|

Organizační uspořádání kynologie
Tak jako při každé jiné činnosti sdružovali se i lidé,
zabývající se chovem a výcvikem psů, do speciálních
organizací. V minulosti vznikaly v jednotlivých zemích
především místní a později národní spolky, které
soustřeďovaly zájemce o tuto zájmovou činnost. K
nejstarším spolkům toho druhu nejen u nás patřily
bezesporu organizace, zabývající se loveckou či
mysliveckou kynologií. Dělo se tak koncem 19. století,
kdy vznikaly pro mysliveckou kynologii specializované
organizace, jako např. Spolek pro chov a výcvik psů pro
Království české v Praze aj. Všechny tyto spolky byly
ovšem řízeny centrálně z Vídně a jednacím jazykem byla
němčina. První kynologickou organizací v Československu
byl až Československý lovecký a kynologický říšský svaz
(1919), na jehož činnosti se podílely kynologické
organizace různého zaměření i různé národní orientace.
Již sám název tohoto svazu „říšský“ však naznačuje, kde
byly jeho kořeny, a proto nepřekvapuje krátkost
existence tohoto svazu a další úsilí o vytvoření nové
české společné kynologické organizace. Tak vznikla
Československá myslivecká jednota, která od roku 1923
reprezentovala československou kynologii u Mezinárodní
kynologické federace (FCI). V roce 1929 pak vznikla
Československá kynologická unie se sídlem v Praze, která
sjednocovala veškerou kynologickou činnost
v Československu a stala se i představitelkou naší
kynologie v zahraničí, zejména pak u FCI. První rozbití
Československa znamenalo konec existence Československé
kynologické unie. Její pokračovatelkou se v bývalém
protektorátu Čechy a Morava stal Českomoravský
kynologický svaz.
Po ukončení druhé světové války vznikaly velmi různorodé
kynologické organizace (Československý kynologický svaz,
Kynologická jednota, Lovecká kynologická společnost),
jejichž představitelé se nemohli tak dlouho dohodnout na
sjednocení, až vše rozhodl rok 1948. V té době byla
zrušena organizační struktura veškeré kynologie jako
jedné z „buržoazních“ činností a vytvořena nová, tzv.
lidová, sjednocená v tehdejší Národní frontě. V roce
1949 byly veškeré plemenné knihy, a tedy i veškerá
kynologie převedeny do Československé kynologické
jednoty v rámci Jednotného svazu českých zemědělců, aby
krátce nato v roce 1953 tuto agendu převzal Svaz pro
spolupráci s armádou. Protože to byl úkol zřejmě nad
jeho možnosti, byly v roce 1955 vedle Svazarmu založeny
Český myslivecký svaz a Český svaz chovatelů a byla pod
ně převedena příslušná kynologická agenda, ovšem bez
zapojení do mezinárodní činnosti včetně FCI. Strohé
organizační přerozdělení kynologické činnosti zcela
vyhovovalo prosazení principů vedoucí úlohy strany,
které v té době byly uplatňovány naprosto ve všech
oblastech lidské činnosti. Tento princip se nepodařilo
překonat ani v roce 1957, kdy byl na základě smlouvy
mezi třemi tehdejšími kynologickými organizacemi
vytvořen Koordinační výbor československé kynologie. Pro
takto rozdělenou československou kynologii, jejíž
mezinárodní styky byly zcela přerušeny, musel být
alespoň formálně vytvořen orgán, který by zajišťoval
kontakty s FCI, a přitom i v něm byl zachován tehdy
všeobecně uplatňovaný princip vedoucí úlohy strany. Stal
se jím z rozhodnutí nejvyšších orgánů Federální výbor
mysliveckých svazů, zcela formální orgán, který nic
neřídil v myslivosti, natož v kynologii. Nicméně
prostřednictvím tohoto výboru se československá
kynologie stala v roce 1957 členkou FCI podruhé.
Až rok 1989 znamenal i pro českou kynologii novou
vývojovou etapu. Díky demokratickým poměrům však nastala
situace velmi podobná létům 1945 až 1947. Po listopadu
1989 namísto sjednocování nastala další dezintegrace
československé kynologie, která byla důsledkem spíše
osobních ambicí než snahou o uplatnění demokratických
principů k rozvoji činnosti kynoogických organizací. Až
po roce diskuzí pochopili představitelé starých i nových
kynologických svazů a sdružení dvě skutečnosti: (a) že
nastal čas započetí sjednocovacího procesu kynologie v
rámci tehdejší ČSFR a (b) že již dále nelze trpět, aby
československou kynologii mezinárodně reprezentoval
formální orgán zvaný Federální výbor mysliveckých svazů.
Jen díky velkému pochopení FCI bylo Československo dále
uznáváno za její členskou organizaci, a mohlo tak
pořádat mezinárodní výstavy psů. Tento stav vlastně
trval až do roku 1992 a byl nepříznivě poznamenán zájmy
a požadavky jednotlivých svazů na jedné straně a
umocňován požadavky českých a slovenských svazů na
straně druhé. Problémy posledně jmenované byly vyřešeny
ústavním rozdělením Československa na dvě samostatné
republiky, a tedy i na samostatné kynologické
organizace.
První skupinu problémů na úrovni Čech a Moravy vyřešila
zakládající valná hromada představitelů Českého
kynologického svazu, Českomoravského kynologického
svazu, Moravskoslezského kynologického svazu,
Českomoravské myslivecké jednoty, Českého svazu
chovatelů, Sdružení kynologických klubů a Svazu
záchranných brigád Čech, Moravy a Slezska, která se
sešla v listopadu 1992 a založila Českomoravskou
kynologickou unii jako střešní organizaci všech
uvedených zakládajících organizací. Na této valné
hromadě bylo schváleno i přímé členství některých
chovatelských klubů České republiky. Unii byly valnou
hromadou uloženy dva hlavní úkoly:
(1) koordinovat chovatelskou a výcvikovou činnost v
rámci České republiky a
(2) zajišťovat mezinárodní styky kynologů České
republiky včetně jejich reprezentativního členství v
mezinárodních organizacích. V tomto směru však nebyla
hned na počátku své působnosti Českomoravská kynologická
unie příliš aktivní a úspěšná. Namísto aby se stala
přímou nástupnickou členskou organizací po bývalém
Federálním výboru mysliveckých svazů, usneslo se
generální shromáždění FCI na svém zasedání v Argentině
(1993), že organizace jak české, tak i slovenské
kynologie se zatím stanou asociovanými členy FCI. Tím
byla česká i slovenská kynologie postavena na úroveň
kynologických organizací rozvojových zemí, neboť
asociované členství se uděluje těm žadatelům, kteří musí
nejprve dokázat, že jsou ve svých zemích schopni
kynologickou činnost řádně organizovat a řídit chov psů
včetně zajištění vydávání průkazů původu na úrovni
odpovídající požadavkům FCI.
To ovšem případ české kynologie nebyl! Naštěstí již v
roce 1997 tento svůj omyl FCI napravila, když na svém
generálním shromáždění v Portoriku obě naše národní
organizace, tj. českou i slovenskou, opět přijala za
členy řádné.
Na mezinárodní úrovni koordinuje a řídí kynologickou
činnost Mezinárodní kynologická federace, jejíž
zkratka FCI se odvozuje od jejího oficiálního
francouzského názvu Féderation cynologique
internationale. Tato federace vznikla v roce 1911 a mezi
tehdejšími zakladatelskými státy bylo i Rakousko, čímž
vlastně naše země jako bývalá součást Rakousko-Uherska
patří k jejím zakladatelům. Přesto se oficiální členství
československé kynologie uskutečnilo poprvé až vznikem
Československé kynologické unie v roce 1929. Působnost
FCI je rozsáhlá: k nejdůležitějším oblastem patří
vypracovávání a schvalování předpisů a oficiálních
standardů jednotlivých plemen psů. Národní kynologické
organizace sdružené v FCI si navzájem uznávají průkazy
původu za předpokladu, že jsou označeny oficiální pečetí
FCI. Zvířata s takto označeným průkazem původu mohou být
zařazena do chovu v každé ze členských zemí. Na
mezinárodních výstavách, pořádaných v členských zemích
výhradně pod patronací FCI, mohou být vystavována
zvířata pouze s platným průkazem původu, označeným
pečetí FCI.
Úloha FCI a její úsilí o řízení organizované kynologie
celého světa jsou komplikovány dvěma skutečnostmi: (1)
vznikem antiorganizace, ustavené na základě nesouhlasu s
některými opatřeními v řízení FCI, a (2) prosazováním
neomezené nezávislosti amerických kynologických
organizací. Zejména americká kynologie představuje pro
FCI velký problém, neboť řízení chovu psů v USA existuje
pouze formálně a v zásadě je ovlivňováno jen principy
svobodného podnikání. Svoboda volby chovného páru v USA
dosáhla takových rozměrů, že chovateli umožňuje
spojování jedinců, které by bylo v rámci FCI
nepřípustné. Týká se to vytváření rázů plemen psů zcela
odlišných od těch, které jsou popisovány v FCI
standardech, a dosahování těchto odlišností zcela
nestandardními zootechnickými postupy.
Enormnímu tlaku americké kynologie zejména na evropské
organizace se FCI brání tím, že oficiálně schvaluje
vznik tzv. amerických plemen psů (např. anglický kokr –
americký kokr). Že je tato oficiální obrana pouze
symbolická, dokumentují americké odchylky některých
plemen od FCI standardů (pokud jde o počet zubů,
kohoutkovou výšku, barvu srsti aj.), které se pak
objevují v různosti štěňat uvnitř jednotlivých vrhů nebo
ve společném vystavování a posuzování barevných rázů,
které jsou podle FCI standardů odděleně chované i
posuzované (viz barevná příloha 22). Američtí chovatelé
jsou si zřejmě vědomi svých „odchylností“ vůči světu,
organizovanému v FCI. Když jsem v roce 2000 během svého
pobytu na Floridě kontaktoval na výstavě psů v Tampě
několik chovatelek, všechny se očividně vymlouvaly,
abych nemohl navštívit jejich chovatelské stanice a
diskutovat s nimi o chovu kníračů. Je zřejmé, že
mimořádný tlak americké kynologie na světovou kynologii
FCI nezvládá, a v současné situaci není vůbec jisté, zda
se jí podaří udržet evropské chovatelské tradice jako
součást celkové evropské kultury.
Z knihy Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, Dr.Sc.
CHOV
PSŮ
Publikováno se souhlasem nakladatelství
Paseka |