Organizační uspořádání kynologie 

Tak jako při každé jiné činnosti sdružovali se i lidé, zabývající se chovem a výcvikem psů, do speciálních organizací. V minulosti vznikaly v jednotlivých zemích především místní a později národní spolky, které soustřeďovaly zájemce o tuto zájmovou činnost. K nejstarším spolkům toho druhu nejen u nás patřily bezesporu organizace, zabývající se loveckou či mysliveckou kynologií. Dělo se tak koncem 19. století, kdy vznikaly pro mysliveckou kynologii specializované organizace, jako např. Spolek pro chov a výcvik psů pro Království české v Praze aj. Všechny tyto spolky byly ovšem řízeny centrálně z Vídně a jednacím jazykem byla němčina. První kynologickou organizací v Československu byl až Československý lovecký a kynologický říšský svaz (1919), na jehož činnosti se podílely kynologické organizace různého zaměření i různé národní orientace. Již sám název tohoto svazu „říšský“ však naznačuje, kde byly jeho kořeny, a proto nepřekvapuje krátkost existence tohoto svazu a další úsilí o vytvoření nové české společné kynologické organizace. Tak vznikla Československá myslivecká jednota, která od roku 1923 reprezentovala československou kynologii u Mezinárodní kynologické federace (FCI). V roce 1929 pak vznikla Československá kynologická unie se sídlem v Praze, která sjednocovala veškerou kynologickou činnost v Československu a stala se i představitelkou naší kynologie v zahraničí, zejména pak u FCI. První rozbití Československa znamenalo konec existence Československé kynologické unie. Její pokračovatelkou se v bývalém protektorátu Čechy a Morava stal Českomoravský kynologický svaz.

Po ukončení druhé světové války vznikaly velmi různorodé kynologické organizace (Československý kynologický svaz, Kynologická jednota, Lovecká kynologická společnost), jejichž představitelé se nemohli tak dlouho dohodnout na sjednocení, až vše rozhodl rok 1948. V té době byla zrušena organizační struktura veškeré kynologie jako jedné z „buržoazních“ činností a vytvořena nová, tzv. lidová, sjednocená v tehdejší Národní frontě. V roce 1949 byly veškeré plemenné knihy, a tedy i veškerá kynologie převedeny do Československé kynologické jednoty v rámci Jednotného svazu českých zemědělců, aby krátce nato v roce 1953 tuto agendu převzal Svaz pro spolupráci s armádou. Protože to byl úkol zřejmě nad jeho možnosti, byly v roce 1955 vedle Svazarmu založeny Český myslivecký svaz a Český svaz chovatelů a byla pod ně převedena příslušná kynologická agenda, ovšem bez zapojení do mezinárodní činnosti včetně FCI. Strohé organizační přerozdělení kynologické činnosti zcela vyhovovalo prosazení principů vedoucí úlohy strany, které v té době byly uplatňovány naprosto ve všech oblastech lidské činnosti. Tento princip se nepodařilo překonat ani v roce 1957, kdy byl na základě smlouvy mezi třemi tehdejšími kynologickými organizacemi vytvořen Koordinační výbor československé kynologie. Pro takto rozdělenou československou kynologii, jejíž mezinárodní styky byly zcela přerušeny, musel být alespoň formálně vytvořen orgán, který by zajišťoval kontakty s FCI, a přitom i v něm byl zachován tehdy všeobecně uplatňovaný princip vedoucí úlohy strany. Stal se jím z rozhodnutí nejvyšších orgánů Federální výbor mysliveckých svazů, zcela formální orgán, který nic neřídil v myslivosti, natož v kynologii. Nicméně prostřednictvím tohoto výboru se československá kynologie stala v roce 1957 členkou FCI podruhé.

Až rok 1989 znamenal i pro českou kynologii novou vývojovou etapu. Díky demokratickým poměrům však nastala situace velmi podobná létům 1945 až 1947. Po listopadu 1989 namísto sjednocování nastala další dezintegrace československé kynologie, která byla důsledkem spíše osobních ambicí než snahou o uplatnění demokratických principů k rozvoji činnosti kynoogických organizací. Až po roce diskuzí pochopili představitelé starých i nových kynologických svazů a sdružení dvě skutečnosti: (a) že nastal čas započetí sjednocovacího procesu kynologie v rámci tehdejší ČSFR a (b) že již dále nelze trpět, aby československou kynologii mezinárodně reprezentoval formální orgán zvaný Federální výbor mysliveckých svazů. Jen díky velkému pochopení FCI bylo Československo dále uznáváno za její členskou organizaci, a mohlo tak pořádat mezinárodní výstavy psů. Tento stav vlastně trval až do roku 1992 a byl nepříznivě poznamenán zájmy a požadavky jednotlivých svazů na jedné straně a umocňován požadavky českých a slovenských svazů na straně druhé. Problémy posledně jmenované byly vyřešeny ústavním rozdělením Československa na dvě samostatné republiky, a tedy i na samostatné kynologické organizace.

První skupinu problémů na úrovni Čech a Moravy vyřešila zakládající valná hromada představitelů Českého kynologického svazu, Českomoravského kynologického svazu, Moravskoslezského kynologického svazu, Českomoravské myslivecké jednoty, Českého svazu chovatelů, Sdružení kynologických klubů a Svazu záchranných brigád Čech, Moravy a Slezska, která se sešla v listopadu 1992 a založila Českomoravskou kynologickou unii jako střešní organizaci všech uvedených zakládajících organizací. Na této valné hromadě bylo schváleno i přímé členství některých chovatelských klubů České republiky. Unii byly valnou hromadou uloženy dva hlavní úkoly:

(1) koordinovat chovatelskou a výcvikovou činnost v rámci České republiky a

(2) zajišťovat mezinárodní styky kynologů České republiky včetně jejich reprezentativního členství v mezinárodních organizacích. V tomto směru však nebyla hned na počátku své působnosti Českomoravská kynologická unie příliš aktivní a úspěšná. Namísto aby se stala přímou nástupnickou členskou organizací po bývalém Federálním výboru mysliveckých svazů, usneslo se generální shromáždění FCI na svém zasedání v Argentině (1993), že organizace jak české, tak i slovenské kynologie se zatím stanou asociovanými členy FCI. Tím byla česká i slovenská kynologie postavena na úroveň kynologických organizací rozvojových zemí, neboť asociované členství se uděluje těm žadatelům, kteří musí nejprve dokázat, že jsou ve svých zemích schopni kynologickou činnost řádně organizovat a řídit chov psů včetně zajištění vydávání průkazů původu na úrovni odpovídající požadavkům FCI.

To ovšem případ české kynologie nebyl! Naštěstí již v roce 1997 tento svůj omyl FCI napravila, když na svém generálním shromáždění v Portoriku obě naše národní organizace, tj. českou i slovenskou, opět přijala za členy řádné.

Na mezinárodní úrovni koordinuje a řídí kynologickou činnost Mezinárodní kynologická federace, jejíž zkratka FCI se odvozuje od jejího oficiálního francouzského názvu Féderation cynologique internationale. Tato federace vznikla v roce 1911 a mezi tehdejšími zakladatelskými státy bylo i Rakousko, čímž vlastně naše země jako bývalá součást Rakousko-Uherska patří k jejím zakladatelům. Přesto se oficiální členství československé kynologie uskutečnilo poprvé až vznikem Československé kynologické unie v roce 1929. Působnost FCI je rozsáhlá: k nejdůležitějším oblastem patří vypracovávání a schvalování předpisů a oficiálních standardů jednotlivých plemen psů. Národní kynologické organizace sdružené v FCI si navzájem uznávají průkazy původu za předpokladu, že jsou označeny oficiální pečetí FCI. Zvířata s takto označeným průkazem původu mohou být zařazena do chovu v každé ze členských zemí. Na mezinárodních výstavách, pořádaných v členských zemích výhradně pod patronací FCI, mohou být vystavována zvířata pouze s platným průkazem původu, označeným pečetí FCI.

Úloha FCI a její úsilí o řízení organizované kynologie celého světa jsou komplikovány dvěma skutečnostmi: (1) vznikem antiorganizace, ustavené na základě nesouhlasu s některými opatřeními v řízení FCI, a (2) prosazováním neomezené nezávislosti amerických kynologických organizací. Zejména americká kynologie představuje pro FCI velký problém, neboť řízení chovu psů v USA existuje pouze formálně a v zásadě je ovlivňováno jen principy svobodného podnikání. Svoboda volby chovného páru v USA dosáhla takových rozměrů, že chovateli umožňuje spojování jedinců, které by bylo v rámci FCI nepřípustné. Týká se to vytváření rázů plemen psů zcela odlišných od těch, které jsou popisovány v FCI standardech, a dosahování těchto odlišností zcela nestandardními zootechnickými postupy.

Enormnímu tlaku americké kynologie zejména na evropské organizace se FCI brání tím, že oficiálně schvaluje vznik tzv. amerických plemen psů (např. anglický kokr – americký kokr). Že je tato oficiální obrana pouze symbolická, dokumentují americké odchylky některých plemen od FCI standardů (pokud jde o počet zubů, kohoutkovou výšku, barvu srsti aj.), které se pak objevují v různosti štěňat uvnitř jednotlivých vrhů nebo ve společném vystavování a posuzování barevných rázů, které jsou podle FCI standardů odděleně chované i posuzované (viz barevná příloha 22). Američtí chovatelé jsou si zřejmě vědomi svých „odchylností“ vůči světu, organizovanému v FCI. Když jsem v roce 2000 během svého pobytu na Floridě kontaktoval na výstavě psů v Tampě několik chovatelek, všechny se očividně vymlouvaly, abych nemohl navštívit jejich chovatelské stanice a diskutovat s nimi o chovu kníračů. Je zřejmé, že mimořádný tlak americké kynologie na světovou kynologii FCI nezvládá, a v současné situaci není vůbec jisté, zda se jí podaří udržet evropské chovatelské tradice jako součást celkové evropské kultury.

Z knihy Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, Dr.Sc.
CHOV  PSŮ
Publikováno se souhlasem nakladatelství Paseka