Psi: Bernská smečka III
Radana Menšíková 

Zapíchli jsme další vlaječku do naší mapy Evropských výstav psů a tentokrát jsme se zvlášť rozmáchli; navštívili jsme výstavu 42nd EURODOGSHOW, která se konala v dnech 19. až 20. listopadu v Kortrijku (Belgie). 

Musím se přiznat k jedné slabosti, pro většinu lidí zcela nepochopitelné: miluji podzim ve všech jeho podobách (ano, i mlhavé „dušičkové“ počasí). Mým dosud nesplněným snem byla procházka po liduprázdné pláži, kdy choulíc se před větrem do péřové bundy házím psovi klacek .  

DOMOV NA KOLECH 

A tak jsme zase jednou spojili příjemné s užitečným a vyrazili jsme si na cesty již uprostřed týdne před výstavou. Tentokrát jsme jeli obytným autem, neměli jsme žádný přísný plán a hodlali jsme zastavovat tam, kde nás něco zaujme. Smečka byla velkým autem trochu zaskočená a na palubu nastupovala s nedůvěrou; všichni tři okamžitě začali s monitoringem terénu. Hispánka tomu pravda moc nedala, zajímala se zejména o pohodlné místečko, kde by si zdřímla. Larry se nás držel jako klíště a protestoval, že nemůže pro sebe zabrat sedadlo spolujezdce. Kalinka zodpovědně pobíhala po celém prostoru vozu a nad vším rozčileně kroutila hlavou. 

Na vhodná (či spíše volná) místa jsme psům rozmístili pelíšky, ale to jsme nemuseli dělat, ani si jich nevšimli; rozhodli se totiž cestovat na sedačkách u stolku. Kalinka, jako obvykle sólistka, seděla zády ke směru jízdy a měla prakticky celou cestu čumáček přilepený na skle; na protější sedačce se k sobě choulily naše hrdličky.  

Když došlo na stolování, chvíli bylo nepřehledno: psi se podivovali, že talíře jsou prostřeny výhradně pro nás. Bylo nám líto je vyhnat, když už jsme jim dovolili na sedačkách cestovat, aby nebyli tumpachoví z toho, že něco chvíli smí a chvíli ne. Došlo ke kompromisu: jakmile se neslo na stůl, smečka se „smrskla“ na jedné straně, my zabrali druhou a oni nám vyčítavě vyprovázeli pohledem každé sousto až do žaludku. 

Psi významně protáhli čumáky, když zjistili, že se za námi do alkovny po žebříku opravdu nedostanou a uraženě se uložili ke spánku zase na sedačky ke stolku. U toho ovšem nezůstalo, ráno jsme je našli v přední části vozu: řídil Larry (také vaši psi spolehlivě vědí, které místo v autě je to nejdůležitější?) a holky mu dělaly spolujezdce. Když jsem je objevila, chvíli nevěděli, co bude a tak fakt tvrdě spali (jako děti po třídní schůzce). Teprve, když jsme se nad nimi začali rozněžňovat, postupně se k nám začaly čumáčky zvedat. 

Každou chvíli jsem některého ze psů zastihla, jak pod dveřmi do koupelny nasává vůně, jelikož pytel s granulemi cestoval ve sprchovém koutě, stejně jako další psí pochoutky; když jsme tam měli cestu, smečka se vždycky s námi chvíli přestrkovala u dveří. 

NĚMECKO 

Německem se cestuje příjemně. Je protkáno důmyslnou sítí dálnic, u krajnic žádné bilboardy, dopravní nehodu nepotkáte vzdor většinou neomezené rychlosti. Auta rychlá, řidiči slušní a jejich chování předvídatelné. Takové množství dálnic se pochopitelně musí udržovat a tak je vždycky nějaký úsek v opravě. Nemohu se zbavit dojmu, že tam opravy plánují lidé, kteří mají (a používají) mozky. Opravuje se po poměrně malých úsecích a vše hotové se ihned zprovozní. Ani nevím, zdali jsme se někde dostali do kolony. Člověk musí být ostražitý při křížení dálnic, aby se dostal do směru, do kterého chce  (a kdo má jako navigátora mne, musí být ostražitý dvojnásob). 

Parkovišť je všude jako máku a předem víte, zdali tam můžete očekávat WC, případně po kolika kilometrech na něj narazíte. Ani na opuštěných malých parkovištích se na onu místnost nemusíte bát vkročit. Vše bývá v nerezu, funguje a je relativně čisto. Parkoviště u benzinových pump jsme vyhledávali pro přenocování. Mají slušné sociální zázemí, příjemná je možnost si zaskočit na občerstvení a vždy se najde dost prostoru pro okružní procházku se smečkou (někde mají přímo psí „pískoviště“, prostor určený pro vyprázdnění psů obehnaný plůtkem, naše smečka se tam vždycky hrnula, avšak pro množství informací neměli na nic kromě čichání čas).  

Tři psi vystoupivší z auta pochopitelně všude budili pozornost; Kalinka pečlivě dbala, aby se vždy vyloupla jako první a strhla na sebe této pozornosti co nejvíc. Dosud jsem nepřišla na to, jak to dělá, ale ten, koho si vyhlédne, se s ní pak opravdu dá „do řeči“. Buďto to má na svědomí chemie, kterou vyzařuje dvounožec, anebo je Cali skvělá v hypnóze, fakt nevím, ale funguje to. 

BELGIE 

Že jsme překročili hranice Belgie jsme poznali podle hromady sutin, které bývaly celnicí. Vlastně ještě něco, v Belgii je na většině dálnic středový pás osázen veřejným osvětlením. Belgie nás uvítala mrazivě, naštěstí jen pokud jde o počasí, jinak je to země nesmírně přívětivá. Máte-li slabost pro Anglii, Belgii si zamilujete. 

Pokud jde o dopravní nehody, platí totéž, co v Německu; nepotkáte je. Nepotkáte ovšem ani ty dovedy, kteří vás tak často vytočí na našich vozovkách. I zde jezdí mnoho kamionů, avšak dodržují pravidla: tam, kde nesmějí ze svého vymezeného pruhu, z něho prostě nevyjíždějí. 

Vzhled vesnic k našemu překvapení  nezapře vliv nedaleké Anglie. Tráva je také zelená i v tuto dobu, i když ne tak dokonalá, jako v Anglii.Vliv ostrovního souseda je znát i na architektuře v centrech městeček, která jsme navštívili. Na svědomí to mají  hlavně všudypřítomné neomítnuté cihly. Stejně jako Wales  jsou ovce, ovce a zase ovce, v Belgii jsou na venkově všude krávy. 

Belgie je dvojjazyčná země a místopisné názvy mají zpravidla dva tvary, na ukazatelích se však společně zpravidla neobjevují; někdy musíte použít fantazii (když vám z ukazatelů zmizí Liége, teprve po čase pochopíte, že totéž je Luik). Řada místopisných názvů má schopnost ve vás vyvolat nějakou asociaci, namátkou: holandský Maastricht (Maastrichtská smlouva), Spa (belgické lázně na tři), Brussel (Expo 58), Tervuren (belgický ovčák tervueren), Liége (George Simenon, ale i výstava psů), Charleroi, Mouscron, Gent (také mezinárodní výstavy psů), atd. 

Pro Belgii jsou charakteristické cyklostezky, vedoucí mezi chodníkem a silnicí. I v tuto roční dobu při velmi studeném počasí jsme potkávali cyklistů mnoho. Nešlo však o sportovce, jak jsme zvyklí u nás, nýbrž o lidi zvyklé používat kolo jako dopravní prostředek na menší vzdálenosti. 

Měli jsme vytipovaná dvě města, která jsme si nechtěli nechat ujít. První z nich bylo Ostende (Oostende), kde jsme strávili valnou část dne před výstavou; druhým byly Bruggy (Brugge), ty jsme si nechali až na konec.  

Ostende 

Třeba říci, že jsme si vybrali skvěle: Ostende nás nadchlo. Počasí nebylo nic moc, ale bylo nám přáno až neuvěřitelně: jakmile jsme vystoupili z auta, ustal déšť. Jdete normálním belgickým městem a za jednou řadou domů je města konec a začíná moře. Podél nábřeží je řada vysokých domů, z velké části hotelů. V této době probíhal čilý stavební ruch, město se  chystá na příští sezónu. Nábřeží končí masivním zábradlím, co chvíli narazíte na schody, po kterých sestoupíte na pláž. 

Liduprázdná pláž se nekonala; v Ostende má dost lidí ve zvyku se procházet v listopadu po pláži se psy (a málokdo má jen jednoho – potkali jsme také dámu s pěti špici), v tomto ohledu jsme rozhodně nebyli žádnou raritou, ale naše smečka pozornost budila, nejen u lidí. Hispánka se snažila každého psa vyděsit svým altem, Larry se při každém setkání vždy trochu naježil, protože nerad vidí zájem o své holky a Kalinka? Ta byla ze všeho svým neklidným způsobem nadšená! 

Pomalu jsme se přiblížili až k přístavu a pozorovali impozantní trajekty mířící do Doveru. Když jsme na pláži potkali člověka, který jel na koni, byla Hispánka vyvedená z míry tak, že je úplně zapomněla zastrašovat. Po pravdě řečeno jsme na chvíli oněměli rovněž, bylo to jako z pohádky: křik velkých mořských racků, ostrý vítr, velké vlny plynule přecházely v ocelově šedou oblohu a ve vlhkém písku zanechával své hluboké stopy kůň kráčející po pláži. 

Co bylo velmi hezké, jak všichni, kdo na pláži venčili psy, po nich samozřejmě uklízeli. Také k tomu měli podmínky: celé nábřeží je lemováno odpadkovými koši s výmluvnou značkou psa „při činu“. 

V Ostende jsme zaznamenali jednu nepatřičnost: za několika řadami vysokých domů na nábřeží najednou nijak vysoký maják žaluje, jak ho výstavní domy „předběhly“ a nikdo se nezajímá o jeho služby. Zhruba ve stejných místech jsme minuli řadu bunkrů připomínajících poslední válku, jsou udržovány a přístupné pro návštěvníky. 

Bruggy 

Neděli po výstavě jsme strávili v Bruggách, někdy zvaných Benátky Belgie, ale podobnost není zase až tak masivní. Bruggy sice též oplývají kanály (ne v takovém počtu jako Benátky italské), ale místo gondol po nich pomalu jezdí vyhlídkové motorové lodice.  Tím ovšem celá podobnost končí. 

Po Bruggách v hojné míře vozí turisty koně s vozy, ale naše Hispánka se už nenechala zaskočit; její zastrašování však přece jen nemělo obvyklou intenzitu, bylo to spíš jen „aby se neřeklo“.  

Nejkrásnější prostorné náměstí jsme si nemohli jaksepatří vychutnat, protože jej hyzdil obrovský parket, který se chystal stát vánoční výzdobou. Bruggy byly ohromným zážitkem, očekávali jsme zajímavé město, ale skutečnost naše očekávání předstihla a nás dočista omráčila; nechtělo se nám vynechat jedinou uličku, jediné zákoutí. Ne že by bylo turistů málo, ale bylo možné se plynule procházet, v plné sezóně to určitě tak snadné není. 

Bruggy pro nás měly ještě jeden nezanedbatelný půvab: konečně jsme objevili bankomat, prostřednictvím kterého se nám podařilo dostat k finanční hotovosti. Již dva dny jsme věděli, že čerpat peníze kartou VISA můžeme pouze z bankomatu přístupného z ulice (těch je však v Belgii žalostně málo). Na oslavu tohoto úspěchu jsme hned vklouzli do jedné z prodejen proslulých belgických pralinek a dali si do nosu. Byly  skvělé; naše smečka si ovšem stěžovala, že „smrdí málem“.

Neviditelný pes, rubrika Zvířetník
13.1.. 2006