Podmínky pro zařazení do chovu 

„Selekce je výběr jedinců v rámci populace plemene na základě odhadu jejich dědičného založení.“

     Encyklopedický slovník

 

K nejtěžším úkolům chovatelského klubu patří stanovit nejnižší možnou, ale pro plemeno ještě únosnou, chovnou hodnotu psů a fen, tedy chovné podmínky. Občas lze vidět snahu stanovit podmínky  co nejpřísnější a zařazovat do chovu např. jen výborné jedince. Tak přísnou selekci si může  dovolit jen početně velmi zastoupené plemeno a ani v jeho případě to není rozumné opatření. Výsledek většinou neodpovídá očekávání. Kvalita plemene se nijak výrazně nezlepší a jedinci, kteří by mohli být přínosem, mohou mít do chovu uzavřenou cestu. Určovat chovné podmínky způsobem „já chovám na šampionech, vy ostatní to budete dělat také tak“,  je z hlediska chovatelského velmi zavádějící. Moudře postavené chovné podmínky umožní zhruba 80% populace zařadit do chovu. Zařazení ještě nutně nemusí znamenat využití. Je ale nerozumné si předem administrativním způsobem snižovat možnost výběru. Na celou otázku je třeba se také dívat z hlediska reprodukce schopnosti plemene. Postavit chovné podmínky tak, aby příbuzenská plemenitba nebyla záměrem, ale jedinou možností, může vyústit v nepříjemné problémy. Pokud je snaha o přísné chovné podmínky vedena zájmem o zlepšení kvality plemene, je pochopitelná. Je ale smutné, že se občas podobný přístup využívá i pro odstranění konkurence. 

Genetika je věda složitá a pro řadu z nás obtížně pochopitelná. Trvá delší dobu, než se v jejích zákonitostech alespoň trochu zorientujeme. Současní chovatelé mají proti minulým rokům trochu jednodušší situaci. Existují publikace nap. Chov psů – genetika v kynologické praxi (Ing. Jaromír Dostál, DrSc.), Kynologická příručka nebo Ohaři – výcvik, exteriér, plemenitba (MVDr. Jindřich Steinitz), které se plemenitbou psů zabývají. Je tedy odkud čerpat potřebné informace. 

Chov by neměl být jen náhodným spojováním dvou jedinců. Je třeba také myslet na budoucnost plemene a mít jakousi představu o tom, kam by se jeho chov měl dostat. Jsou plemena, o kterých se říká, že z hlediska chovatelského nejsou žádným problémem. Naopak jsou plemena jiná, kde přes sebevětší snahu chovatelů i chovatelských klubů se opakovaně vyskytují závažné problémy. V některých případech je třeba dělat vzhledem k nežádoucím vlastnostem přísná opatření, u jiných plemen i mírně postavené chovné podmínky vedou k výraznému zlepšení chovu. Případná opatření musí brát v úvahu specifické podmínky daného plemene. Tvrdá selekce je určitě potřebná v oblasti zdraví, ale může se týkat i exteriéru psů či jejich povahových vlastností. Rozhodnout se pro přísná, ale i méně přísná opatření není jednoduché. Celou záležitost je třeba důkladně zvážit a zmapovat. Problém by se dal orientačně rozdělit do tří hledisek. 

            a) Závažnost – je třeba posoudit,do jaké míry je nežádoucí vlastnost nebo nežádoucí forma vlastnosti závažná. Výsledky psů a fen z výstav a zkoušek a informace získané od chovatelů v souvislosti se zdravím psů většinou vyhodnocují poradci chovu. Někdo to dělá ručně a pomocí čárek na papíře, někdo na to má speciální program v počítači. V každém případě je možné zjistit, s čím se plemeno potýká. Zjištěné skutečnosti lze rozdělit do tří, často se vzájemně prolínajících oblastí –zdraví, povaha, vzhled. Je dobré si v rámci těchto skupin nežádoucí vlastnosti seřadit podle jejich závažnosti. Určitě větší dopad má vrozené selhání ledvin končící smrtí postiženého jedince než vchlípení očního víčka. Jinak se lze dívat na vrozenou kousavost než horší cvičitelnost. Jinou závažnost má často se vyskytující zbarvení, o kterém standard říká, že je vadou diskvalifikační a jinou nestandardně nasazený ocas. Svoji roli hraje i míra vyjádření nežádoucí vlastnosti. Jinak se lze dívat u plemene, které má standardem požadované vztyčené ucho na větší výskyt měkké špičky a jinak na často se opakující ucho zcela klopené.

             b) Četnost výskytu – je nutné ověřit počet postižených psů a fen, zvážit toto číslo ve vztahu k celé populaci, k počtu do chovu zařazovaných psů a fen i k počtu zápisů štěňat. Jinak je možné zacházet s problémem vyskytujícím se u každého druhého jedince a jinak s problémem, který postihuje 0,5% populace plemene.

             c) Dědičnost – je třeba zvážit, zda se jedná o dědičně podmíněnou vadu a v případě že ano, pokusit se zjistit způsob dědičnosti. Je třeba také odlišit, kdy se jedná opravdu o nežádoucí vlastnost nebo znak, které chceme jako celek z chovu úplně odstranit, a kdy se jedná o nežádoucí formu. Do první kategorie určitě patří všechna genetická onemocnění, např. vrozená hluchota, slepota, onemocnění oka nebo ledvin. Do druhé kategorie lze zařadit většinu odchylek od požadavků standardu. Tady si asi obyčejný smrtelník sám neporadí a měl by se tedy obrátit na odborníka. Je smutné, má-li chovatelský klub v chovných podmínkách zakotvenu selekci na chorobu, u které je pravděpodobné, že podkladem jejího vzniku je stavba těla daného plemene. V takovém případě nemá cenu honit majitele psů a fen po vyšetřeních. Jediná možná cesta je změna standardu plemene. Toto je závažná oblast, kterou se začíná zabývat mezinárodní kynologická federace FCI. Řada chovatelů určitě velmi těžce ponese změnu požadavků na exteriér jejich psů a fen. Často se velmi dlouho snažili, aby určitá vlastnost byla co nejvíce vyjádřena. V průběhu doby jim ale uniklo, že to, co se líbí a co požadují, může být pro psa zdrojem život komplikujících obtíží. Pokud je známa závažnost i četnost výskytu určité nežádoucí vlastnosti či nežádoucí formy vlastnosti  požadované a i to, jakým způsobem se dědí, je možné přemýšlet, jak se jí v rámci plemene zbavit. Velmi často se v této souvislosti používá termín selekce, do češtiny přeloženo = výběr. Ten může být negativní – z chovu se vylučuje nežádoucí, nebo naopak pozitivní – používá se jen to dobré. Výsledek je v podstatě stejný. V chovu se využívají v rámci možností jen jedinci v dané vlastnosti odpovídající požadavkům. Existuje několik vzájemně se prostupujících možností. Mezi ně například patří:

Přísná a nekompromisní selekce – takové opatření znamená vyřazení všech postižených jedinců z chovu. Uvedený postup má naději na rychlé odstranění nežádoucí vlastnosti. Je-li ale její výskyt častější, mohlo by dojít i k tomu, že by z chovu byla vyřazena většina psů a fen. Vymizela by nežádoucí vlastnost, vymizelo by ale i plemeno.

 Selekce na určitý stupeň – z chovu se vyřazují pouze jedinci s nežádoucí vlastností určitého stupně. Naděje na rychlé a úplné odstranění problému z chovu není v tomto případě nijak velká. Tento typ výběru patří k běžněji používaným způsobům, velmi často např. u dysplazie kyčelního kloubu. Do této kapitoly lze zařadit hodnocení exteriéru zakotvené v chovných podmínkách jednotlivých plemen, tedy bonitace a zvláště pak výstavy. V těchto případech se nejedná většinou o znaky a vlastnosti jako takové, ale o jejich nežádoucí formu. Řada standardů plemen psů ve svém závěru říká, že „jakoukoliv odchylku od požadavků uvedených ve standardu je třeba považovat za vadu, přičemž její závažnost je přímo úměrná stupni odchylky“. Výstavní nebo bonitační hodnocení odpovídá právě onomu zmíněnému „stupni odchylky“. Čím je stupeň větší, tím více je penalizován a tím horší je známka nebo výsledek bonitace. Při určitém stupni závažnosti pak dochází k tomu, že určitý jedinec je oceněn takovou známkou či bonitačním kódem, že nesplňuje požadavky dané chovnými podmínkami. Ocas west highland white teriéra má být v souladu s požadavky standardu co nejrovněji a sebevědomě nesen. Jedinec, který občas překlápí ocas více nad hřbet, může ještě získat známku velmi dobrou (pokud nevykazuje další vady, tedy ocenění, které je u tohoto plemene jedním z požadavků zařazení do chovu). Jedinec, který má ocas na hřbetě položený, by měl být oceněn jako dobrý, tedy známkou, která zařazení do chovu neumožňuje. Podobně je postupováno i tam, kde jsou hodnoceny i povahové vlastnosti.

 Selekce párová – v tomto případě je požadováno, aby jeden z rodičovského páru, tedy buď pes, nebo fena, nežádoucí vlastnost nebo nežádoucí formu vlastnosti vůbec nevykazoval. Jsou plemena, kde je povolena absence některých zubů. V řadě případů je pak v chovných podmínkách zakotveno, že jeden z partnerů musí být plnochrupý. Tento typ výběru krycích psů a chovných fen by měl být základem i pro práci jednotlivých chovatelů. V rámci možností by se totiž neměly kombinovat dvě  nežádoucí formy jedné vlastnosti. Ze spojení jedinců s dlouhým a krátkým hřbetem nevznikne potomek s hřbetem středním.

Selekce přenašečů – dědičnost geneticky podmíněných chorob je značně složitá. Stejně složité je i jejich odstranění z chovu postiženého plemene. V praxi pak lze hovořit o třech skupinách jedinců v rámci populace plemene. 

a)  Jedinci, u kterých se projevily klinické příznaky onemocnění – jsou-li použiti v chovu, vždy na svoje potomstvo vlohu nebo vlohy pro vznik onemocnění přenesou. 

b)   Jedinci, kteří mají pro onemocnění vlohu, ale klinicky se choroba neprojeví. Tato skupina se obvykle nazývá přenašeči. 

c)   Jedinci zdraví a bez vlohy pro chorobu.

První skupinu lze vyhledat a z chovu odstranit. Určité potíže mohou vzniknout tam, kde se onemocnění projeví až u staršího jedince, tedy v době, kdy v chovu zanechal řadu potomků. Daleko hůře se už pracuje se skupinou druhou. V dnešní době existují „genetická vyšetření“ schopná v řadě případů přenašeče odhalit. Mohou však být finančně tak náročná, že jsou pro běžný chovatelský klub a jeho členy nedostupná. Existuje i možnost jiné cesty. Taje pomalejší a daleko méně přesná. Při pečlivém sledování odchovů a zaznamenávání výskytu choroby lze časem odvodit, který z jedinců v chovu může být přenašečem. S jedinci, o kterých je známo, že ač sami zdraví, mohou vlohy pro chorobu přenášet na své potomstvo, je možné v chovu opět zacházet některým z výše uvedených způsobů. Lze je z chovu vyřadit úplně, spojovat je pouze v rámci možností s prokazatelně „čistými“ partnery nebo jen jejich potomstvo sledovat a opatření činit až na základě dalších informací. Výše uvedené se v podstatě vztahuje i na řadu nežádoucích forem recesivně dědičných exteriérových znaků nebo povahových vlastností. I tady lze najít jedince se zjevně vyjádřenou vadou, jedince, kteří jsou sice  na první pohled v dané vlastnosti standardní, ale vlohu pro její nežádoucí formu mohou předávat svému potomstvu a standardní jedince založené tak, že nic jiného než vlohu pro standardní vlastnost potomstvu předat nemohou.

Popisované typy selekcí nejsou oficiální terminologií, ale jen pro potřeby této knížky určené členěn

Chovatelský klub, který zjistí, že se v rámci jeho plemene nebo plemen opakovaně vyskytují závažné vady, musí zvažovat, do jaké míry je nutné se jimi zabývat. Pokud se vedení klubu nebo členská schůze rozhodne přijmout nějaká opatření, musí si uvědomit několik skutečností: 

a)       Není rozumné chtít napravit najednou všechny problémy. Selekce zaměřená na více vlastností najednou většinou neodstraní ani jednu z nich. 

b)       Je dobře se poradit s odborníkem, i když to může stát nějakou korunu. Je třeba určit nejen co chceme z chovu vyloučit, ale jakým způsobem se bude problém hodnotit a jak bude probíhat kontrola dalšího výskytu. V případě chorob je třeba určit autorizovaná pracoviště. Ta by totiž měla mít stejné postupy i vybavení, měla by tedy být zajištěna jednotnost hodnocení. To neplatí jen o chorobách. Mají-li mít bonitace požadovaný efekt, měla by je provádět stejná skupina lidí nebo alespoň stejně proškolení rozhodčí. Největším nešvarem v této oblasti  jsou doma dělané bonitace nebo ty, které nedělá rozhodčí s aprobací na příslušné plemeno. Jsou  případy, kdy se bonituje pes na dvoře nebo na neosvětlené chodbě. Tady už nejde o hodnocení exteriéru, ale pouze o  potřebné razítko a za něj obdržený poplatek. Jsou kluby, kde bonitaci dělá ve vlastních očích velmi zkušený chovatel. Má přece už třetí vrh. Standard plemene sice zná, ale o anatomii a fyziologii psa neví nic, a proto standard nedokáže v praxi ani patřičně aplikovat. 

c)       Mají-li být opatření úspěšná, musí být plošná a platit pro všechny. Pokud je v chovných podmínkách zakotven požadavek na negativní výsledek vyšetření očního pozadí, nelze do chovu zařadit postiženého psa, i kdyby patřil hlavnímu poradci chovu. Velmi obezřetně je třeba zacházet i s dovezenými jedinci nebo se zahraničním krytím. Někteří majitelé krycích psů už ví, že zahraniční chovatelé mají o jejich psa zájem, ale případné krytí podmiňují vyšetřením na některou z geneticky podmíněných chorob. 

d)       Opatření jsou ve většině případů dlouhodobá. Představa, že problém z chovu plemene lze odstranit v rámci jedné nebo dvou generací, nebývá pravdivá. 

e)       Ideální je, když požadavek na přísnější opatření vychází ze samotných chovatelů. Příkazy shora nebývají tím nejlepším základem.

 

 Z knihy Vladimíry Tiché
MALÁ ŠKOLA PRO CHOVATELE PSŮ