|
Prosluněná
Wroclaw
XIV. Miedzynarodowa wystawa psów rasowych Wroclaw -
24.9. 2006
Byla to naše pátá polská výstava, ale do Wroclawi jsme
zavítali poprvé. Naším výstavním dnem byla neděle a
počasí slibovalo, že bude dnem vydařeným. Na internetu
jsme si našli polohu Olympijského stadionu; přesto jsme
jej chvíli hledali, značení se objevilo teprve v těsné
blízkosti areálu. Prošli jsme branou jako jedni
z prvních a nevěděli jsme, kudy se vydat; katalog nebyl
k vyzvednutí hned při vstupu na stadion, navigační
tabule nebyla v dohledu a areál rozlehlý. Nádherně
prostorné kruhy byly rozmístěny na několika
prostranstvích, ale který je tím naším? Nezbylo, než se
po katalogu poohlédnout.
Kruh č. 28, ke kterému jsme směřovali, se nacházel na
travnatém hřišti; usadili jsme se tak, aby nám stín
pavilonu posádky kruhu poskytoval útočiště před
postupujícím sluncem. Mezi kruhy bylo opravdu hodně
místa. U vstupu do kruhu visel rozpis, ze kterého jsme
zjistili, kdy bychom měli přijít na řadu. Začátek
posuzování byl stanoven na desátou hodinu a kvitovala
jsem, že rozhodčí pan Śliwka skutečně začal úderem
desáté posuzovat. Byl to respekt vzbuzující, přísný a
robustní pán, který se striktně držel svých pravomocí
založených regulemi FCI. V kruhu bylo pracovní
prostředí, nedošlo sice na žádné žoviální žertíky, ale
nepanovala ani stísněná atmosféra. U přístupu pana
rozhodčího se chvíli pozastavím: byli jsme svědky dvou
případů, kdy mi vystavovatelů přišlo fakt líto, pan
rozhodčí se mi jevil přísný přespříliš.
Vystavovatelka, která zmeškala (o jedno číslo) svůj
nástup do kruhu, se přišla omluvit a věc vysvětlit, ale
nebyla posouzena. Taková věc se na výstavách stává a
věřím, že sotva to bývá z rozmaru vystavovatelů; někteří
jedou i stovky kilometrů, zaplatí nemalé poplatky a
důvodů zpoždění může být nepřeberné množství. Již
vícekrát jsem podobnou věc viděla (vždycky v Německu) a
vždy byl „provinilec“ posouzen; někdy se stihl ještě
zařadit mezi své, takže se vlastně nic nestalo, jindy
byl posouzen teprve po skončení posuzování v kruhu,
takže do výsledků svého plemene již nemohl zasáhnout,
ale odvážel si posudek výstavního rozhodčího.
Tento pan rozhodčí postupoval metodou, kdy nejprve
nechal nastoupit celou třídu a po prohlídce těla
pokračoval podle katalogových čísel. Ve třídě mladých
nastoupilo několik jedinců a jeden z nich neotevřel
ústa; tím pro něj výstavní den skončil. Pan rozhodčí nic
nevysvětloval, jen paží ukázal k východu z kruhu. Každý
máme jistě v paměti, kdy jsme se svým dorostencem
nastoupili do výstavního kruhu poprvé, asi málokomu se
vše podařilo. Uvedený jedinec jistě neaspiroval na
nejlepší ocenění, ale vystavovatelka by asi uvítala,
kdyby bez ohledu na tento (dost závažný) nedostatek
věděla, jak si její svěřenec vede po ostatních
stránkách. A pokud by hodnocení exteriéru bylo vcelku
příznivé, určitě by měla dost velkou motivaci do příští
výstavy svého psa na tuto disciplinu lépe připravit.
Takhle si nejsem jista, že pro ni příští výstava bude;
nedivila bych se, kdyby odjela natolik otrávená, že to
již nepodstoupí.
V obou popsaných případech má výstavní rozhodčí právo
(ne povinnost) se tak zachovat, ale je otázkou, zdali by
velkorysejší přístup rozhodčímu neslušel a kynologii
neprospěl. Komu by ublížilo, kdyby tyto dvě
vystavovatelky dostaly šanci a na druhé straně – komu
prospělo, když ji nedostaly? Bylo to vůbec poprvé, kdy
jsem viděla, jak výstavní rozhodčí využívá těchto dvou
ze svých pravomocí.
Čas do našeho nástupu do kruhu jsem věnovala listování
katalogem. Oko mi padlo hned na úvodní slovo
organizátorů výstavy: vítali 3 019 psů 215 plemen a svá
slova adresovali zvláště zahraničním vystavovatelům,
kteří přijeli prezentovat plemena, v Polsku neobvyklá.
Bernský honič byl v příkladmém výčtu výslovně zmíněn.
Pojali jsme výstavu jako generálku na výstavu světovou a
přihlásili obě feny, ačkoliv si ve třídě vzájemně
konkurovaly. Vzhledem k rigoróznosti pana rozhodčího a
k jeho systému posuzování nebylo vyhnutí: netroufli
jsme si přehazovat čísla a střídat se v předvedení a
jedna z fen musela dostat nezvyklého handlera (můj muž
si vybral starší Californii). Vedli si spolu skvěle a
Cali postoupila do závěrečných soutěží. Vůbec nevíme,
v čem pan rozhodčí spatřoval přednosti a v čem naopak
nedostatky našich fen; ústní odůvodnění se nekonalo a
ačkoliv se písemné posudky vydávaly, jsou psané rukou
písmem pro nás naprosto nečitelným (jde o typ písma,
který známe z doby povinné výuky ruského jazyka, jen
převedený do latinky). Přísnost pana rozhodčího mi
zabránila nechat si posudek hned od zapisovatelky
přečíst a čekat v poledním slunci na konec posuzování
mne nezlákalo.
Odebrali jsme se do stínu stromů, kde jsme vyčkali
odpoledního programu v „ringu honorowem“. Ve stínu bylo
tak příjemně, že jsme se trochu začetli a před
prezentací v soutěži o vítěze skupiny jsme měli poměrně
naspěch. V mírném zmatku jsem nebyla s to najít
předváděcí vodítko; nebezpečí, že Cali povedu s běžným
obojkem na loveckém vodítku bylo doslova v posledním
okamžiku zažehnáno, a my jsme vyrazili směrem k tribuně.
Kalinka se jako obvykle zajímala o veškeré okolní dění a
zdálo se, že slovo „postoj“ slyší poprvé. Zájem
profesionálního fotografa tím upoutala okamžitě, avšak
paní rozhodčí Magdalenu Musial upoutali víc jiní
představitelé 6. skupiny FCI.
Pokud jde o zázemí výstavy, to bylo opravdu široké. Jsem
zvyklá si na výstavě vždy prohlédnout stánky
s chovatelskými potřebami (zpravidla objevím něco, bez
čeho se sotva obejdu). V Polsku si ráda kupuji perfektní
kulatá kožená vodítka (Wroclaw nebyla výjimkou).
Prozatím jsem vždy uspěla s platbou v korunách českých
či v EURO. I tentokrát prodavač promptně přepočítal cenu
ze zlotých do EURO a jelikož jsem měla patřičný obnos
přesně, nebyl problém.
Málokdy si na výstavě kupuji občerstvení, fronty mne
nelákají a o smažené hranolky nijak zvlášť nestojím
(výběr toho zpravidla o moc víc nenabízí). Ve Wroclawi
ale byla stánkům s občerstvením věnována celá ulička a
byl bohatý výběr. V několika případech jsem neodolala a
prodavače oslovila: měla jsem ale smůlu, při zmínce o
EURO i korunách českých vždy jen kroutili hlavou a
neuspěla jsem ani s poněkud vyšší nabídkou. Musela jsem
si nechat zajít chuť, ale mrzelo mne to, kdybyste viděli
ty obrovské krajíce domácího chleba mazané bylinkovým
máslem! Neumím posoudit, jak dalece tenhle aspekt
ostatním lidem vadil, a jsem opravdu zvědavá, zdali na
světové výstavě bude situace stejná. Nakupovat zloté jen
proto, že mi může jít „pusa rundem“ se mi opravdu
nechce, na nic jiného je opravdu nepotřebuji.
Vydařený den byl završen poměrně krátkou a
bezproblémovou zpáteční cestou, co si víc přát! Přesný
termín konání této výstavy v příštím roce jsem
v katalogu nenašla, ale rozhodně se o něj budu zajímat,
líbilo se mi tam.
září 2006
pro Chov psů
Radana Menšíková |
