splnit následující podmínky:

a) podmínku věku (18 měsíců)

b) podmínku počtu a druhu absolvovaných výstav (nejméně 2, z toho 1 pořádaná klubem a další oblastní, národní či mezinárodní),)

c) podmínku výstavního ohodnocení (výborná či velmi dobrá)

d) podmínku odpovídajícího exteriéru (plnochrupost, skus nůžkový) a

e) podmínku úspěšného absolvování barvářských zkoušek honičů anebo podmínku absolvování dalších dvou výstav, z nichž každá musí být národní nebo mezinárodní, s ohodnocením výborná či velmi dobrá.

Mám za to, že není důvod, aby se někdo takovým řešením cítil poškozen a není důvod se domnívat, že některá ze skupin by byla zvýhodněna, pokud si každý může vybrat způsob pro něj přijatelnější. Někdo prostě raději prezentuje své psy na výstavě a někdo s nimi pracuje v lese. Osobně se domnívám, že psi kvalit bernských honičů jsou skvělí pro obě z těchto činností a jen těžko budeme jednu nadřazovat druhé.

Ono totiž nejde o nic menšího, než o otázku, zda hodláme i ve změněných podmínkách, kdy rapidně ubývá příležitostí užití loveckých psů obecně, bernské honiče nevyjímaje, k původnímu účelu, toto plemeno nadále chovat anebo jeho chov utlumit, jak se již jednou stalo (až musela FCI povolit vzájemnou plemenitbu mezi jednotlivými varietami švýcarského honiče). Pokud si i vy myslíte, že nazrál čas se tomuto problému začít věnovat včas, ozvěte se.

Vzhledem k tomu, že my, jichž se to týká, jsme tak „rozeseti“ po vlastech českých, že málokdy se osobně sejdeme ve větším počtu, abychom si mohli popovídat, což se o to pokusit způsobem, který nám moderní doba umožňuje? Doufám, že do diskuse přispějí alespoň ti, o nichž je známo, že se nad tímto problémem vážně zamýšlejí.

Diskutovat na toto téma můžete zde.

Průběžné zhodnocení diskuse o chovných podmínkách

Před časem (přesně 22.8. 2005) jsme tímto příspěvkem otevřeli diskusi k podmínkám chovu, jak jsou nastaveny v Klubu chovatelů švýcarských honičů. Diskuse se hezky rozproudila, názory některých diskutujících se postupně vyvíjely a názorová různost byla způsobena tím, že se zapojilo 9 podepsaných diskutujících a 1 anonym. Mám za to, že se jasně ukázala užitečnost tohoto počinu.

Rozhodně nehodlám tuto diskusi ukončit, ale jelikož mne překvapilo, že po čtrnácti dnech ve 35. diskusním příspěvku se autor ptal na argumenty zastánců zrušení povinnosti složení barvářských zkoušek honičů jako podmínky uchovnění psů, vydala jsem se proti proudu času a pokusila se dosavadní průběh diskuse shrnout a vyvodit z ní závěry. Kromě názorů diskutujících jsem měla k ruce ještě velice cenné stanovisko osoby nad jiné povolané, a sice rozhodčího pana Ing. Jaromíra Dostála, Dr.Sc., který je významným českým vědcem na poli genetiky.

Před závorku je třeba vytknout, že povinné složení zkoušek lovecké upotřebitelnosti pro lovecké psy by bylo jistě na místě, avšak při dostatečné chovné základně. Dr. Dostál rozhodně nepovažuje 15 psů a 18 fen (a ukázalo se, že situace zdaleka není ani tak růžová) vybraných do reprodukce za počet dostatečný. I zástupkyně vedení klubu, které do diskuse přispěly (paní Herianová a paní Hůlková), se shodují v tom, že situace je tristní:

většině plemen honičů zvoní hrana,
aktivních chovatelů ubývá,
nenajde-li se dost nových chovatelů ochotných chovat štěňata, chov bernských honičů v Čechách skončí,
počet linií je nedostatečný (4) a
rodokmeny psů chovaných ve Švýcarsku jsou příliš příbuzné.

Zastánci povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů (ať již jsou pro to, aby byl zachován status quo, anebo by nejraději tuto povinnost rozšířili na obě pohlaví) zdůvodňují svůj názor nutností zachovat lovecké vlohy plemene; pokud se této věci týká, traduje se (a několikrát to zaznělo i v naší diskusi), že za 10 generací (zde zaznělo za 10 let) tyto vlohy naprosto vymizí. Nikdo ovšem nezmiňuje, o jaké studie a důkazy tuto teorii opírá. Naproti tomu paní Hůlková uvádí příklady, které dovolují o tomto argumentu s úspěchem pochybovat. Kdo chce psa pracovně vést, jeho postup je vítán; avšak lpění na těchto požadavcích za každou cenu může mít za následek spíše úpadek (až zánik) chovu, než jeho zkvalitnění.

Jeden z návrhů, do kterých diskuse vyústila, je návrh nahradit barvářské zkoušky honičů zkouškami vloh. Vedení klubu zajisté tuto variantu posoudí a předloží členské základně konkrétní návrhy v tomto směru, protože je dost těch, kteří nemají k zaujetí stanoviska dostatek informací. Zazněl také návrh, i když naprosto ojedinělý, ustanovit povinnost složení zkoušek jen pro jednoho z rodičů. Názor je to zajímavý, neboť by jistě situaci posunul: zkoušky by se svými jedinci skládali spíše ti, kteří je pracovně využívají a nebylo by to skládání zkoušek pro zkoušky, jako je tomu dnes; je však otázkou, zda by počet jedinců, kteří by se na reprodukci podíleli fakticky, nebyl v příliš velkém nepoměru s chovnou základnou plemene.

Návrh, aby povinnost úspěšného složení barvářských zkoušek honičů bylo možné nahradit úspěšným absolvováním výstav určené úrovně také našel své zastánce (dokonce i u původně skalního vyznavače povinnosti BZH pro obě pohlaví). Zaznamenala jsem v diskusi názor, že výstavy nejsou tak objektivní, jako zkoušky; tento názor nepovažuji za relevantní, jen jednou jsem se na výstavě setkala s něčím, co na mne působilo nekalým dojmem a myslím, že počet výstav, které jsem absolvovala, mne opravňuje se k jejich objektivitě vyjádřit. A jak také zaznělo, stejně jako vítěz výstav nemusí být dobrým plemeníkem (matkou), pracovní pes zkušeného vůdce může být horší, než jeho kolega vedený nadšencem pro plemeno. Nejeden diskutující upozornil, že v případě bernských honičů složení zkoušek odráží spíše možnosti majitelů než vlohy psů.

Pokud jde o závěr, který ze situace v chovu bernských honičů vyvozuje Dr. Dostál, ten je jednoznačný: považuje požadavek na zkoušku pro zařazení do reprodukce za příliš přísný a vzhledem k nutnosti importů pro náš chov za neefektivní. Osobně bych s názorem odborníka tohoto kalibru nepolemizovala a většina diskutujících také měla, aniž by shora citovaný názor znala, názor podobný. Argumentů se sešlo mnoho, nebudu je všechny uvádět, spíše je shrnu podle příbuznosti do skupin:

Za zásadní argument je nutné považovat to, nač řada členů upozornila a Dr. Dostál to formuluje takto: „je-li skutečně populace tak malá, při příliš přísných kriteriích jsou vyřazováni i jedinci zdraví a v důsledku genetického driftu se žádného zkvalitnění nemůže dosáhnout“. Velmi trefně poznamenala paní Hůlková, že selekce na všechno je selekce na nic.
Myslím, že nejen že není čas na zpřísňování podmínek, nýbrž v zájmu zkvalitnění a rozšíření chovné základny je čas na jejich uvolnění. Je otázkou, jak bude ze strany klubu naloženo s doporučením Dr. Dostála na import chovných jedinců (resp. perspektivních štěňat), na zahraniční krytí atd.; orgány klubu si jistě poradí, to je konec konců jejich úkolem. Je třeba vzít v úvahu, že zrušení povinnosti zkoušek není zákazem zkoušek! Pokud budou členové klubu mít odpovídající podmínky a příslušné zkoušky pro ně budou dostatečně atraktivní, může počet zájemců o ně růst. Nyní je však nejvyšší čas zajistit, aby chov plemene nespěl ke svému zániku.
Názor, že kdo si koupí štěně loveckého psa, má s ním pracovat v lese a musí s nutností zkoušek počítat, není, jak vyplývá z diskuse, bez chyby:
- lidé, kteří si toto plemeno pořídili kvůli jeho jiným vlastnostem, než je lovecká upotřebitelnost, svého rozhodnutí nelitují, bernský honič je pro ně skvělým rodinným kamarádem,
- chovateli nelze přikázat, komu smí štěně prodat a pro chovatele je zpravidla důležitější kvalita života, které štěně čeká než jeho lovecká kariéra,
- majiteli krásného a pro chov žádoucího psa nelze přikázat, aby s ním skládal zkoušky a nechal jej uchovnit,
- je řada aktivit, které můžeme plemeni nabídnout a není to tak, že je jen práce v lese nebo gauč,
- lovecké vlohy má každý představitel plemene, i ten po rodičích lovecky nevyužívaných, záleží jen na majiteli, jak tyto vlohy rozvine,většina psů má zkoušky jen z důvodu uchovnění, avšak pak už les nikdy neviděli,
- BZH je zkouška pro zkoušku, v přirozenosti švýcarského honiče není dohledávka prasete divokého,
- pracovním se pes nestane zkouškou, ale praxí,
- pokud by se mělo chovat plemeno jen pro myslivce, stačilo by 1 štěně ročně.
Některé náměty by neměly zapadnout, snad si jich vedení klubu povšimne, např:

pořádání ukázek výcviku, event. společného nácviku na zkoušky,

nutnost mít přehled o zdravotním stavu chovaných zvířat.

A závěrem?
Vezměme si k srdci doporučení paní Herianové a paní Hůlkové:

budovat dobré jméno klubu,
vést aktivní kynologický život ať už na výstavách, na zkouškách a dalších akcích,
uchovňovat a chovat, mít další přehled o svých odchovech a usilovat o prezentaci odchovů na výstavách.

Dotaz adresovaý Ing. Jaromíru Dostálovi, Dr.Sc. ve věci podmínek chovu

Vážený pane doktore,

obracím se na Vás jako na jednu z nejvyšších autorit v české kynologii a zároveň se omlouvám, že pro tento účel využívám Vaší profesní adresy; jinou jsem si nedokázala opatřit.

Jsem chovatelkou málopočetného plemene loveckých psů (bernský honič); tento chov není řízený. Z důvodu možných problémů, do kterých se může v takovém případě chov dostat, když se nepostupuje zcela správně z hlediska „pouštění jedinců do chovu“ se snažím co nejvíce číst knihy a články věnované genetice. Přiznám se, že mé vzdělání je tomuto oboru poněkud vzdálené a zdaleka ne vše jsem schopna pochopit.

Abych se dostala k podstatě svého problému: od doby, kdy jsem si pořídila prvního bernského honiče, jsou nastavena jiná pravidla pro chovnost psů a jiná pro chovnost fen (fenám postačuje určité výstavní ohodnocení, psi při stejných výsledcích musí ještě navíc úspěšně složit barvářské zkoušky honičů). Ptala jsem se po původu tohoto opatření a dozvěděla jsem se, že u psa je důležité, jaké geny nese a proto musí mít zkoušky. Nějak jsem se s takovým vysvětlením nedokázala ztotožnit, ale jelikož to pro mne nebyl zásadní problém, dál jsem se tomu nevěnovala.

Nyní se začíná vést diskuse o tom, že by pro případ zařazení do chovu bylo vhodné uložit podmínku složení barvářských zkoušek honičů i fenkám, aby se zlepšil charakter plemene a nešlo „jen“ o líbivé psy. Podotýkám, že tato diskuse se vede za situace, kdy chov bernských honičů čítá 15 krycích psů a 18 chovných fen. Osobně se domnívám, že tím se nikterak chov nevylepší, spíše naopak: zdaleka ne všichni majitelé chovných jedinců (spíše asi půjde o feny) se opravdu chystají chovat, ne ve všech případech se to skutečně podaří, proč ještě snižovat počet jedinců, kteří se na reprodukci podílejí? Umím si představit i situaci, kdy majiteli perspektivního chovného jedince (spíše asi psa) bude úplně jedno, zdali tento bude do chovu zařazen, tak proč by s ním měl něco podnikat? V takovém případě zařazení do chovu bude spíše zájmem těch, kdo mají chov na starosti a proto by bylo vhodnější podmínky spíše ubrat.

Vycházím-li z toho, co jsem si o genetice načetla (pochopitelně potud, pokud mi to můj mozek „bere“), mám za to, že do chovu je potřeba „pustit“ co nejvíc zvířat, aby se chovná základna pokud možno rozšířila. Nejsem si však jista, zdali tento můj názor platí bezvýjimečně.

Je mi jasné, o jak složitou problematiku se jedná, i to, že z Vašeho hlediska nelze zaujmout názor jednou větou, ale na druhé straně mne opravdu nenapadlo nic chytřejšího, než se obrátit na Vás. Uvítám každou radu, kterou mi snad v tomto ohledu můžete poskytnout..

Děkuji Vám za vše, co pro chov loveckých psů děláte.

S úctou

Radana Menšíková

Vážený pan
Ing. Jaromír Dostál, Dr.Sc.
Akademie věd České republiky

Odpověď p. Ing.Jaromíra Dostála, Dr.Sc.

Vážená paní doktorko,
předem se omlouvám za tak opožděnou odpověď. Byl jsem na dovolené až dozačátku září a nějak se mi pošta za tu dobu hodně nahromadila. Počítač a internet mám jen v zaměstnání, takže i když jsem byl občas doma, tak jsem
e-maily nečetl.
Ale hned k věci. Pokud je populace bernských honičů tak malá, jak uvádíte (15 psů a 18 fen vybraných do reprodukce) pak se jistě bez použití krytí v zahraničí a importech jedinců ze zahraničí neobejde. Asi bych v tom případěpovažoval za nutné porovnat nejdříve co z toho zahraničí dostanu. Jsou-li tam do chovu zařazovaní jedinci do reprodukce obdobným způsobem, jako u nás, pak tyto podmínky mají i svůj genetický význam. Pokud však importi nejsou po rodičích či jednom z rodičů se zkouškami, je to požadavek zcela neopodstatněný z jakýchkoliv hledisek. Snad jen jedno hledisko by to mohlo mít - zabránění rozšíření chovatelské základny u nás. A navíc! Je-li skutečně populace tak malá, při příliš přísných kriteriích jsou vyřazováni i jedinci zdraví a v důsledku genetického driftu se žádného zkvalitnění nemůže dosáhnout. Domnívám se, že u bernských honičů je požadavek na zkoušku pro zařazení do reprodukce za příliš přísný a vzhledem k nutnosti importů pro náš chov jej považuji za neefektivní.

S pozdravem

Kynologii zdar!

J. Dostál