Psi: Bernská smečka
Radana Menšíková 

Začala jsem navštěvovat tuto rubriku a moc jsem se potěšila s některými psími portréty, ale i s jinými příspěvky. Škoda, že sem přispívají výhradně dvounožci, čestnou výjimkou snad je skvělá  DRSNÁ ČUBA  (ta si mne získala, musím zaskočit na její stránky). 

Portrét vám nenapíši, nebylo by spravedlivé napsat jeden; mám totiž psí smečku; tvoří ji tři bernští honiči (přesněji řečeno jeden honič a dvě honičky). Bernský honič není příliš rozšířené plemeno (bohužel ani plemeno příliš známé), ale před nedávnem se jeden jeho „příslušník“ v této rubrice představil a měl velký úspěch, jak by ne, když to je takový podnikavý doveda! Když jsem se smála jeho kouskům,  jedna z našich holek si vyskočila za mne na židli a nakukovala mi přes rameno, asi ji to také pobavilo. 

LARRY 

Chci začít od začátku a tak musím trochu smutně: opustila nás naše bassetka, která nám svým nesobeckým přátelstvím vyplnila dvanáct let života. Kdo to zná, ví. Po půl roce, kdy jsme chodili na dlouhé procházky, kterým jsme říkali „jdeme se psem“ (a smutně se otáčeli za každým psem), jsme využili možnosti koupit tříletého bernského honiče (přes den jsme byli v zaměstnání a pořídit si štěňátko tehdy nepřicházelo v úvahu). Jeho osud do té chvíle byl nejednoduchý; původně prodané štěňátko paní chovatelka objevila v nedalekém útulku, vzala si ho odtud a tak se Larry vrátil ke svým rodičům Vespě a Larovi. 

Naštěstí jsme se Larrymu na první pohled zalíbili (pod stolem jsem jeho nadšení stále přiživovala) a byl ochoten s námi okamžitě odjet. Nemohu ani vypsat naši radost, že jsme zase tři. Byli jsme připraveni na to, že si Larry bude zpočátku stýskat, protože byl zvyklý žít se svými rodiči, ale nestalo se. Okamžitě poznal, že má zaplnit tu spoustu prostoru v našem životě, která patřila bassetce; svého úkolu se ujal zodpovědně. Chtěl nám vynahradit i malé štěňátko a nejraději odpočíval na našem klíně.  

Naše dlouhé procházky dostaly konečně smysl. Larry byl veselý, nadšený pejsek a my jsme jeho kouzlu dočista propadli; začali jsme přemýšlet, jak to zařídit, abychom mu mohli pořídit kamarády. Než se rok s rokem sešel, bylo  rozhodnuto: aby Larrymu nebylo smutno, pořídíme si k němu štěňátko, vlastně raději dvě štěňátka, ať to stojí za to. Tomu ovšem musí předcházet dost významná změna v našem životě, ale i to jsme vymysleli. Díky našim profesím jsme se mohli rozhodnout odejít ze stálého zaměstnání. Vybrali jsme si tedy, odkud budou naše štěňátka a s odchodem na volnou nohu jsme čekali jen do okamžiku, kdy se ve vybraných chovatelských stanicích „urodí“

KALINKA 

Dříve se to povedlo u Frýdku Místku, kde přišla na svět holčička California, na kterou se volá zkráceně Cali (ona sama si více oblíbila domácké jméno Kalinka). Cali měla dva bratry a jen co se rozhlédla po světě, už jim dávala zabrat. Dvouměsíční čekání na Kalinku se nám zdálo nekonečné a jednou jsme se za ní vypravili. Paní chovatelka jí už tehdy říkala „ta malá dračice“. Než se všichni tři sourozenci vydali žít své nové životy, jednomu z bratrů prokousla Kalinka dlouhé bernské ucho.Všichni tři si za své další působiště vybrali Prahu a tak si jednoho dne sbalili batůžky a přicestovali z Moravy společně. Náruč paní chovatelky opouštěli postupně a Kalinka byla na řadě jako poslední. Doprovodila ji k nám celá původní rodina a bylo hned znát, že štěňátko má ve zvláštní oblibě děti. Doufali jsme, že jí je dokáže  plnohodnotně vynahradit psí kolega Larry. 

Kalinka se o to snažila ze všech sil, avšak Larry na  její vřelé snahy o sblížení reagoval poněkud zdrženlivě: zpravidla na ni ze své dospělé výšky pohlédl a odkráčel zaujmout pozici na místo pro malé štěně nedostupné. Odtud ji pak přezíravě pozoroval a čas od času nám přišel naznačit, že naší hlavní oporou zůstává i nadále on (a aby to zpečetil, řekl si o piškot). Kalinka byla natolik zaujata svými snahami zapojit Larryho do štěněcích hrátek, že si ani nezačala pořádně stýskat. Jen první odpoledne jednu chvíli všeho nechala, zamyslela se, krátce kníkla a šla zase „na to“. Poznali jsme, že paní chovatelka při výběru její přezdívky ani trochu nepřeháněla. 

Začalo u nás být pěkně veselo. Larry postupem času zjihl a neodolal Kalinčině kouzlu. Dováděl s ní jako zamlada, avšak vždy jen do okamžiku, kdy se setkal s naším pohledem; to  vždycky jakoby se uvědomil nepatřičnost svého počínání a odcházel stát se pouhým pozorovatelem. Kalinka byla posedlá touhou vyšplhat se na křeslo či na pohovku, odkud na ni Larry shlížel; vůbec se jí to nedařilo, byla však nesmírně vytrvalá a trávila těmito pokusy valnou část dne. To bylo slávy, když se to prvně podařilo! Uvelebila se v Larryho křesle, užívala si svého těžce vydřeného úspěchu a tvářila se velmi pyšně (až z toho usnula). 

Každé malé štěňátko musí počkat, až očkováním nabude imunity. Kalinka těžce snášela, když ji Larry opouštěl za účelem venčení. Konečně nadešel její velký den, který byl ve znamení první vycházky; spíše než štěňátko připomínala kozlíka Matěje. Všechno ji tak zajímalo! Samozřejmě byla venku středem pozornosti (to se jí úspěšně daří dodneška). Její první setkání se psem (vynechám-li domácí) bylo dost komické: blížil se k nám miniaturní yorkshirský teriér, Kalinka se včas vtiskla na parapet sklepního okénka a tam s úspěchem přečkala nebezpečí; svůj úkryt neopustila, dokud psík nezmizel za rohem. 

V té době již byl na světě další přírůstek do naší smečky a bylo jen otázkou dní, kdy se naše domácnost rozroste o Kalinčinu krajanku, která se narodila v Ostravě

HISPÁNKA 

Hispánka má v „rodném listě“ uvedeno jméno  Hispania (ještě jsem vám neřekla, že náš Larry tam má uvedeno Abax – přezdívku Larry dostal již v té první rodině, kam se dostal jako malé štěňátko). Na rozdíl od Kalinky k nám Hispánka nepřicestovala sama, ale jeli jsme si pro ni. 

Všichni jsme na ni byli tak natěšení, že jsme si pro ni jeli všichni čtyři a musím přiznat, že Hispánka se na nás s příliš velkou důvěrou nedívala. Nezbytné formality přece jen chvilku trvaly a Hispánka dala přednost jistotě svého pelíšku u maminky, kde si před cestou ještě zdřímla. 

Spící voňavý štuclík jsem opatrně přenesla do auta a usadila se s ním na zadní sedadlo, které bylo do té doby doménou Larryho a Cali. Larry se rozhodl cestovat na zemi u mých nohou, abych nezapomněla, že na něho se mohu vždy spolehnout. Kalinka se opakovaně snažila přeorganizovat zasedací pořádek tak, aby místo na mém klíně připadlo jí. Když zjistila, že nebude úspěšná, k všeobecnému překvapení se ostentativně vydrápala na zadní okénko a nereagovala (změna přišla teprve poté, co jsem začala vyndávat botičky z buvolí kůže). Larry svého umístění brzy litoval; Hispánka ho poblinkala. Když Cali slyšela zvuky, které tomu předcházely, začala pobouřeně funět a výmluvně dávala najevo NO TO JE TEDY ÚROVEŇ.  

Jakmile jsme překročili práh bytu, postavila jsem Hispánku na zem a přivítala ji doma. Larry s Kalinkou se na mne zhnuseně podívali a bok po boku odkráčeli do pokoje; Cali ještě cestou výmluvně hodila zadkem a věnovala mi pohled TY SES ZASE VYZNAMENALA. Hispánka se zpočátku držela spíše v mé blízkosti, ale netrvalo dlouho a začala s průzkumem terénu. To hned Kalinka hodlala převzít velení, avšak Hispánka jí nepodlehla a trvala na tom, že si všechno sama důkladně prověří a očichá. A skutečně centimetr po centimetru monitorovala celou domácnost.

Ukázala jsem ji její místo – pelíšek umístěný v otevřené výstavní kleci. Kalinka, která měla svůj pelíšek ve své kleci (kterou nijak nevyhledávala), byla nesmírně zaujata tou Hispánčinou. Když ji důkladně prověřila ze všech stran, popadla malou kolegyňku za oboječek a snažila se ji doslova narvat dovnitř. Byla najednou vyvedená z míry - Hispánka se ve vchodu zapřela a za nic na světě  se nepohnula (u Larryho si Cali snad vždy prosadila svou). 

Ten první večer byl dlouhý, holky se sžívaly, jednu chvíli dokonce průbojná Kalinka ležela na zádech a Hispánka ji držela pod krkem. Úplně najednou nastal klid, až to uhodilo do uší; šla jsem okouknout bojiště: Larry spal stočen do klubíčka v kleci Hispánky, Kalina trůnila v křesle Larryho a Hispánka spinkala v pelíšku Cali, který byl vystrkán jako předsíňka před klecí.

Neviditelný pes, rubrika Zvířetník
26.9. 2005