Jak jsme dělaly zkoušku
 

Někdy v létě se na našem cvičáku začaly plánovat zkoušky na podzim a domluvilo se, že někdy v září by se konaly zkoušky podle řádu Kynologické jednoty Brno. Povzbuzena červnovým úspěchem na ZZO jsem si řekla, že to zkusím s Goldinkou nacvičit a podle toho, jak jí to půjde, bychom se eventuálně přihlásily. Začala jsem s ní cvičit, i když ne příliš intenzivně, ale malý pokrok tam byl. Ale pak došlo k nepříznivému vývoji situace, a to hned ze dvou důvodů:
1) termín zkoušky byl přesunut až na listopad, což vzhledem k tomu, že si Goldie někdy odmítá lehnout i na mokrou trávu, pro nás nebylo vůbec dobré a 2) Goldie po roce a půl pravidelné docházky na cvičák objevila, že při troše námahy se proplíží pod brankou.

Toho také začala zhusta zneužívat a stačilo pár vteřin mé nepozornosti a šup, už si běhala po
přilehlých lesích a polích. Dokonce při jednom takovém výletu trhla rekord – trvalo jí 5 hodin, než se uráčila vrátit špinavá a hladová domů. Výsledek byl ten, že jsem ji musela mít neustále na vodítku nebo zavřenou v odkládačce (to nesnáší ), což bylo utrpení pro obě. Naštěstí se to časem vyřešilo podložením vrat a branky dřevěnými deskami, Goldie byla seznámena s faktem, že tudy cesta již nevede a vyrovnala se s tím překvapivě statečně. Vypadala spokojeně, že si zase může volně hrát s ostatními pejsky a já si oddechla.

Pomalu se blížil konec října, počasí nám velmi přálo, náš výcvik se zintezivnil, já odevzdala zálohu a ve čtvrtek 10 dnů před zkouškama jsem kývla, že určitě půjdeme. Byl krásný teplý podvečer a výkon Goldie při výcviku mě naplňoval optimismem. Jenže v sobotu se ochladilo a výcvik v neděli už tak optimistický nebyl. Ale říkala jsem si: "Ale co, máme ještě týden, to dopilujem...". Další nácvik na zkoušky byl v úterý v podvečer, ale protože jsem se pro pracovní povinnosti nemohla zúčastnit, udělaly jsme si individuální trénink už dopoledne. Foukal silný vítr, ale občas zasvítilo sluníčko a až na chyby způsobené nesoustředěností to docela šlo. No, ale ve středu se ochladilo ještě víc a ve čtvrtek byla na trávě námraza. To nebylo dobré znamení. Nicméně výcvik proběhl celkem v pohodě a když jsem se vytasila s malou dekou na dlouhodobé odložení, po chvilce dohadování, že to není nová hračka na tahání a trhání, se Goldie tvářila, že ano, chápe, na co to je a vlastně je to docela fajn.

Jenže v pátek ráno jsme vycházely na procházku za hustého sněžení, a třebaže na procházce sníh Goldince nevadí, při cvičení je to horší. Byl to těžký a hodně mokrý sníh, který hned napůl tál a jí se ani trochu nechtělo do té břečky lehat. Zpočátku to jakž takž šlo, ale pak si postavila hlavu, nechtěla si lehnout ani na deku, která, jak jsme spolu zápasily, byla už stejně celá od sněhu. Vztekala jsem se, ale Goldie si prostě nelehla. Ani po dobrém, ani po zlém, ani násilím. Veškerý optimismus mě přešel a s pochmurnou vidinou ostudy jsem myslela na sobotu. Říkala jsem si: " V noci nebudu spát, ráno budu brzy vstávat, udělám si ostudu a půjdu domů...". No, a málem to tak dopadlo, neli ještě hůř.

V noci ze soboty na neděli jsem až na divoké sny spala překvapivě dobře. Ráno byla zima, - 4 stupně Celsia, ale vycházející sluníčko pěkně svítilo. Vyzvedla jsem Goldii (pro vysvětlení - majitelkou Goldie je moje maminka, u které bydlí, já jsem s Goldií strávila jejích prvních pár měsíců, pak jsem se vdala a odstěhovala), která i přes na ni brzkou hodinu byla čilá a svěží a projevovala radost, že se někam půjde. Na cvičáku jsem pečlivě deskama přikryla vrata a vypustila Goldii do chumlu ostatních pejsků, ať se trochu vydovádí. Do začátku nástupu zbývala hodina, pejsků bylo hodně a někteří noví, takže hrátky byly divoké. Bohužel Goldie každou chvilku běžela kontrolovat vrata, jestli by se přece jen skulinka nenašla, ale po nějaké době okřikování a odhánění z inkriminovaného prostoru si nakonec dala říct. V 9 hodin byl nástup, celkem nás bylo 16 pejsků, dvanáct dělalo ZOPku, tři ZPU 1 a jeden ZPU 2. Po nástupu se odešlo na stopy, takže nás dvanáct nás zůstalo na cvičáku, většina pejsků pokračovala v dovádění včetně Goldie, jen občas jsem si ji přivolala a zkusila pár cviků.
Všechno šlo, až na odložení, ale s tím jsem dopředu počítala, tak mě to ani moc nevyvádělo z míry. Když už si Goldie lehla, proběhl kolem pejsek a ona neodolala a běžela za ním. Psovodi postávali pod stříškou před klubovnou, popíjeli čaj nebo kávu, čekali a mrzli.

Protože mi paní výcvikářka, která tam se s svým pejskem dělala tu nejnáročnější zkoušku, poradila, ať si dám Goldii do "kenelky" do klubovny, ať mi nezmrzne, rozhodla jsem se, že si to naposled projdu a pak ji dám do tepla. Když jsem se vracela ke klubovně, šla k záchodkům, které jsou tak v polovině cvičáku, paní následovaná svýma dvěma border koliema. Paní šla na záchod a kolie se začly s Goldií honit. V jednu chvíli zaběhly za záchodky. Jedna kolie vyběhla hned, další za pár vteřin, ale Goldie nikde. Tak jsem se šla podívat a bylo to jasné - v plotě byla díra, dost velká, aby se tam Goldie pohodlně vešla. V tu chvíli jsem také zahlídla bílý flek mezi stromama v lese. I když jsem věděla, že je to zbytečné, vyběhla jsem z cvičáku a volala ji. Díky barvě a tomu, že za chvíli začala vyštěkávat, jsem měla přehled, kde se pohybuje, ale to mi stejně bylo houby platné, protože chytit ji je takřka nemožné. Sledovala jsem ji, ale když jsem viděla, že běží po poli na kopec směrem k jejímu bydlišti, bylo jasné, kam míří. Teď byla otázka, za jak dlouho přijde, tak jsem volala domů, ať mi ji ihned přivezou. Bylo ale už dost hodin, ze stop se už museli každou chvíli vrátit, tak to snad nemělo ani cenu. Vrátila jsem se na cvičák s tím, že až přijde rozhodčí, odstopím ze zkoušky, protože nemám psa. Musím se přiznat, že jsem byla tak zmrzlá, že jsem ani neměla vztek.

Jaké bylo moje překvapení, když tak za cca 15 minut přicházela skupinka ze stop a na vodítku Goldie!!! Špinavá a s provinilým výrazem, zavřela jsme ji do kenelky a trochu utřela. Prý se vracela na cvičák (což nikdy nedělá, vždy běží domů!!! ), tak ji odchytli. Nemohla jsem věřit vlastním očím ani uším. Díru jsme aspoň opticky zakryly zástěnou, Goldie jsem ukázala, že díra "zmizela" a za nějakou dobu začaly individuální poslušnosti ZOPek. Byla jsem až poslední, takže jsem měla čas. Když jsme nastoupily, měla jsem strach, aby mi neutekla za dírou, ale asi se spojila únava a " špatné svědomí " a Goldie chodila jak hodinky. Až na to odložení, ale protože místo odložení bylo kousek od záchodků a Goldie měla přímý výhled na bývalou díru, ani se nedivím, že místo ležení to šla prozkoumat. Při skupinových cvicích byla ještě lepší, akorát jsem ji musela "potlačit" k zemi, ale k mému velkému údivu vydržela celé odložení bez hnutí, i když vedlejší pejsek si ji přišel očichat a začalo sněžit. Speciální cviky byly bezproblémové. Pak už se jen za hustého sněžení čekalo, až dokončí zkoušky i ostatní a vše se zapíše. Bylo to únavné, měli jsme hlad, byli zmrzlí, tak se všichni přesunuli do klubovny a tam postupně všem Goldie předvedla, že je ten nejmazlivější a nejroztomilejší pejsek na světě. Zkoušku jsme úspěšně složily s pro mě více než uspokojivým výsledkem a vzhledem k okolnostem to bude opravdu nezapomenutelný zážitek.



Eva Chamradová
5. listopadu 2006