|
Bernští
honiči jsou, jak z názvu vyplývá, lovečtí psi.
Mezinárodní kynologická federace je řadí do 6. skupiny –
honiči a barváři; jsou považováni za honiče střední
velikosti.
Trocha historie loveckých psů
Lovecké
scény se psy nacházíme skutečně hluboko v historii; již
ve staroegyptských hrobkách z doby 4 200 až 2 800 let
před Kristem jsou k vidění lovecké výjevy. K podobným
nálezům došlo ovšem i jinde, např.ve Švédsku
(prehistorické jeskynní malby, značně stylizované), ve
Španělsku a v jižní Francii (jeskynní malby velmi
realistické).
Pokud jde o národy žijící ve stepních oblastech, ty
chovaly psy lovící spíše zrakem než čichem; naopak
v zalesněných oblastech byli používáni spíše psi
vyznačující se schopností sledovat zachycenou stopu;
právě ti se považují za předchůdce pozdějších honičů.
Jak
poznáváme v dílech spisovatelů řeckých (Xenofon) i
římských (Columela), již ve starověku se psi rozdělovali
na lovecké, pastevecké a hlídací. Vysokého uznání
požívali dobří lovečtí psi u starých Germánů, kteří
krádež či zabití loveckého psa velmi tvrdě trestali.
Lov se
postupně stával jen výsadou svobodných; lovecké psy
chovala většinou šlechta. Například ve Francii byl chov
loveckých psů na dost vysoké úrovni až do 18. století;
změnu však přinesla velká francouzská revoluce.
Myšlenka
chovat psy podobným způsobem jako ušlechtilé koně (tzn.
s rodokmenem) se prosadila v 19. století v Anglii. Zde
již nebyl brán zřetel výhradně na upotřebitelnost psů,
nýbrž i na jejich ušlechtilý vzhled. Začaly se pořádat
výstavy psí krásy a postupně vznikaly první standardy
pro jednotlivá plemena.
Honiči
Většina
dnešních plemen honičů má asi svůj původ v jižních
krajích a má se za to, že do střední a severní Evropy
tento druh loveckých psů přišel ze středomoří.
Honiče
zřejmě chovali Keltové, kteří holdovali lovu a postupně
osídlili nejen území dnešní Francie, Španělska a
západního Švýcarska, ale i Britské ostrovy. Germáni,
kteří přišli na dnešní území Švýcarska a jižního
Německa, se rovněž zabývali štvanicemi zvěře a jak
vyplývá ze starogermánských zákonů (Leges barbarorum –
5. až 9. století), patrně přebírali právě psy Keltů.
Z původních latinských názvů psů používaných ve
starogermánských zákonech pak vzešla různá dodnes
používaná označení, např. segugio, sabueso, braka.
„Zlatá
léta“ velkých lovů byla v 17. a 18. století, což bylo
období parforsních lovů, to znamenalo rozkvět a další
vývoj plemen loveckých psů v celé Evropě (na kontinentě
i na Britských ostrovech; např. ve Francii v tomto
období řada šlechtických rodů chovala smečky loveckých
psů a pyšnila se vlastní „rasou“). Parforsní lovy byly
velmi nákladné a původně probíhaly podle přísného
ceremoniálu, avšak postupem času dosti zdegenerovaly a
staly se spíše pochybnou zábavou. Došlo to dokonce tak
daleko, že lov se stal skutečnou maškarádou, kde se
vystupovalo v kostýmech a nezřídka šlo o noční
radovánky.
Honiči ve Švýcarsku
Nemohu
nezačít citátem z knihy Hanse Räbera
Encyklopedie-plemena psů: „Švýcarští honiči se počítají
mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto
báječných psů stále více ubývá.“
Původně ve
Švýcarsku vzniklo pět na sobě nezávislých rázů honičů a
traduje se, že tyto rázy byly po dost dlouhou dobu
chovány naprosto odděleně. Na výstavě v Aarburgu v roce
1882 se pak prezentovala řada různých honičů; jednotlivé
rázy se lišily barvou, velikostí a typem; v podstatě zde
bylo k vidění 5 základních forem:
-
1.
forma – tzv. obyčejní švýcarští honiči (bílí
s oranžovými plotnami), později se vžil název honič
schwyzský,
-
2.
forma – thurgauští honiči (červenožlutí či
hnědočervení hrubosrstí psi s bílou lysinou, bílým
límcem, tlapami a špičkou ocasu), dnes již zcela
vyhynulí,
-
3.
forma – luzernští honiči (černé plotny na břidlicově
šedém podkladě tvořeném bílými a černými chlupy),
-
4.
forma – bernští honiči (trikolorní či bílí, černí a
hnědočervení, často s hnědě ohraničenými plotnami,
což byl důsledek přikřížení psů 1. formy) a
-
5.
forma - aargauští honiči (hnědočervení psi
s černým sedlem, často s bílou lysinou, hrudí a
tlapami).
Na přelomu
19. a 20. století se zdálo, že švýcarským honičům
odzvonilo; v roce 1903 však byl ve Švýcarsku ustaven
speciální klub pro honiče a jeho funkcionáři podnikli
vše, co bylo v jejich silách, pro záchranu švýcarských
honičů. Stav se pak postupně zlepšoval a od roku 1931
lze hovořit o nové výstavbě chovu. V roce 1933 byl
vydán první jednotný standard; tou dobou již byly
jednotlivé rázy švýcarských honičů rozlišovány jen podle
barev.
Nyní
existují čtyři barevné variety švýcarských honičů; každá
varieta se pak vyskytuje s dvojí délkou končetin. Podle
barvy rozeznáváme honiče
-
bernské
(bíločerní s pálením),
-
jurské
(jednobarevní žlutohnědí až hnědí s černým sedlem),
-
luzernské (modří či šedě grošovaní s pálením) a
-
schwyzské (bíločervení se žlutočervenými až sytě
červenými plotnami či pláštěm).
Uvedené
barevné variety se vyskytují ve dvou podobách:
Je zřejmé, čím se tyto dvě podoby liší – kohoutkovou
výškou: ta dosahuje u první skupiny výšky cca do 40 cm,
u skupiny druhé 47 až 57 cm (feny) a 49 až 59 cm (psi).
Honiči bernští
V České
republice není švýcarských honičů velký počet; nejvíce
je zastoupena barevná varieta honičů bernských (první
vrh byl odchován v roce 1993), ostatní se vyskytují jen
okrajově. Avšak ani s bernským honičem se nesetkáte moc
často, dokonce ani na výstavách psů nebývá jejich počet
vysoký. Kupříkladu na letošní klubové výstavě se
prezentovalo všehovšudy dvaadvacet jedinců (to je
průměrně dva až tři psi v jedné třídě). Tetovací čísla
přidělovaná štěňátkům narozeným v této době dosahují
sotva čtyř set, takže jde o typické málopočetné plemeno.
Pokud jde o
zbarvení, to je u bernských honičů velmi atraktivní:
základ tvoří barva bílá, na těle se objevují černé
skvrny či černé sedlo, někdy též „stříkance“, a bledé až
intenzivní pálení se nachází nad očima, na lících, na
vnitřní straně uší a případně kolem řitního otvoru. Srst
je krátká a nechává překrásně vyniknout výraznému
osvalení.
Bernští
honiči vděčí za své jméno Bernským Alpám (většina
trikolorních psů na zmiňované Aarburské výstavě
pocházela právě odsud). Jde o psy speciálně vyšlechtěné
pro hledání vysoké, a to ve smečce; snadno zachytí stopu
a hlasitě ji sledují. Švýcarští lovci používají tyto
honiče snad již přes 900 let a ve své původní vlasti je
bernský honič považován za dobré pracovní plemeno.
Pokud se
týká typické povahy plemene, jsou to veselí a aktivní
tvorové, naprosto nekonfliktní a veskrze přátelští. Jak
často si z výstavy odnášejí v posudcích větu, že jde o
sympatickou bytost, milé stvoření, přátelského psa
otevřené povahy apod., a to na odhalení tohoto jejich
povahového rysu má výstavní rozhodčí sotva několik minut
(a výstavní rozhodčí určitě nemá důvod v tomto směru
přehánět).
Je dost
nepravděpodobné, že se bernský honič pustí do křížku
s jinými psy. Důvodem rozhodně není zbabělost, nýbrž
jistá noblesa, jež je tomuto plemeni vlastní. Když
procházím se svým pětiletým psem čtvrtí rodinných domků,
kde nás z každé zahrady pronásleduje štěkot psů, můj pes
vznešeně kráčí po chodníku, čas od času mi pohledem
naznačí, co si o tom kraválu myslí a jen těm, kteří jsou
mu zvlášť protivní, zanechá na plotě znamení. Pokud jde
ovšem v doprovodu „svých“ dvou mladých fenek, případným
zájemcům úsporně, avšak nekompromisně naznačí, ať se
raději drží stranou; hlas bernských honičů je krásný a
hluboký, a tak jsem často tázána, jak je to s jejich
štěkáním. Vzhledem k tomu, že nejde o žádné nadšené
hlídače, jejich štěkot opravdu neruší. To je skutečnost,
kterou oceňují především majitelé, kteří své psy chovají
v bytě (resp. jejich sousedé).
Bernští
honiči upřednostňují především společnost, samota je
opravdu netěší Domácím zvyklostem se tito psi
přizpůsobují snadno a jsou vděčni za jakoukoli aktivitu;
ač jsou neuvěřitelně přítulní, rozhodně je nepovažujeme
za psy „na gauč“, nesmíme zapomínat na jejich významnou
potřebu – potřebu pohybu. Naštěstí nemusí jít zrovna o
práci v lese; moji tři šťastní psi jsou toho dokladem. I
v odborné literatuře u některých z loveckých plemen
nacházíme údaj, že jde o psy velmi vhodné do rodiny;
bernští honiči mezi tyto psy právem patří. V dnešní době
přece existuje tolik různých možností vyžití psů, že jim
za práci na stopě můžeme nabídnout plnohodnotnou
náhradu. V dnešní době rodin žijících aktivním způsobem
života přibývá a tak toto plemeno nachází stále více
uplatnění jako rodinný pes a je pravdou, že dětem jsou
tito psi více než milými společníky.
Osobně
zastávám názor, že možnosti původního uplatnění
loveckých psů jsou dávno za zenitem. Nyní záleží
především na tom, jak je povaha toho kterého plemene
slučitelná se způsobem života lidí v třetím tisíciletí.
Lov již dnes není způsobem opatřování potravy, nýbrž
činností zájmovou, a pokud se týká počtu jejích
vyznavačů, nebude-li se do budoucna snižovat, zvyšovat
se bude sotva. Snaha o zachování co největšího počtu
druhů zvěře a nutnost zlepšování životních podmínek
zvěře má „na svědomí“ řadu omezení a zákazů obsažených
v zákoně o myslivosti a v jeho prováděcích vyhláškách.
Pokud by dnešní lovečtí psi měli být odkázáni výhradně
na spolupráci s těmi, kteří se tomuto koníčku věnují,
jistě by dále rozmnožovali seznamy plemen vyhynulých.
Škodou
nedozírného rozsahu by bylo, kdyby se nepodařilo úbytek
loveckých plemen psů zastavit, či alespoň zpomalit.
Rozmanitost v psí říši je třeba zachovat, a to v co
největším rozsahu. Mějme na paměti, že původně byl zájem
o stopu zvěře vrozený všem psům (a podle některých
pramenů neexistuje plemeno, které by nelovilo); i u
psích plemen, jež v zásadě neloví, se stále ještě
objevují jedinci s loveckou vášní a na druhé straně u
loveckých plemen nacházíme jedince bez špetky zájmu o
stopu.
Výchova
bernských honičů není složitá díky tomu, že velmi rychle
chápou. Nesmíme na ně však s drilem, tak se s nimi mnoho
nepořídí (navíc by to mohlo mít vliv na jejich otevřenou
a přátelskou povahu, která z nich na první pohled
vyzařuje). Určitě se s nimi dohodneme, pokud se
vybavíme trpělivostí, láskou a pochopením (a což teprve,
když kapsy naplníme dobrotami!); právě proto, že jsou
tak chytří, nelze se při výchově obejít bez důslednosti,
především při nácviku přivolání, to zdůrazňuji.
A
trpělivost nám bernští honiči vracejí měrou opravdu
vrchovatou, neboť nás bezmezně milují a do své nadšené
přízně zahrnují celou naši rodinu, která jim je
milovanou smečkou. S touto svou smečkou jsou pak ochotni
bez reptání snášet jakékoli nepohodlí, rozhodně se však
chtějí na rodinném životě aktivně podílet a ne čekat na
nás zavřeni doma.
Literatura:
Encyklopedie - plemena psů: Hans Räber (DONA 1994)
Encyklopedie psů: Esther J.J. Verhoef-Verhallen (REBO
PRODUCTIONS 1997)
Encyklopedie psů: Bruce Fogle (FORTUNA PRINT 2001)
Pro Planetu
zvířat JUDr. Radana Menšíková
Říjen 2005 |
