BERNSKÝ HONIČ (BERNER LAUFHUND)

Z historie

Lovecké scény se psy nacházíme opravdu hluboko v historii, jsou znázorněny již ve staroegyptských hrobkách; k podobným nálezům došlo ale i na jiných místech, např.ve Švédsku, ve Španělsku a v jižní Francii. Jak víme ze starověké literatury, již tenkrát bylo zvykem psy rozdělovat na lovecké, pastevecké a hlídací. Většina dnešních plemen honičů má patrně svůj původ v jižních krajích a má se za to, že do střední a severní Evropy honiči přišli ze středomoří. Chovali je i Keltové, kteří lovu značně holdovali. Germáni, kteří přebírali právě psy Keltů, si dobrých loveckých psů velice považovali a krádež či zabití loveckého psa velmi tvrdě trestali. Z původních latinských názvů psů používaných ve starogermánských zákonech pak vzešla různá dodnes používaná označení, např. segugio, sabueso či braka.

Je známo, že v 15. století byli honiči nesmírně oblíbeni v Itálii a později i ve Francii. Za „zlatá léta“ velkých lovů jsou považována 17. a 18. století, tedy období parforsních honů. Toto období znamenalo rozkvět a další vývoj plemen loveckých psů v celé Evropě (např. ve Francii v tomto období řada šlechtických rodů chovala smečky loveckých psů a pyšnila se vlastní „rasou“). Parforsní lovy však postupem času zdegenerovaly a staly se spíše pochybnou zábavou. Myšlenka chovat psy podobným způsobem jako ušlechtilé koně (tedy s rodokmenem) se prosadila v 19. století v Anglii. Zde již nebyl brán zřetel výhradně na upotřebitelnost psů, nemenší důraz se kladl na jejich vzhled; pořádaly se výstavy psí krásy a postupně spatřily světlo světa první standardy pro jednotlivá plemena.

Honiči švýcarští

Podle autora knihy Encyklopedie-plemena psů Hanse Räbera se švýcarští honiči řadí mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto báječných psů stále více ubývá!

Ve Švýcarsku vzniklo původně pět na sobě nezávislých rázů honičů a traduje se, že tyto rázy byly po dost dlouhou dobu chovány naprosto odděleně (na výstavě v Aarburgu v roce 1882 se prezentovala řada různých honičů, kteří se lišili barvou, velikostí i typem). Na přelomu 19. a 20. století se zdálo, že švýcarským honičům dočista odzvonilo; stav se ale naštěstí postupně zlepšoval a od roku 1931 lze hovořit o nové výstavbě chovu.

V současné době existují čtyři barevné variety švýcarských honičů; každá varieta se pak vyskytuje s dvojí délkou končetin (nízkonozí a s končetinami normální výšky). Podle barvy rozeznáváme honiče

bernské (bíločerní s pálením),
jurské (jednobarevní žlutohnědí až hnědí s černým sedlem),
luzernské (modří či šedě grošovaní s pálením) a
schwyzské (bíločervení se žlutočervenými až sytě červenými plotnami či pláštěm).

Honiči bernští

V České republice je nejvíce je zastoupena barevná varieta honičů bernských (první vrh byl odchován v roce 1993), ostatní se vyskytují jen okrajově. Avšak ani s bernským honičem se nesetkáte moc často, dokonce ani na výstavách psů nebývá jejich počet vysoký - jde o typické málopočetné plemeno.

Pokud jde o zbarvení, to je u bernských honičů velice atraktivní: základ tvoří barva bílá, na těle se objevují černé skvrny či černé sedlo, někdy též „stříkance“, a bledé až intenzivní pálení se nachází nad očima, na lících, na vnitřní straně uší a případně kolem řitního otvoru. Srst je krátká a nechává překrásně vyniknout výraznému osvalení (kompletní znění příslušného standardu naleznete na www.bernsky-honic.cz).

Bernští honiči vděčí za své jméno Bernským Alpám; jde o psy speciálně vyšlechtěné pro hledání vysoké, a to ve smečce. Snadno zachytí stopu, hlasitě ji sledují a „hlásí“. Švýcarští lovci používají tyto honiče snad již přes 900 let a ve své původní vlasti je bernský honič považován za velmi dobré pracovní plemeno.

Povaha, uplatnění a výchova

Pokud se týká typické povahy plemene, jsou to veselí a aktivní tvorové, naprosto nekonfliktní a veskrze přátelští. Jak často si z výstavy odnášejí v posudcích větu, že jde o sympatickou bytost, milé stvoření, přátelského psa otevřené povahy apod. Pro toto plemeno je charakteristická sotva přehlédnutelná noblesa. Bernští honiči upřednostňují společnost, samota je opravdu netěší Domácím zvyklostem se přizpůsobí velmi snadno a jsou vděčni za jakoukoli aktivitu; ač jsou neuvěřitelně přítulní, rozhodně nejde o psy „na gauč“, nesmíme zapomínat na jejich významnou potřebu – na pohyb.

Naštěstí nemusí jít zrovna o práci v lese, moji tři šťastní psi jsou toho dokladem. I v odborné literatuře u některých z loveckých plemen nacházíme údaj, že jde o psy velmi vhodné do rodiny; bernští honiči mezi tyto psy právem patří. V dnešní době přece existuje tolik různých možností vyžití psů, že jim za práci na stopě můžeme nabídnout plnohodnotnou náhradu. Lidí žijících aktivním způsobem života přibývá a tak toto plemeno nachází stále více uplatnění jako rodinný pes a je pravdou, že dětem jsou tito psi více než milými společníky.

Výchova bernských honičů není náročná díky tomu, že velmi rychle chápou. Nesmíme na ně s drilem, spíše s trpělivostí, láskou a pochopením; ale právě proto, že jsou tak chytří, nelze se při výchově obejít bez důslednosti, především při nácviku přivolání. Naši trpělivost nám bernští honiči vracejí měrou opravdu vrchovatou, neboť nás bezmezně milují a do své nadšené přízně zahrnují celou naši rodinu, která jim je milovanou smečkou. S touto svou smečkou jsou připraveni snášet jakékoli nepohodlí a s nadšením se podílet na rodinném životě.

Vyhlídky

Kdo využívá bernské honiče pro práci v lese, nemůže si je vynachválit; na druhé straně je pravdou, že v naší republice myslivci upřednostňují spíše jiná plemena. Osobně zastávám názor, že možnosti původního uplatnění loveckých psů jsou dávno za zenitem. Nyní záleží především na tom, jak je povaha toho kterého plemene slučitelná se způsobem života dnešních lidí. Snaha o zachování co největšího počtu druhů zvěře a nutnost zlepšování jejích životních podmínek jde ruku v ruce s řadou omezení a zákazů obsažených v příslušných právních předpisech a kdyby dnešní lovečtí psi měli být odkázáni výhradně na spolupráci s myslivci, jistě by rychle rozmnožovali seznamy plemen vyhynulých. Škodou nedozírného rozsahu by bylo, kdyby se nepodařilo úbytek loveckých plemen psů zastavit, či alespoň zpomalit. Rozmanitost v psí říši je třeba zachovat v co největším rozsahu.

6.8. 2006
S použitím fotografií ch.s. BOHEMIA HILL a ch.s. SYRINX BOHEMIA
připravila Radana Menšíková - chovatelská stanice BOHEMIA HILL