Bernští honiči jsou, jak z názvu vyplývá, lovečtí psi.  Mezinárodní kynologická federace je řadí do 6. skupiny – honiči a barváři; jsou považováni za honiče střední velikosti. 

Trocha historie loveckých psů

Lovecké scény se psy nacházíme skutečně hluboko v historii; již ve staroegyptských  hrobkách z doby 4 200 až 2 800 let před Kristem jsou k vidění lovecké výjevy. K podobným nálezům došlo ovšem i jinde, např.ve Švédsku (prehistorické jeskynní malby, značně stylizované), ve Španělsku a v jižní Francii (jeskynní malby velmi realistické).

Pokud jde o národy žijící ve stepních oblastech,  ty chovaly psy lovící spíše zrakem než čichem; naopak v zalesněných oblastech byli používáni spíše psi vyznačující se schopností sledovat zachycenou stopu; právě ti se považují za předchůdce pozdějších honičů. 

Jak poznáváme v dílech spisovatelů řeckých (Xenofon) i římských (Columela), již ve starověku se psi rozdělovali na lovecké, pastevecké a hlídací.  Vysokého uznání požívali dobří lovečtí psi u starých Germánů, kteří krádež či zabití loveckého psa velmi tvrdě trestali.

Lov se postupně stával jen výsadou svobodných; lovecké psy chovala většinou šlechta. Například ve Francii byl chov loveckých psů na dost vysoké úrovni až do 18. století; změnu však přinesla velká francouzská revoluce.

Myšlenka chovat psy podobným způsobem jako ušlechtilé koně (tzn. s rodokmenem) se prosadila v 19. století v Anglii. Zde již nebyl brán zřetel výhradně na upotřebitelnost psů, nýbrž i na jejich ušlechtilý vzhled. Začaly se pořádat výstavy psí krásy a postupně vznikaly první standardy pro jednotlivá plemena.

Honiči

Většina dnešních plemen honičů má asi svůj původ v jižních krajích a má se za to, že do střední a severní Evropy tento druh loveckých psů přišel ze středomoří.

Honiče zřejmě chovali Keltové, kteří holdovali lovu a postupně osídlili nejen území dnešní Francie, Španělska a západního Švýcarska, ale i Britské ostrovy. Germáni, kteří přišli na dnešní území Švýcarska a jižního Německa, se rovněž zabývali štvanicemi zvěře a jak vyplývá ze starogermánských zákonů (Leges barbarorum – 5. až 9. století), patrně přebírali právě psy Keltů. Z původních latinských názvů psů používaných ve starogermánských zákonech pak vzešla různá dodnes používaná označení, např. segugio, sabueso, braka.

 „Zlatá léta“ velkých lovů byla v 17. a 18. století, což bylo období parforsních lovů, to znamenalo rozkvět a další vývoj plemen loveckých psů v celé Evropě (na kontinentě i na Britských ostrovech; např. ve Francii v tomto období řada šlechtických rodů chovala smečky loveckých psů a pyšnila se vlastní „rasou“). Parforsní lovy byly velmi nákladné a  původně probíhaly podle přísného ceremoniálu, avšak postupem času dosti zdegenerovaly a staly se spíše pochybnou zábavou. Došlo to dokonce tak daleko, že lov se stal skutečnou maškarádou, kde se vystupovalo v kostýmech a nezřídka šlo o noční radovánky.

Honiči ve Švýcarsku

Nemohu nezačít citátem z knihy Hanse Räbera Encyklopedie-plemena psů: „Švýcarští honiči se počítají mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto báječných psů stále více ubývá.“

Původně ve Švýcarsku vzniklo pět na sobě nezávislých rázů honičů a traduje se, že tyto rázy byly  po dost dlouhou dobu chovány naprosto odděleně. Na výstavě v Aarburgu v roce 1882 se pak prezentovala řada různých honičů; jednotlivé rázy se lišily barvou, velikostí a typem; v podstatě zde bylo k vidění 5 základních forem: 

• 1. forma – tzv. obyčejní švýcarští honiči (bílí s oranžovými plotnami), později se vžil název honič schwyzský,

• 2. forma – thurgauští honiči (červenožlutí či hnědočervení  hrubosrstí psi s bílou lysinou, bílým límcem,  tlapami a špičkou ocasu), dnes již zcela vyhynulí,

• 3. forma – luzernští honiči (černé plotny na břidlicově šedém podkladě tvořeném bílými a černými chlupy),

• 4. forma – bernští honiči (trikolorní či bílí, černí a hnědočervení, často s hnědě ohraničenými plotnami, což byl důsledek přikřížení psů 1. formy) a

• 5. forma  -  aargauští honiči (hnědočervení psi s černým sedlem, často s bílou lysinou, hrudí a tlapami).

Na přelomu 19. a 20. století se zdálo, že švýcarským honičům odzvonilo; v roce 1903 však byl ve Švýcarsku ustaven speciální klub pro honiče a jeho funkcionáři podnikli vše, co bylo v jejich silách, pro záchranu švýcarských honičů. Stav se pak postupně zlepšoval a od roku 1931 lze hovořit o nové výstavbě chovu. V roce 1933 byl vydán  první jednotný standard; tou dobou již byly jednotlivé rázy švýcarských honičů rozlišovány jen podle barev.

Nyní existují čtyři barevné variety švýcarských honičů; každá varieta se pak  vyskytuje s dvojí délkou končetin. Podle barvy rozeznáváme honiče

• bernské (bíločerní s pálením),

• jurské (jednobarevní žlutohnědí až hnědí s černým sedlem),

• luzernské (modří či šedě grošovaní s pálením) a

• schwyzské (bíločervení se žlutočervenými až sytě červenými plotnami či pláštěm).

Uvedené barevné  variety se vyskytují ve dvou podobách:

•  nízkonozí  a

• s končetinami normální výšky (v některé literatuře bývají označováni jako honiči střední).

 
Je zřejmé, čím se tyto dvě podoby liší – kohoutkovou výškou: ta dosahuje u první skupiny výšky cca do 40 cm, u skupiny druhé 47 až 57 cm (feny) a 49 až 59 cm (psi).

Honiči bernští

V České republice není švýcarských honičů velký počet; nejvíce je zastoupena  barevná varieta honičů bernských (první vrh byl odchován v roce 1993), ostatní se vyskytují jen okrajově. Avšak ani s bernským honičem se nesetkáte moc často, dokonce ani na výstavách psů nebývá jejich počet vysoký. Kupříkladu na letošní klubové výstavě se prezentovalo všehovšudy dvaadvacet jedinců (to je průměrně dva až tři psi v jedné třídě). Tetovací čísla přidělovaná štěňátkům narozeným v této době dosahují sotva čtyř set, takže jde o typické málopočetné plemeno.

Pokud jde o zbarvení, to je u bernských honičů velmi atraktivní: základ tvoří barva bílá, na těle se objevují černé skvrny či černé sedlo, někdy též „stříkance“, a bledé až intenzivní pálení se nachází nad očima, na lících, na vnitřní straně uší a případně kolem řitního otvoru. Srst je krátká a nechává překrásně vyniknout výraznému osvalení.

Bernští honiči vděčí za své jméno Bernským Alpám (většina trikolorních psů na zmiňované Aarburské výstavě pocházela právě odsud). Jde o psy speciálně vyšlechtěné pro hledání vysoké, a to ve smečce; snadno zachytí stopu a hlasitě ji sledují.  Švýcarští lovci používají tyto honiče snad již přes 900 let a ve své původní vlasti je bernský honič považován za dobré pracovní plemeno.

Pokud se týká typické povahy plemene, jsou to veselí a aktivní tvorové, naprosto nekonfliktní a veskrze přátelští. Jak často si z výstavy odnášejí v posudcích větu, že jde o sympatickou bytost, milé stvoření, přátelského psa otevřené povahy apod., a to na odhalení tohoto jejich  povahového rysu má výstavní rozhodčí sotva několik minut (a výstavní rozhodčí určitě nemá důvod v tomto směru přehánět).

Je dost nepravděpodobné, že se bernský honič pustí do křížku s jinými psy. Důvodem rozhodně není zbabělost, nýbrž jistá noblesa, jež je tomuto plemeni vlastní. Když procházím se svým pětiletým psem čtvrtí rodinných domků, kde nás z každé zahrady pronásleduje štěkot psů, můj pes vznešeně kráčí po chodníku, čas od času mi pohledem naznačí, co si o tom kraválu myslí a jen těm, kteří jsou mu zvlášť protivní, zanechá na plotě znamení. Pokud jde ovšem v doprovodu „svých“ dvou mladých fenek, případným zájemcům úsporně, avšak nekompromisně naznačí, ať se raději drží stranou; hlas bernských honičů je krásný a hluboký, a tak jsem často tázána, jak je to s jejich štěkáním. Vzhledem k tomu, že nejde o žádné nadšené hlídače, jejich štěkot opravdu neruší. To je skutečnost, kterou oceňují především majitelé, kteří své psy chovají v bytě (resp. jejich sousedé).

Bernští honiči upřednostňují především společnost, samota je opravdu netěší Domácím zvyklostem se tito psi přizpůsobují snadno a jsou vděčni za jakoukoli aktivitu; ač jsou neuvěřitelně přítulní, rozhodně je nepovažujeme za psy „na gauč“, nesmíme zapomínat na jejich významnou potřebu – potřebu pohybu. Naštěstí nemusí jít zrovna o práci v lese; moji tři šťastní psi jsou toho dokladem. I v odborné literatuře u některých z loveckých plemen nacházíme údaj, že jde o psy velmi vhodné do rodiny; bernští honiči mezi tyto psy právem patří. V dnešní době přece existuje tolik různých možností vyžití psů, že jim za práci na stopě můžeme nabídnout plnohodnotnou náhradu. V dnešní době rodin žijících aktivním způsobem života přibývá a tak toto plemeno nachází  stále více uplatnění jako rodinný pes a je pravdou, že dětem jsou tito psi více než milými společníky.

Osobně zastávám názor, že možnosti původního uplatnění loveckých psů jsou dávno za zenitem. Nyní záleží především na tom, jak je povaha toho kterého plemene slučitelná se způsobem života lidí v třetím tisíciletí. Lov již dnes není způsobem opatřování potravy, nýbrž činností zájmovou, a pokud se týká počtu jejích vyznavačů, nebude-li se do budoucna snižovat,  zvyšovat se bude sotva. Snaha o zachování co největšího počtu druhů zvěře a nutnost zlepšování životních podmínek zvěře má „na svědomí“ řadu omezení a zákazů obsažených v zákoně o myslivosti a v jeho prováděcích vyhláškách. Pokud by dnešní lovečtí psi měli být odkázáni výhradně na spolupráci s těmi, kteří se tomuto koníčku věnují, jistě by dále rozmnožovali seznamy plemen vyhynulých.

Škodou nedozírného rozsahu by bylo, kdyby se nepodařilo úbytek loveckých plemen psů zastavit, či alespoň zpomalit. Rozmanitost v psí říši je třeba zachovat, a to v co největším rozsahu. Mějme na paměti, že původně byl zájem o stopu zvěře vrozený všem psům (a podle některých pramenů neexistuje plemeno, které by nelovilo); i u psích plemen, jež v zásadě neloví, se stále ještě objevují jedinci s loveckou vášní a na druhé straně u loveckých plemen nacházíme  jedince bez špetky zájmu o stopu.

Výchova bernských honičů není složitá díky tomu, že velmi rychle chápou. Nesmíme na ně však s drilem, tak se s nimi mnoho nepořídí (navíc by to mohlo mít vliv na jejich otevřenou a přátelskou povahu, která z nich na první pohled vyzařuje). Určitě se s nimi dohodneme, pokud se vybavíme trpělivostí, láskou a pochopením (a což teprve, když kapsy naplníme dobrotami!); právě proto, že jsou tak chytří, nelze se při výchově obejít bez důslednosti, především při nácviku přivolání, to zdůrazňuji.

A trpělivost nám bernští honiči vracejí měrou opravdu vrchovatou, neboť nás bezmezně milují a do své nadšené přízně zahrnují celou naši rodinu, která jim je milovanou smečkou. S touto svou smečkou jsou pak ochotni bez reptání snášet jakékoli nepohodlí, rozhodně se však chtějí na rodinném životě aktivně podílet a ne čekat na nás zavřeni doma.

Literatura:

Encyklopedie - plemena psů: Hans Räber (DONA 1994)
Encyklopedie psů: Esther J.J. Verhoef-Verhallen (REBO PRODUCTIONS 1997)
Encyklopedie psů: Bruce Fogle (FORTUNA PRINT 2001) 

Pro Planetu zvířat JUDr. Radana Menšíková
Říjen 2005