Teorie nikoho nezabije, ale může nudit 

Velmi důležitá oblast chovatelské činnosti se skrývá pod označením plemenitba. Ve spojení s chovem psů to není příliš často používaný termín. Ve své podstatě to jen dokazuje málo příjemnou skutečnost. U řady  chovatelů se opravdu nejedná o plemenitbu jako takovou, ale spíše o náhodné spojování psů a fen jednoho plemene. Definice říká, že „plemenitba je cílevědomé rozmnožování určitého plemene, přičemž plemenem je  myšlena skupina zvířat lišící se řadou geneticky podmíněných znaků od ostatních jedinců svého druhu“. Z hlediska chovatele to do srozumitelnější řeči převedeno znamená, že sám nebo na základě spolupráce s chovatelským klubem vybírá pro svoji fenu krycího psa tak, aby odchované potomstvo mělo v rámci standardu stejné nebo lepší vlastnosti, než vykazují jeho rodiče, a to vše s určitou představou o budoucím vývoji plemene.

Je tedy třeba mít alespoň základní znalosti o tom, jak se žádané i nežádané vlastnosti z rodičů na děti předávají. Soubor vloh jedince se nazývá genotyp a je to jakýsi „plán“, který vyjadřuje, jak by mohl určitý jedinec po stránce exteriéru i povahy vypadat. Výraz „mohl“ je zcela na místě, protože konečný obraz – fenotyp – dokresluje vliv životního prostředí.

Vzhledem k počtu chromozomů se nabízí nesmírně velký počet možných kombinací vloh získaných od obou rodičů., přičemž 

a)   polovinu chromozomů a tedy i vloh pro jednotlivé vlastnosti a znaky předává potomstvu matka a polovinu otec a 

b)   jednotlivé vlohy se mohou vzájemně zcela volně kombinovat.

 Kombinovat ale v žádném případě neznamená sčítat. Hluboce se mýlí ten, kdo předpokládá, že ze dvou rozdílně vyjádřených forem jedné vlastnosti nebo znaku vznikne jejich průměr.

 

 Některé vlastnosti jsou ovládány pouze jedním nebo několika málo geny a nejsou ovlivňovány životním prostředím. Jsou nazývány „geny velkého účinku“ a u psa např. určují délku srsti. Další vlastnosti  jsou podmíněny více geny – „geny malého účinku“. Gen je jakási informace, podmiňující vznik vlastnosti. Jednotlivé formy genu nazývané alely pak určují, jaká vlastnost bude. Každý gen může mít více forem (alel).

Mluvíme o genech dominantních, tedy převládajících nebo lidštěji řečeno prosazujících se, a genech recesivních – ustupujících nebo potlačených. Klasickým a často opakovaným příkladem je dominance černé barvy a recesivita barvy hnědé. Zdědí-li potomek od jednoho z rodičů vlohu pro barvu černou a od druhého pro barvu hnědou, bude sám zbarven černě. Černá se prosadí a hnědá ustoupí. Svým dětem ovšem takto založený jedinec může předat vlohu pro zbarvení černé nebo hnědé. Aby to nebylo tak jednoduché, existuje i dědičnost smíšená.

Obecně lze říci, že pokud je určitá vlastnost dědičná dominantně a je třeba ji z chovu odstranit, není situace nijak složitá. Prostě se nechová na jedincích, kteří tuto vlastnost vykazují. Velmi nepříjemné jsou z hlediska chovatelského ty nežádoucí vlastnosti, které se dědí recesivně nebo kde se hovoří o dědičnosti smíšené. Odstranit z chovu recesivně dědičnou vlastnost je práce dlouhodobá a velmi složitá a daná vlastnost se může projevit u potomstva i s odstupem několika generací.

Dnes je u řady vlastností známo, jakými geny jsou kontrolovány a jak se dědí. Je ale velmi obtížné stanovit a ověřit, jak je který jedinec v určité vlastnosti založen. Při podrobnějším sledování chovu a určitém povědomí o zákonech dědičnosti lze hodně odvodit. Zajímavé z tohoto hlediska není jen sledování vlastností předků určitého jedince, ale i vlastnosti sourozenců těchto předků a jejich potomků. Zjištěné údaje nám mohou být vodítkem pro zjištění, jak by mohl být sledovaný jedinec v určitém znaku založen.

Někomu se může zdát divné hovořit o plemenitbě a nemít přitom přesné informace, pohybovat se tedy na základě odhadů. Pokud chovatel ví, proč je něco špatné, má daleko větší možnost zvolit přístup, který chybu napraví. Pouze na základě znalostí se z náhodného připařování jedinců systémem „co když to vyjde“ může stát cílená chovatelská činnost, tedy to, co si pod pojmem plemenitba skutečně představujeme.

Základem jsou podrobné informace o plemeni jako celku, o chovných jedincích a o výsledcích jednotlivých spojení. Větší prostor chovateli i chovatelskému klubu poskytují početně silně zastoupená plemena. Při správném přístupu lze v této oblasti získat větší množství podkladů a na jejich základě zvolit potřebná opatření. U málopočetných plemen je situace horší. Informací je méně, málo je i chovných jedinců. V podstatě lze říci, že u těchto plemen se spíše jedná o jakési udržování chovu. Přesto i u nich lze dosáhnout výborných výsledků.

Z knihy Vladimíry Tiché
MALÁ ŠKOLA PRO CHOVATELE PSŮ