K chovným podmínkám Klubu chovatelů švýcarských honičů

      Kdybych názory mnoha chovatelů bernských honičů na nastavení chovných podmínek  jinak pro psy a jinak pro feny neznala a nevěděla, jak moc je tento problém zajímá, s jeho otvíráním bych asi nezačínala (osobně mne nijak nepálí); avšak na výstavách i mimo výstavy o tom často diskutujeme,  v názoru se někdy shodneme, jindy nikoliv, vždy si však sdělujeme důvody, pro které své stanovisko zastáváme. 

            Aby rozuměli i ostatní: k zařazení do chovu fenka bernského honiče musí splnit: 

a)      podmínku věku (18 měsíců),

b)      podmínku počtu a druhu absolvovaných výstav (nejméně 2, z toho 1 pořádaná klubem a další oblastní,  národní či mezinárodní),

c)       podmínku ohodnocení (výborná či velmi dobrá) a

d)      podmínku odpovídajícího exteriéru (plnochrupost, skus nůžkový).

 

Pokud jde o uchovnění psa, platí pro něj stejné podmínky, navíc však povinnost úspěšného složení barvářských zkoušek honičů. Nebudu se pouštět do polemiky s názorem, který zazněl vždy, když se někdo z členů klubu (většinou nováčků) ptal po důvodu tohoto opatření; nevím, zdali i současné vedení klubu tento názor zastává a proto jej nepovažuji za podstatný.  

Důsledkem tohoto opravdu nezvyklého řešení je skutečnost, že každý chovatel dříve prodá feny než psy - pokud zájemce nemá nějaký speciální důvod pro to, že si pořizuje psa, proč by s volbou fenky nezvolil i jednodušší variantu?

 

            Na problém můžeme nahlížet ze dvou hledisek: 

I.                    Proč taková asymetrie? Proč diskriminační opatření k umožnění přístupu do chovu? 

II.                 Proč vůbec ztěžovat perspektivním jedincům přístup do chovu? V zájmu chovu je co nejširší chovná základna - je přece všeobecně známo, že je zapotřebí do reprodukčního procesu vtáhnout co nejvíce chovných jedinců.

 

Ad I, tedy pokud se týká „asymetrie řešení“. 

1.  Jde bezesporu o diskriminaci majitelů psů (tzn. jedinců mužského pohlaví), a to minimálně z finančního hlediska (za uchovnění psa majitel ve finále zaplatí víc než za uchovnění feny), ale konec konců i z hlediska odborného: tento rozdíl totiž nelze nijak vědecky odůvodnit.  

2.    Pokud perspektivní pes, navíc s výbornými výstavními výsledky, nebude mít splněny předepsané zkoušky (a jistě častějším bude případ, že podmínky pro jejich splnění nemá majitel psa, než případ, že by pro ně neměl vlohy pes), pes prostě do chovu zařazen být nemůže. Naopak to však neplatí - i kdyby podmínkou zařazení do chovu úspěšné složení barvářských zkoušek honičů nebylo, kdo chce se svým psem tuto zkoušku absolvovat, nic mu nebrání.

 

Ad II,  tedy pokud se týká neopodstatněného zúžení chovné základny: 

1.       Jde o opatření nelogické z hlediska odpovědnosti za koncepci chovu plemene; je především v zájmu kvality chovu, aby chovná základna byla co nejširší. Co s majitelem, který vlastní perspektivního bernského honiče a vůbec mu neleží na srdci počet chovných jedinců, kteří se podílejí na reprodukci plemene? Jak ho přimějeme, aby se svým psem absolvoval něco, co ho nebaví a k životu to nepotřebuje? A to ponechávám zcela stranou otázku, že má svého (pro chov zajímavého) psa pro radost a nehodlá se účastnit práce v klubu. Tvrzení, že se bez tohoto psa obejdeme, v případě málopočetného plemene sotva obstojí, víme přece, že základní zásady, jimiž se řídí chov málopočetného plemene jsou: 

a)      zajistit co nejširší chovnou základnu,

b)      neopakovat stejná krytí a

c)       využívat přilití krve.

 

2.       Chovatelé, kolik štěňat si od vás koupili myslivci pro práci v lese? Kolik naopak bylo těch, kteří si bernského honiče pořídili pro jeho milou povahu a mají jej jako skvělého kamaráda?  

Závěrem mi dovolte navrhnout řešení,  neboť rozhodně nebylo mým cílem pouze poukázat na problém. Což takhle vyhovět oběma skupinám? Jak to myslím? Jednoduše, co zvolit alternativní řešení:  

Pro to, aby pes či fena mohli být zařazeni do chovu, musí splnit následující podmínky:

 

a)      podmínku věku (18 měsíců)

b)      podmínku počtu a druhu absolvovaných výstav (nejméně 2,  z toho 1 pořádaná klubem a další oblastní, národní či mezinárodní),)

c)       podmínku výstavního ohodnocení (výborná či velmi dobrá)

d)      podmínku odpovídajícího exteriéru (plnochrupost, skus nůžkový) a

e)      podmínku úspěšného absolvování barvářských zkoušek honičů anebo podmínku absolvování dalších dvou výstav, z nichž každá musí být národní nebo mezinárodní,  s ohodnocením výborná či velmi dobrá.

Mám za to, že není důvod, aby se někdo takovým řešením cítil poškozen a není důvod se domnívat, že některá ze skupin by byla zvýhodněna, pokud si každý může vybrat způsob pro něj přijatelnější. Někdo prostě raději prezentuje své psy na výstavě a někdo s nimi pracuje v lese. Osobně se domnívám, že psi kvalit bernských honičů jsou skvělí pro obě z těchto činností a jen těžko budeme jednu nadřazovat druhé.

Ono totiž nejde o nic menšího, než o otázku, zda hodláme i ve změněných podmínkách, kdy rapidně ubývá příležitostí užití loveckých psů obecně, bernské honiče nevyjímaje, k původnímu účelu,  toto plemeno nadále chovat anebo jeho chov utlumit, jak se již jednou stalo (až musela FCI povolit vzájemnou plemenitbu mezi jednotlivými varietami švýcarského  honiče). Pokud si i vy myslíte, že nazrál čas se tomuto problému začít věnovat včas, ozvěte se.  

Vzhledem k tomu, že my, jichž se to týká, jsme tak „rozeseti“ po vlastech českých, že málokdy se osobně sejdeme ve větším počtu, abychom si mohli popovídat, což se o to pokusit způsobem, který nám moderní doba umožňuje? Doufám, že do diskuse přispějí alespoň ti, o nichž je známo, že se nad tímto problémem vážně zamýšlejí.

Diskutovat na toto téma můžete zde.

š

22. 8. 2005
Radana Menšíková