Průběžné zhodnocení diskuse o chovných podmínkách

Před časem (přesně 22.8. 2005) jsme tímto příspěvkem otevřeli diskusi k podmínkám chovu, jak jsou nastaveny v Klubu chovatelů švýcarských honičů. Diskuse se hezky rozproudila, názory některých diskutujících se postupně vyvíjely a názorová různost byla způsobena tím, že se zapojilo 9 podepsaných diskutujících a 1 anonym. Mám za to, že se jasně ukázala užitečnost tohoto počinu.

Rozhodně nehodlám tuto diskusi ukončit, ale jelikož mne překvapilo, že  po čtrnácti dnech ve 35. diskusním příspěvku se autor ptal na argumenty zastánců zrušení povinnosti složení barvářských zkoušek honičů jako podmínky uchovnění psů, vydala jsem se proti proudu času a pokusila se dosavadní průběh diskuse shrnout a vyvodit z ní závěry. Kromě názorů diskutujících jsem měla k ruce  ještě velice cenné stanovisko osoby nad jiné povolané, a sice rozhodčího pana Ing. Jaromíra Dostála, Dr.Sc., který je významným českým vědcem na poli genetiky.

Před závorku je třeba vytknout, že povinné složení zkoušek lovecké upotřebitelnosti pro lovecké psy by bylo jistě na místě, avšak při dostatečné chovné základně. Dr. Dostál rozhodně nepovažuje 15 psů a 18 fen (a ukázalo se, že situace zdaleka není ani tak růžová) vybraných do reprodukce za počet dostatečný.  I zástupkyně vedení klubu, které do diskuse přispěly (paní Herianová a paní Hůlková),  se shodují v tom, že situace je tristní:

• většině plemen honičů zvoní hrana,

• aktivních chovatelů ubývá,

• nenajde-li se dost nových chovatelů ochotných chovat štěňata, chov bernských honičů v Čechách skončí,

• počet linií je nedostatečný (4) a

• rodokmeny psů chovaných ve Švýcarsku jsou příliš příbuzné.

 

Zastánci povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů (ať již jsou pro to, aby byl zachován status quo, anebo by nejraději tuto povinnost rozšířili na obě pohlaví) zdůvodňují svůj názor nutností zachovat lovecké vlohy plemene; pokud se této věci týká, traduje se (a několikrát to zaznělo i v naší diskusi), že za 10 generací (zde zaznělo za 10 let) tyto vlohy naprosto vymizí. Nikdo ovšem nezmiňuje, o jaké studie a důkazy tuto teorii opírá. Naproti tomu paní Hůlková uvádí příklady, které dovolují o tomto argumentu s úspěchem pochybovat.  Kdo chce psa pracovně vést, jeho postup je vítán; avšak lpění na těchto požadavcích za každou cenu může mít za následek spíše úpadek (až zánik) chovu, než jeho zkvalitnění.

Jeden z návrhů, do kterých diskuse vyústila, je návrh nahradit barvářské zkoušky honičů zkouškami vloh. Vedení klubu zajisté tuto variantu posoudí a předloží členské základně konkrétní návrhy v tomto směru, protože  je dost těch, kteří nemají k zaujetí stanoviska dostatek informací. Zazněl také návrh, i když naprosto ojedinělý, ustanovit povinnost složení zkoušek jen pro jednoho z rodičů. Názor je to zajímavý, neboť by jistě situaci posunul: zkoušky by se svými jedinci skládali spíše ti, kteří je pracovně využívají a nebylo by to skládání zkoušek pro zkoušky, jako je tomu dnes; je však otázkou, zda by počet jedinců, kteří by se na reprodukci podíleli fakticky, nebyl v příliš velkém nepoměru s chovnou základnou plemene.

Návrh, aby povinnost úspěšného složení barvářských zkoušek honičů bylo možné nahradit úspěšným absolvováním výstav určené úrovně také našel své zastánce (dokonce i u původně skalního vyznavače povinnosti BZH pro obě pohlaví).  Zaznamenala jsem v diskusi názor, že výstavy nejsou tak objektivní, jako zkoušky; tento názor nepovažuji za relevantní, jen jednou jsem se na výstavě setkala s něčím, co na mne působilo nekalým dojmem a myslím, že počet výstav, které jsem absolvovala, mne opravňuje se k jejich objektivitě vyjádřit. A jak také zaznělo, stejně jako vítěz výstav nemusí být dobrým plemeníkem (matkou),  pracovní pes zkušeného vůdce může být horší, než jeho kolega vedený nadšencem pro plemeno. Nejeden diskutující upozornil, že v případě bernských honičů složení zkoušek odráží spíše možnosti majitelů než vlohy psů.

Pokud jde o závěr, který ze situace v chovu bernských honičů vyvozuje Dr. Dostál, ten je jednoznačný: považuje požadavek na zkoušku pro zařazení do reprodukce za příliš přísný a vzhledem k nutnosti importů pro náš chov za neefektivní. Osobně bych s názorem odborníka tohoto kalibru nepolemizovala a většina diskutujících také měla, aniž by shora citovaný názor znala, názor podobný. Argumentů se sešlo mnoho, nebudu je všechny uvádět, spíše je shrnu podle příbuznosti do skupin:

1. Za zásadní argument je nutné považovat to, nač řada členů upozornila a Dr. Dostál to formuluje takto: „je-li skutečně populace tak malá, při příliš přísných kriteriích jsou vyřazováni i jedinci zdraví a v důsledku genetického driftu se žádného zkvalitnění nemůže dosáhnout“. Velmi trefně poznamenala paní Hůlková, že selekce na všechno je selekce na nic.
    
2. Myslím, že nejen že není čas na zpřísňování podmínek, nýbrž v zájmu zkvalitnění a rozšíření chovné základny je čas na jejich uvolnění. Je otázkou, jak bude ze strany klubu naloženo s doporučením Dr. Dostála na import chovných jedinců (resp. perspektivních štěňat), na zahraniční krytí atd.; orgány klubu si jistě poradí, to je konec konců jejich úkolem. Je třeba vzít v úvahu, že zrušení povinnosti zkoušek není zákazem zkoušek! Pokud budou členové klubu mít odpovídající podmínky a příslušné zkoušky pro ně budou dostatečně atraktivní, může počet zájemců o ně růst. Nyní je však nejvyšší čas zajistit, aby chov plemene nespěl ke svému zániku.
    
3. Názor, že kdo si koupí štěně loveckého psa, má s ním pracovat v lese a musí s nutností zkoušek počítat, není, jak vyplývá z diskuse, bez chyby:
    

   • lidé, kteří si toto plemeno pořídili kvůli jeho jiným vlastnostem, než je lovecká upotřebitelnost, svého rozhodnutí nelitují, bernský honič je pro ně skvělým rodinným kamarádem,

   • chovateli nelze přikázat, komu smí štěně prodat a pro chovatele je zpravidla důležitější kvalita života, které štěně čeká než jeho lovecká kariéra,

   • majiteli krásného a pro chov žádoucího psa nelze přikázat, aby s ním skládal zkoušky a nechal jej uchovnit,

   • je řada aktivit, které můžeme plemeni nabídnout a není to tak, že je jen práce v lese nebo gauč,

   • lovecké vlohy má každý představitel plemene, i ten po rodičích lovecky nevyužívaných, záleží jen na majiteli, jak tyto vlohy rozvine,většina psů má zkoušky jen z důvodu uchovnění, avšak pak už les nikdy neviděli,

   • BZH je zkouška pro zkoušku, v přirozenosti švýcarského honiče není dohledávka prasete divokého,

   • pracovním se pes nestane zkouškou, ale praxí,

   • pokud by se mělo chovat plemeno jen pro myslivce, stačilo by 1 štěně ročně.

    

4. Některé náměty by neměly zapadnout, snad si jich vedení klubu povšimne, např:

• pořádání ukázek výcviku, event. společného nácviku na zkoušky,

• nutnost mít přehled o zdravotním stavu chovaných zvířat.

A závěrem?
Vezměme  si k srdci doporučení paní Herianové a paní Hůlkové: 

• budovat dobré jméno klubu,

• vést aktivní kynologický život ať už na výstavách, na zkouškách a dalších akcích,

• uchovňovat a chovat, mít další přehled o svých odchovech a usilovat o prezentaci odchovů na výstavách.

 

19.9.2005
Radana Menšíková