Ohlédnutí za výstavou CACIB Nürnberg (14. až 15.1. 2006) 

Ráda píši o zahraničních výstavách, které jsem se svými psy absolvovala, a to hned z několika důvodů; mezi nimi první místo zaujímá naděje,  že se vždy najde někdo, koho to zaujme a také se někam vypraví. Zdá se mi, že při celkovém počtu přihlášených psů ke třem tisícům je  šedesátka vystavovatelů z České republiky zatraceně málo, jde-li o výstavu konanou ve městě, kam cesta z Prahy trvá přibližně tři hodiny. Pokud jde o země na západ od našich hranic, osobně mám zkušenosti z mezinárodních výstav konaných v Německu (9x), Lucembursku (3x), Rakousku (2x) a naposledy z Belgie; o všech platí totéž, pro mne jako vystavovatele jsou nesmírně příjemné a mají vysokou úroveň po všech stránkách, materiálním zázemím počínaje, přes způsob, jakým se se mnou zachází, po to nejdůležitější, tím je pro mne chování a práce výstavních rozhodčích. 

Jelikož zahraniční výstavy chválím dost často (vždy doufám, že se naši organizátoři budou inspirovat), pochopitelně jsem zaznamenala ohlasy čtenářů, jejichž zkušenosti jsou jiné. Věřím jim, ale mám za to, že spíše jde o ojedinělé excesy, než pravidlo; je pravda, že zkušenosti vystavovatelů z výstav pořádaných v bývalém „východním bloku“ bývají jiné častěji. Sama  mám zkušenosti z České republiky, Polska a Slovenska, ale ne v takovém rozsahu, abych mohla dělat závěry. 

Abych se vrátila do Německa, od letošního roku došlo ke změnám v počtu výstav, některé z výstavního kalendáře zmizely (např. MVP Erfurt, MVP Ludwigshafen), více jich však přibylo (např. MVP Lingen, MVP Saarbrücken, NVP Leipzig); to má vliv i na jejich časový rozvrh. CACIB Nürnberg se tak posunul na samý počátek roku. Letos bylo na tuto výstavu přihlášeno 2 734 psů. Vystavovatelů z České republiky jsem napočítala všeho všudy 66. Zahraniční vystavovatelé pocházeli především z Francie, Rakouska, Švýcarska, ale málo nebylo ani Britů a Holanďanů. 

Přestože není problém do Norimberka přijet až ráno,  kdo chce mít klidný „start“,  může se rozhodnout ve městě přespat. Mám osobní zkušenost s penzionem Schwäinlein, který se nachází v centru města (poblíž nádraží) a milá je skutečnost, že majitel i zaměstnanci hovoří česky (a popovídají si rádi). Pokud se týká výstaviště Messecentrum, značení příjezdové cesty je vždy perfektní; na žádné křižovatce jsme ještě nikdy netápali. Letos poprvé byla výstava organizována ve dvou halách a je pravdou, že oproti roku 2005 byl jednodušší pohyb po výstavním prostoru,  rozmístění kruhů bylo vzdušnější a bylo mezi nimi více místa. 

Práce rozhodčích na německých výstavách (i německých rozhodčích na výstavách v dalších státech) má tradičně vysokou úroveň, alespoň podle mých zkušeností. Jako příklad nemohu neuvést pana Dr. Pepera (trochu s rozpaky, protože srovnatelný přístup rozhodčích  jsem zaznamenala i v ostatních případech, ale u Dr. Pepera spolehlivě vím, že to není ojedinělé), se kterým jsem se setkala již třikrát a pokaždé byl neuvěřitelně přívětivý, šířil kolem sebe skvělou atmosféru a svůj klid a dobrou náladu přenášel na vystavovatele i na psy. S každým (jak vystavovatelem, tak psem) se přivítá, prohodí vlídné slovo, důkladně si nechá psa předvést v pohybu i postoji. Psy rozhodně nebere jako pouhý „materiál k posouzení“, na každém jedinci najde něco zajímavého a své úsudky komentuje i pro přihlížející. Během diktování výstavního posudku je se psem v kontaktu a udržuje jeho pozornost; nad každou formulací do posudku se zamýšlí a jeho snaha o co nejvýstižnější charakteristiku každého předváděného jedince je zřejmá. Je radost se dívat na člověka při práci, která jej evidentně těší. 

Chovám bernské honiče, kteří jsou jedním z plemen, které bývá uvozeno jako „ostatní výslovně neuvedená plemena 6. skupiny FCI“; letos v kruhu, který byl pro nás vymezen, se nejprve posuzovala tato plemena a na to navázala klubová výstava kokrů. Pochopitelně byli zvlášť posuzováni kokři američtí  a angličtí, ale nevěděla jsem, že jsou rozděleni i podle barev (černí, jednobarevní a vícebarevní). Posuzování začalo na minutu přesně a vzhledem k počtu důkladně posuzovaných jedinců se program v našem kruhu protáhl, ale díky způsobu, jakým posuzování probíhalo, to byl čas příjemně strávený. 

Tentokrát jsme sledování uvedené klubové výstavy dali přednost před programem, který se odehrával v závěrečném kruhu; ten bývá tradičně také zajímavý. Na německých výstavách je patrná snaha přilákat co nejvíce diváků a bývá to snaha úspěšná, chodí jich opravdu slušný počet a kromě sledování speciálního programu se zajímají i o dění v kruzích. Jedna z našich fenek se prezentovala v závěrečném kruhu v soutěži o vítěze 6. skupiny FCI, kde se na prvních třech pozicích umístila klasická sestava: basset, beagle a rhodéský ridgeback. 

Ještě jsem se nezmínila o jedné německé specialitě: po posouzení v kruhu dostanete pouze kartičku osvědčující přiznaný titul BOB (pokud na něj pes dosáhne). Ostatní dokumentace se nejprve zanese do centrální databáze a teprve v určenou hodinu rozdává vystavovatelům. Na jednu stranu to zdržuje ty, kdo nemusejí čekat na Showparade, na druhou stranu je to určitá jistota; vždycky se může přihodit, že některý doklad ve vlastních análech nedohledáte. Pro úplnost uvádím patrona výstavy – firmu Royal Canin, které však tradičně vystavovatele nijak nerozmazluje, na rozdíl od některých jiných (zpravidla např. Pedigree). Na závěr musím dodat jednu věc ke kultuře výstavy: toalety v počtu, že se netvořily fronty, do pozdních odpoledních hodin vzorně čisté a zdarma. 

Pokud vás předchozí řádky zaujaly a rozhodli jste se letos do Německa zavítat, můžete vybírat z těchto dalších výstav:

15. ledna 2006
pro Chov psů
Radana Menšíková