Chovatel (I) 

Základním a nejvýznamnějším článkem chovu psů je chovatel. Proto by zásadní podmínkou pro zvyšování úrovně chovu mělo být především zvyšování odborné úrovně jednotlivých chovatelů. Systém přípravy orgánů řídících chov je u nás na relativně dobré úrovni, která odpovídá i dlouholeté tradici existence řízené kynologie v Čechách a na Moravě. V rámci tohoto systému se provádí pravidelná příprava a doškolování rozhodčích pro posuzování exteriéru i výkonu psů i poradců chovu (alespoň v některých chovatelských klubech), kteří všichni působí na chovatelských akcích. Chovatel sám byl však až dosud většinou mimo tento vzdělávací systém. Informovanost a příprava chovatelů u nás závisí především na odborných kynologických časopisech, popřípadě na zpravodajích, které jako nepravidelná periodika vydávají jednotlivé chovatelské kluby. 

Z dosavadní chovatelské praxe je známo, že nejlepších výsledků v chovu psů dosahovali a dosahují chovatelé, kteří vlastní větší počet chovných zvířat. Není to jistě pravidlem, avšak k nejznámějším a nejúspěšnějším chovatelským stanicím v západní Evropě dnes patří takové, které jsou vedeny profesionálním způsobem s výhodou široké chovné základny, s vysoce kvalifikovaným řízením, což vše zajišťuje vysoké chovatelské i ekonomické výsledky. Majitelé mohou samostatně rozhodovat o zaměření a využití svých chovných zvířat při respektování všeobecně platných požadavků chovu, které stanovují chovatelské kluby. Za těchto podmínek lze dosáhnout i špičkových výsledků, které jsou zpravidla dobře inzerovány. Nepodařený „odpad“, který se zákonitě vyskytuje v každém chovu, pochopitelně mizí jako již zmíněná pet-štěňata a je předem zakalkulován mezi ztráty těchto chovatelů. Jelikož v členských zemích FCI jsou vystavovány průkazy původu pro celé, do plemenných knih zapisované vrhy štěňat, je prodávání pet-štěňat bez průkazů původu (resp. jejich zadržování byť podle řádné smlouvy) de facto proti předpisům FCI. 

Přestože se u nás větší chovatelské stanice již rovněž vyskytují, nejsou pro chov v České republice rozhodující kapacitou. Proto jsou ještě stále rozhodující základnou chovu psů v Čechách a na Moravě chovatelé-amatéři, i když s rozdílnou úrovní odborného vzdělání a získané praxe. Nejvýznamnější chovatelskou organizací jsou u nás chovatelské kluby, které se zatím sdružují v jednotlivých kynologických svazech nebo sdruženích. Díky těmto přežívajícím okolnostem mají naše chovatelské kluby stále ještě větší pravomoci, než je běžné v západních zemích. Kromě zápisní a kontrolní činnosti řídí naše chovatelské kluby i tzv. připařování chovných jedinců, čímž vlastně zvyšují koncentraci chovu jinak roztříštěné chovatelské základny individuálních chovatelů tak, aby se dalo dosáhnout lepších výsledků. 

V současné době je však třeba odolávat tlaku malé části chovatelů, kteří požadují možnost nezávislé tvorby chovných párů díky faktu, že psi jsou jejich soukromým majetkem. Při respektování této skutečnosti však chovatelské kluby v naprosté většině oprávněně trvají na tom, aby se organizovaní chovatelé dobrovolně podřizovali zdůvodněným záměrům chovatelských klubů, jichž jsou členy. Chovatel, který není členem chovatelského klubu (neboť členství není povinné) a chce se věnovat chovu psů, je ovšem rovněž vázán chovatelským a zápisním řádem klubu, které mu přikazují respektovat poradce chovu jako představitele klubu a plány chovu příslušného plemene. Chovatel-nečlen klubu, který tímto způsobem postupuje, má pro svá štěňata právo (i když za vyšší správní poplatek) na vystavení mezinárodně uznávaných průkazů původu. Mezinárodní kynologickou organizací garantované průkazy původu pak dávají majitelům štěňat jistotu, že si koupili vybrané plemeno.
 

Z knihy Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, Dr.Sc.
CHOV  PSŮ
Publikováno se souhlasem nakladatelství Paseka