K možnostem rozšíření chovné základny bernských honičů

K tomuto problému jsme se v minulosti opakovaně vyjadřovali. Od té doby uplynul nějaký čas a vývoj v chovu plemene ani v názorech na problematiku neustrnul. Červnové setkání je za dveřmi, a tak se k věci vracíme; kromě již diskutovaných oblastí přinášíme příklady opatření doporučovaných odborníky na genetiku.


M o t t o :

„Šampioni jsou nutní pro propagaci plemene. Pro budoucnost plemene, jeho zachování v dostatečné genetické variabilitě, životaschopnosti, v dobrém genetickém zdravotním stavu je cenný každý, třeba „jen dobrý“ jedinec.“

pan Ing. Jaromír Dostál, Dr.Sc.v předmluvě k českému vydání knihy
Hellmutha Wachtela CHOV PSŮ V ROCE 2000;
o knize samé pak tento náš přední odborník na genetiku říká:

„CHOV PSŮ V ROCE 2000 je vynikající a velmi potřebná kniha. Měl by ji dobře znát každý chovatel a všichni funkcionáři klubů, kteří řídí chov různých plemen psů, by z jejího obsahu měli skládat zkoušky dříve, než jim bude dovoleno cokoli o plemeni rozhodnout.“
 

S t r u č n ý   e x k u r s :

Ing. Jaromír Dostál, Dr.Sc., je autorem seriálu Psi a genetika publikovaného v časopisu Svět psů. V lednovém čísle ročníku 2005 vyšel díl 37: Řízení chovu psů v málopočetných populacích; získali jsme souhlas redakce časopisu a článek jsme převzali; mimo jiné obsahuje návod, jak pomoci zabránit zániku plemene.

Téhož roku na našich stránkách proběhla diskuse k chovným podmínkám Klubu chovatelů švýcarských honičů, která se točila hlavně kolem povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů jako podmínky zařazení psa do chovu. V diskusi zazněla řada námětů, jak přispět k rozšíření chovné základny plemene. Svůj názor nám tehdy sdělil i pan Ing. Jaromír Dostál, Dr.Sc.


N e j n o v ě j š í   v ý v o j :

Na poslední schůzi klubu (18.3. 2007) byla otázka nutnosti rozšíření chovné základny plemene vedením klubu znovu otevřena; ukázalo se, že jsou i další možnosti, nejen zrušení povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů, a že je žádoucí, aby svůj názor mohl vyslovit co nejvyšší počet členů klubu. Bylo přijato usnesení, že po speciální výstavě, která se bude konat dne 16.6. 2007 v Praze Kunraticích, proběhne monotematické pracovní setkání, zaměřené výhradně na tuto problematiku, s cílem zajistit, aby příležitost zapojit se do reprodukčního procesu dostal maximální počet zdravých jedinců.

 

A že jde o problémy vysoce naléhavé, naprosto jasně vyplývá z následujících citací; jejich naléhavost dříve či později vyvolá potřebu řešení v širším měřítku:

 

·     „…populace je skupina zvířat, která společně tvoří rozmnožovací společenství…V takových populacích probíhají v každé generaci stále genetické změny, které se tím silněji projevují, čím menší a uzavřenější je skupina.“ (str. 16)

 

      „Počet známých dědičných chorob za posledních 60 let exponenciálně vzrostl, v současné době je známo asi 450 dědičných chorob u psů, v roce 1925 jich bylo jen 5.“ (str. 28)                                            

 

·     „Když v důsledku příbuzenské plemenitby a, což je téměř stejné, ba dokonce nebezpečnější, používání jen několika málo velmi úspěšných šampiónů k chovu, silně klesá genetická variabilita, pak se ztrácí důležitý genetický materiál a  nebezpečí dalekosáhlého šíření a fixování dědičných chorob je velké.“ (str. 31)

 

·     „Období zkušeností chovatelů je příliš krátké na to, aby mohli dohlédnout dlouhodobé následky, ale: vysoké procento dědičných defektů dnešních čistokrevných psů přece není ničím jiným než výsledkem této desítky let dlouhé praxe.“ (str. 37)

 

·     „…naše jednostranná selekce na HD (tzn. dysplasie kyčelního kloubu, R.M.) produkuje nemocnější psy. Zapomínáme na celistvý pohled a místo toho slepě zíráme na rentgenové snímky.“ (str. 83)

 

·     „V zájmu plemene si každý chovatel musí při využívání svých psů, i když jsou nositelé absolutně špičkových dědičných vlastností (a právě u těch, viz výše), uložit jistá omezení.“ (str. 103)

 

·     „…katastrofální důsledky používání malého počtu psů na potomstvo plemene: dramatická ztráta velikosti efektivní populace a adekvátní vzestup koeficientu příbuzenské plemenitby krycími superpsy, i bez použití úzké příbuzenské plemenitby nebo liniové plemenitby.“ (str. 116)

 

·     „Oblíbenost plemene má své nevýhody, protože se stává obětí vykořisťovatelů, ale vzácná plemena musí čelit ještě vážnějším problémům kvůli své vzácnosti…To nejlepší, co může takovou populaci potkat, je proto velmi rychlé rozmnožování.“ (str. 124)

 

·    „Kluby čistokrevných plemen si často zakládají na přísných a vytříbených chovatelských řádech. To ovšem bývají mnohdy přehnané snahy. Zvýšená úroveň příbuzenské plemenitby vůbec nepřipouští účinnou selekci u takového množství znaků. Kromě toho je nesmyslné připouštět k chovu pouze psy blížící se ideálu krásy, povahy a zdraví, ale současně nepodnikat nebo jen příliš málo proti příbuzenské, ba inbrední  plemenitbě a neomezenému počtu krytí u psů!“ (str. 178)

 

 

V dalším textu uvádíme

 

a)      některé z námětů, které padly jak v dřívější diskusi členů klubu, tak na členské schůzi klubu dne 18.3. 2007,  a

 

b)      příklady žádoucích opatření k rozšiřování genetické chovné základny a proti dědičným chorobám doporučovaná odborníky na genetiku.

 

 

Ad a):

 

1.      Zrušení povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů pro psy bez dalšího.

 

2.   Zrušení povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů pro psy s tím, že úspěšně složenu zkoušku musí mít buďto pes nebo fena z plánovaného spojení.

 

3.   Nahrazení povinnosti úspěšného složení barvářských zkoušek honičů pro psy alternativou dvou dalších  výstav (národních či mezinárodních) s ohodnocením výborný.

 

4.   Úspěšně složeny barvářské zkoušky honičů by pes musel mít až pro další krytí, nikoliv pro své první.

 

5.   Dočasné zavedení řízeného chovu.

 

 

Ad b):

 

1.   Omezit počet krytí chovných psů na určité celoživotní maximum (počet vrhů po jednom psu přísně omezit).

 

2.   V reprodukci využívat co největšího počtu psů (za ideální se považuje stejný počet psů i fen).

 

3.   V zájmu budoucnosti plemene nevyužívat dále psy, kteří mají početné potomstvo a zužují genetickou vzdálenost.

 

4.   Zakázat opakování rodičovských kombinací (výjimku lze udělit v případě, že určitý vrh byl prokazatelně umístěn v zahraničí).

 

5.   Nepraktikovat „elitní chov“, tzn. používání příliš malého počtu psů nebo příliš silné selekce, a nasazovat kromě psů první kvality i dobrá zvířata s trochu menšími přednostmi.

 

6.   Psy importovat z oblastí, jejichž chov je již delší dobu izolován a geneticky se odcizil.

 

7.   Spíše než na selekci se zaměřit na rozšiřování genetické chovné základny.

 

8.   Sledovat koeficient příbuzenské plemenitby (přírůstek tohoto koeficientu by neměl být vyšší než 1%, raději by však měl tvořit méně než půl procenta na generaci) a koeficient ztráty předků.

 

9.   Využívat metodu přilití krve.

 

10. Jako nouzové opatření na záchranu málopočetných plemen (tzn. populace, jejíž efektivní velikost nedosahuje alespoň 400 jedinců) zavést genetický management: plánování stejně velkých rodin a potomstva, rotace chovných zvířat.

 

11.  Využívat speciálních počítačových programů pro volbu nejvhodnějšího partnera při přechodu k nepříbuzenské plemenitbě.

 

12. Chybějící přírodní selekci  nahradit vědeckými vymoženostmi (lékařské a molekulárně genetické testy na životnost, vitalitu a heterozygotnost).

 

13.  Rozšířit selekční báze: odstranit nebo alespoň redukovat genetickou izolaci skupin a skupinek.

 

14.  Genetickou pestrost normalizovat za pomoci dobře plánovaného křížení blízce příbuzných plemen a pečlivého zpětného páření.

 

15.  Znovuotevřít plemenné knihy, např. při splnění určitých kritérií registrovat i zvířata bez rodokmenu.

 

16.  Začít využívat DNA-fingerprinting (analytická metoda DNA pro zjištění genetických struktur) pro účely smysluplného chovného výběru; konečným cílem by mělo být molekulárně genetické vyšetření všech plemen jako základ pro genetický management za účelem vymýcení dědičných chorob a proto vědci předpokládají, že na tom budou mít největší zájem chovatelské kluby.

 

17.  Použít inseminaci pro nepříbuzenskou plemenitbu velmi vzdálených psů.

 

18.  Zřídit genetické banky: formou hluboce zmrazeného semene a embryí plemene zachovat pro budoucí generace genetické „konzervy“.

 

19.  Do oblasti výstavnictví prosadit posuzování psů i z hlediska zdraví (využívat moderních veterinárně lékařských atestů o absenci defektů  symptomů inbrídingové deprese).

 

 

P ř í k l a d y   k o n k r é t n í c h   p r o g r a m ů   k  z á c h r a n ě   c h o v u

 

Nová výstavba chovu  (švýcarský honič,  Švýcarsko)

Na přelomu 19. a 20. století se zdálo, že honičům odzvonilo. V roce 1903 byl ve Švýcarsku založen speciální klub pro honiče, začal skupovat dobré psy a dával je rozumným lovcům. Byl vypracován zkušební řád a bylo rozhodnuto o požadavcích, které má pes splňovat. Stav se začal zlepšovat, ale první světová válka znamenala krok zpět. Od roku 1931 lze hovořit o nové výstavbě chovu a v roce 1933 byl vydán jednotný standard; čtyři rázy švýcarského honiče se odlišovaly již jen podle barev.

 

Proti významnému poklesu populace (český teriér, Česká republika)

V situaci, kdy zbylo méně než 30 chovných jedinců, z nichž 80% mělo jednohopředka v rodokmenu (několik z nich více než jednou), objevovaly se typické příznaky inbrídingové deprese. Byla použita metoda přilití krve (sealyham teriér); populace  byla rozdělena na několik menších skupin a postupovalo se rotačním pářením.Výsledkem bylo, že rostla příbuzenská vzdálenost a stav populace se výrazně zlepšil v hodnocení projevu všech základních životních funkcí.

 

Zachování genofondu (český fousek, Česká republika)

Populace má 400-500 chovných fen a 80-90 chovných psů, ročně se zapisuje do plemenné knihy cca 700-900 štěňat. Přijaté opatření omezuje počet krytí chovných psů na maximálně 5 v kalendářním roce, dokud pes neprokáže, že nedává podprůměrné potomstvo; nejlepší chovní psi pak smí krýt 7 až 8 fen, prokázaní zlepšovatelé 10 fen v kalendářním roce. Dbá se na to, aby každá chovná fena dala alespoň jeden vrh štěňat za život a každý chovný pes kryl alespoň jednu fenu v kalendářním roce. Cílem je udržet dostatečnou příbuzenskou vzdálenost v populaci a zachovat požadovanou genetickou variabilitu.

 

Zachování přirozeného genetického ochranného mechanismu plemene (clumber španěl, Švédsko)

Na celém světě je cca 1 500 psů, ve Švédsku jich ročně registrují asi 30. Cílem bylo omezit využívání psů, i když jsou nositeli absolutně špičkových dědičných vlastností, aby nebyla ochuzována genetická pestrost nadměrným používáním vysoce hodnocených krycích psů k chovu. Bylo rozhodnuto zvýšit počet rodičovských párů, žádnou kombinaci neopakovat, od žádného psa za jeho života neodchovat více než 4 vrhy.

 

Omezení počtu vrhů po jednotlivých psech (Švédsko)

Chovná politika švédského Kennel Clubu: vyhýbat se matadorskému chovu (nadměrné používání jednotlivých psů), aby bylo dosaženo co nejvyšší genetické variability. Proto je třeba se vyhýbat i opakování rodičovských kombinací. Ve Švédsku je považováno za směrnici, že žádný pes by neměl nikdy produkovat více než 5% potomků jedné generace.

 

Cesta zákazu liniové plemenitby (Holandsko)

V Holandsku probíhají úvahy o omezení příbuzenské  plemenitby například zákazem liniové plemenitby.

 

Populačně genetické předpisy (Finsko)

Finsko se snažilo dostat dědičné choroby pod kontrolu selekcí nebo screeningem a vydalo nové směrnice pro boj  proti dědičným chorobám; podle nich chovatelské kluby omezují počet vrhů po jednom chovném zvířeti (psovi i feně) a musí stanovit limit pro úroveň příbuzenské plemenitby;  při vysokém koeficientu příbuzenské plemenitby nebo v případě, že rodiče již vyprodukovali příliš mnoho potomků,  by vrhy neměly být registrovány. Jako první země na světě Finsko zavedlo populačně genetické předpisy v chovu psů na úrovni svazů (předpis dosud nenabyl platnosti).

 

Rotační chov jako nouzové opatření na záchranu málopočetných plemen

V početně malých populacích by měl chov probíhat podle zvláštních rotačních programů; k tomu je třeba vytvořit databázi – sestaví se určitý počet stejně velkých skupin psů a fen, s nimiž budou pářeni. V každé následující generaci se páří psi jedné skupiny s fenami z následující skupiny, z níž se dostanou psi k fenám skupiny další, atd. Jedna jednotka tohoto systému by mohla obsahovat např. 80  fen a 20 psů. V obzvlášť málopočetných plemenech s chovným stavem nižším než sto, musí být chovné rodiny ještě dále vyrovnávány (optimální k minimalizaci růstu příbuzenské plemenitby jsou rodiny dvou rodičů, kteří vyprodukují vždy jednoho syna a jednu dceru jako chovná zvířata pro příští generaci).

 

Speciální počítačový program BLUP (Best Linear Unbiased Prediction = nejlepší lineární nezkreslená předpověď)

V Německu byl tento program (vyvinutý původně pro chov užitkových zvířat) poprvé zaveden do chovu psů (chov křepeláka); efektivita roste s počtem dat o příbuzných, která jsou k dispozici. BLUP může být v budoucnu nanejvýš cenný pro volbu nejvhodnějšího partnera k páření při přechodu k nepříbuzenské plemenitbě místo  liniové plemenitby.

 

Křížení již etablovaných plemen

 

a)      finský Kennel Club autorizoval křížení pinče ve zbarvení pepř a sůl do geneticky ohroženého německého pinče (obě plemena byla dříve považována jen za drsnosrstou a hladkosrstou variantu pinče)

 

b)      geneticky ochuzené plemeno bernský salašnický pes (ve Švýcarsku bylo deset let používáno ke krytí pouze šest psů)  zlepšilo povahu, barvu i vzhled přikřížením novofundlanského psa,

 

c)      holandský dlouhosrstý ovčák - v osmdesátých letech existovalo cca 300 představitelů plemene a průměr byl 5 vrhů za rok; vyskytly se problémy příbuzenské plemenitby (neplodné nebo špatně háravé feny, nízká porodní váha, malé vrhy, ubývající plodnost psů, atd.), křížení s tervuereny bylo zpočátku úspěšné pouze zčásti (potomstvo se příliš odlišovalo od holandského ovčáka), druhá generace se již blížila plemennému standardu a feny byly vynikajícími matkami.

 

 

P ř í k l a d y  d ě d i č n ý c h   n e m o c í

 

Před závorkou:

Podle knihy „Chov psů v roce 2000“ v Anglii je mezi uznanými 170 plemeny psů pouhých 28, u nichž nejsou doposud známy žádné dědičné nemoci. V této souvislosti  je až s podivem, že populace bernských honičů (zejména ve srovnání s jinými plemeny, která mají mnohonásobně širší chovatelskou základnu) nevykazuje významnější výskyt žádné z dále uvedených chorob (tato okolnost jde patrně na vrub tvrdým přírodním podmínkám, v nichž plemeno po staletí žilo).

 

·        Dědičné choroby kostry (např. dysplasie kyčelního kloubu, chondrodystrofie)

·        Krevní choroby (např. von Willebrandova nemoc)

·        Oční choroby (v r. 1991 bylo u 148 plemen psů zjištěno 267 dědičných nebo zřejmě dědičných
   očních defektů a chorob)

·        Epilepsie (50-80% psů trpí dědičnou formou této nemoci)

·        Defekty metabolismu (např. hypofunkce štítné žlázy)

·        Srdce a krevní oběh (např. defekty srdeční chlopně)

·        Jiné dědičné defekty (např. jednostranný či oboustranný kryptorchismus)

 

 

10.5. 2007 Radana Menšíková

s využitím  knihy Hellmutha   W a c h t e l a :   Chov psů v roce 2000

(z této knihy také pocházejí citace)

poznámka:  není bez zajímavosti, že H. Wachtel na několika místech v knize odkazuje na práci pana Ing. Jaromíra    D o s t á l a , Dr.Sc

ostatní použitá literatura:

Hans  R ä b e r : Encyklopedie plemena psů (díl druhý)

Diskuse...