Novela veterinárního zákona očima  chovatele
(zákon č. 166/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů)


Začátkem měsíce února podepsal prezident republiky novelu veterinárního zákona. V současné době se tento právní předpis nachází na samém konci legislativního procesu a účinnosti nabude dnem svého vyhlášení ve Sbírce zákonů České republiky. 

 

K veterinárnímu zákonu obecně

Zákon  č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, komplexním způsobem upravuje základní oblasti veterinárních aktivit, zejména: 

  • péči o zdraví zvířat a jeho ochranu,

  • péči o zdravotní nezávadnost živočišných produktů,

  • ochranu České republiky před zavlečením nákaz zvířat a nemocí přenosných ze zvířat na člověka na její území,

  • ochranu životního prostředí před nepříznivými vlivy souvisejícími s chovem zvířat a výrobou živočišných produktů a

  • státní veterinární dozor.

Předmětem úpravy veterinárního zákona není (tato právní úprava je svěřena samostatným  zákonům): 

  • ochrana zvířat proti týrání (zákon č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů),

  • šlechtění, plemenitba a evidence hospodářských zvířat (zákon č. 154/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a

  • oblast veterinárních léčivých přípravků (zákon č. 79/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů

 

Veterinární zákon byl několikrát podroben změnám; zpravidla šlo o úpravy dílčí, které se týkaly jen jeho jednotlivých ustanovení. Rozsahem významná byla novela v roce 2003, jejímž cílem bylo realizovat takové  změny právní úpravy, které by otevřely prostor pro dokončení harmonizace českého právního řádu v oblasti veterinární péče s právem Evropských společenství. To si pak vyžádalo vedle změn provedených v samotném veterinárním zákoně i přijetí téměř třiceti prováděcích právních předpisů.

 

Právní akty Evropských společenství na úseku veterinární péče i nadále procházejí nepřetržitým a rychlým vývojem:

  • na jedné straně jsou přijímány další směrnice, které musí být zapracovány do českého právního řádu a

  • na straně druhé na některých úsecích veterinární péče dochází k přijímání evropských předpisů přímo použitelných v členských státech unie (nařízení Evropského parlamentu a Rady ES).

 

Jak v úvodním slově v Parlamentu České republiky uvedl za předkladatele zákona ministr zemědělství, vypořádat se s tímto stavem je právě ambicí této novely; ta by měla dosáhnout plné slučitelnosti české právní úpravy veterinární péče  s novými právními akty Evropských společenství. Kromě těchto změn jsou pak do novely zapracovány i některé zkušenosti z praxe.

Po tomto stručném úvodu si všimněme několika ustanovení novely, která se týkají 

  • změn v očkování proti vzteklině,

  • veterinárních atestů při přemístění a vnitrostátní přepravě psů a koček,

  • odborného školení a získání příslušného osvědčení osob způsobilých k odchytu toulavých a opuštěných zvířat a osob pečujících o tato zvířata v útulcích,

  • určení dalšího subjektu povinného nést náklady na odchycené zvíře v útulku pro zvířata,

  • povinností v označování veterinárních přípravků na jejich obalu a konečně

  • stanovení kompetence k vedení evidence pasů pro malá zvířata.

  

Očkování proti vzteklině

Mezi povinnosti chovatele (POZOR, pro účely veterinárního zákona se za chovatele považuje každý, kdo zvíře vlastní nebo drží anebo je pověřen se o něj starat, a to i jen na přechodnou dobu) patří jeho povinnost zajistit, aby psi a některá další zvířata držená v zajetí (zejména liška, jezevec, kuna a fretka), byli očkováni proti vzteklině. Doklad o tomto očkování je chovatel povinen uchovávat po dobu nejméně 1 roku a na požádání jej předložit orgánům vykonávajícím státní dozor (§ 4 odst. 1 písm. f); nové je, že k očkování zvířete musí dojít v jeho stáří 3 až 6 měsíců.

 Důvodem změny byla potřeba praxe, neboť je prakticky nemožné docílit, aby všechna zvířata podléhající povinnému očkování proti vzteklině byla očkována v okamžiku dosažení svého věku 3 měsíců (což je dosud platné znění shora citovaného ustanovení zákona).

 

Veterinární atest

Podle novely veterinárního zákona není zapotřebí osvědčení veterináře k přemístění a vnitrostátní přepravě psů a koček, pokud tato zvířata mají pas nebo očkovací průkaz obsahující záznam o platném očkování proti vzteklině (§ 6 odst. 5 písm. b). S ohledem na evropské předpisy je nově stanovena i doba, po kterou je očkování proti vzteklině považováno za platné: „… 21 dnů ode dne, kdy bylo provedeno základní očkování, anebo ode dne přeočkování v případě, že byla očkovací látka podána během doby platnosti uvedené výrobcem předchozí očkovací látky“.

  

Osvědčení k práci s toulavými a opuštěnými zvířaty 

Fyzická osoba, která provádí odchyt toulavých a opuštěných psů a koček, popřípadě jiných zvířat, a neškodné odstraňování kadáverů  (tzn. uhynulých zvířat) musí mít osvědčení, které ji k této činnosti opravňuje (§ 42 odst. 2). Podle současné právní úpravy se příslušná zkouška, na základě jejíhož úspěšného složení bylo takové osvědčení vydáno, skládala před komisí krajské veterinární správy; tato praxe se neosvědčila a proto se do budoucna počítá s centrálním organizováním odborných kursů i závěrečných zkoušek.

Napříště mohou pečovat o toulavá a opuštěná zvířata v útulcích pouze osoby, které rovněž mají uvedené osvědčení (bez něho smějí tuto činnost vykonávat jen do 31.12. 2006). 

 

Náklady na zvíře v útulku

Novela veterinárního zákona zavádí povinnost chovatele uhradit náklady vynaložené na péči o odchycené zvíře v útulku pro zvířata (§ 42 odst. 4). 

           

Požadavky na označování veterinárního přípravku

Pokud jde o oblast veterinárních přípravků, vývoj se ubírá směrem omezení vlivu státní regulace a posílení odpovědnosti těch, kdo veterinární přípravky vyrábějí nebo uvádějí do oběhu; účelem změn má být posílení ochrany zdraví zvířat a lidí a ochrany životního prostředí před možným nepříznivým působením veterinárních přípravků. Údaje na obalu veterinárního přípravku musí být uvedeny čitelným a srozumitelným způsobem a v jazyku státu, ve kterém je veterinární přípravek uváděn do oběhu (§ 66b odst. 1). 

 

Evidence pasů pro malá zvířata

Chovatel je povinen zajistit, aby byli psi, kočky a fretky v zájmovém chovu, pokud jsou přemísťováni mezi členskými státy k neobchodním účelům, označeni stanoveným způsobem a provázeni pasem pro malá zvířata; pas vydává veterinární lékař schválený pro tuto činnost (§ 4 odst. 1 písm. g); nově se stanoví, že evidenci pasů vede Komora veterinárních lékařů České republiky a dále, že schválení soukromého veterinárního lékaře může být pozastaveno nebo odejmuto, jestliže tento lékař poruší své povinnosti (tzn. vydal pas s prokazatelně nepravdivými údaji anebo v rozporu s podmínkami stanovenými předpisy Evropských společenství).  

Před dvěma lety jsem se rozhodla všechny své psy vybavit pasem pro malá  zvířata; v souvislosti s tím obdrželi identifikační čip. S tím byla spojena určitá procedura, která sloužila evidenci takto ošetřených zvířat. Náhodou nebyli všichni moji psi čipováni současně a tak se stalo, že byli podřízeni dvěma různým evidencím. Dost mne to překvapilo a pokusila jsem se tehdy věci přijít na kloub. S podrobnostmi této anabáze se můžete seznámit zde.

K svému dotazu směřovanému tehdy (říjen 2004) vůči Státní veterinární správě jsem se nakonec po nějakém čase dozvěděla, že

  • provozování dílčích registrů zvířat a jejich majitelů nepodléhá udělování licencí a tuto problematiku vlastně nikdo ani nesleduje a

  • pokud jde o pasy pro malá zvířata, Státní veterinární správa pouze schvaluje subjekty pro tisk a vydávání pasů a Krajské veterinární správy schvalují soukromé veterinární lékaře pro vystavování těchto pasů.

 

Několik let docházelo k tomu, že na základě zákona byly vydávány pasy pro malá zvířata, aniž by existovala jejich centrální evidence. V tomto směru by tedy mělo nyní dojít k nápravě.

V souvislosti s vydáním pasu musí mít zvíře odpovídající identifikaci. Některé státy přímo vyžadují, aby to byl mikročip (např. Velká Británie, Irsko, Švédsko). Všichni víme, že tetování po nějakém čase nemusí být dokonalé a dotazem u veterináře jsem si ověřila, že v naprosté většině případů dochází k identifikaci prostřednictvím mikročipu. Z pochopitelných důvodů by bylo vhodné, kdyby i evidence těchto mikročipů, resp. jimi opatřených zvířat, byla centrální. Pokusila jsem se zjistit, zdali se tato záležitost s evidencí pasů tak říkajíc „nesveze“.

Obrátila jsem se s dotazem na Komoru veterinárních lékařů a na provozovatele jednoho z registrů (jiné se mi na internetu nepodařilo vypátrat, případně na jejich stránky vstoupit). Vzhledem k tomu, že  Komora veterinárních lékařů na svých webových stránkách uvádí, že vede Národní registr majitelů zvířat (přístup pouze s heslem) a soukromý registr, který jsem shodou okolností také oslovila (a který funguje příkladně), nese název totožný, měla jsem za to, že záležitost je minimálně v řešení.

Ze strany Komory veterinárních lékařů jsem zatím odpověď neobdržela. Od provozovatele Národního registru majitelů zvířat (provozuje firma Altercan, s.r.o.) jsem s dozvěděla, že dosud nemá k dispozici znění novely zákona a nemůže mi tudíž poskytnout bližší informace. Nezbývá, než se  nechat překvapit.

 

Závěrem 

Neodpustím si poznámku: novela v ustanovení § 4 odst. 1 písm. i) ukládá chovatelům ve povinnost dodržovat povinnosti plynoucí  z předpisů Evropských společenství.Vezmeme-li v úvahu, že zákon nepracuje s pojmem chovatel tak jak je běžně ve veřejnosti zvykem (u chovatele v tomto smyslu slova by se snad dalo očekávat, že se nakonec o takových svých povinnostech nějak dozví), neboť do zákonné definice chovatele spadá prakticky (zjednodušeně řečeno) každý majitel, bylo by velice vhodné, kdyby někdo (ať již orgány veřejné správy či nejrůznější zastřešující zájmové organizace) chovatelům zprostředkoval znalost jejich konkrétních povinností vyplývajících z práva Evropských společenství. Nelze předpokládat, že bude mnoho takových, kteří ve veterinárním zákoně vůbec takovou svou povinnost objeví, natož těch, kteří se začnou aktivně po takových povinnostech pídit. 

Poznámka:  dosavadní znění zákona č.166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění zákona č. 29/2000 Sb., zákona  č. 154/2000 Sb., zákona  č. 102/2001 Sb., zákona  č. 76/2002 Sb., zákona č. 120/2002 Sb., zákona  č. 309/2002 Sb., zákona  č. 131/2003 Sb., zákona  č. 316/2004 Sb. a zákona č. 444/2005 Sb. najdete zde.

 

25.2.2006
pro Chov psů
JUDr. Radana Menšíková, chovatelská stanice Bohemia Hill
www.bernsky-honic.cz