Národní výstava Rheinberg 2007
Novinka v německém výstavním kalendáři

Při přípravě plánu výstav na rok 2007 samozřejmě neušla naší pozornosti německá premiéra - 1. Nationale Rassehundezuchtschau Rheinberg 2007 a hned jsme tam vyrazili. Hlavní pocit, který ve mně tato výstava zanechala, je ryze soukromý: v době konání výstavy jsme bojovali s časem a jeli jsme jen „na otočku“; ukázalo se, že jsme to hodně podcenili. Rheinberg se nachází nedaleko holandských hranic a naše únava byla opravdu velká, ale to byla jen a jen naše chyba.

Město samotné jsme našli bez potíží, horší to bylo s hledáním výstaviště Messe Niederrhein, jelikož scházelo jakékoli značení. Podobných nešťastníků nás tam kroužila celá kolona – spoléhali jsme na to, že ti před námi trefí. Vstupní listy sice nabízely skromný plánek příjezdu, ale ten byl k ničemu, protože jsme nepřijížděli z naznačené trasy. Ošklivé počasí a kroužení Rheinbergem se podepsalo na našem mírně opožděném příjezdu (v mém případě i na stavu nervové soustavy: představa, že dorazíme ke kruhu právě ve chvíli, kdy bude po posouzení našeho plemene, byla o to horší, že jsme nedávno podobný případ viděli na vlastní oči).

Parkoviště se nacházelo na terénu s vydřeným trávníkem a ve chvíli našeho příjezdu bylo pokryté loužemi obřích rozměrů. Nemusím jistě popisovat, jak vypadala naše černobílá bernská smečka; bylo mi do breku. Jedna z našich fenek (shodou okolností právě ona vypadala nejžalostněji, jelikož jí příroda moc černé barvy nenadělila) má jedinečný životní program: nikdy nedělat potíže; jakmile zaznamenala mé zoufalství, hned mne začala uklidňovat, a její bláto se stalo i mým (paradoxně právě její posudek na této výstavě obsahuje superlativ „nádherně čisté jasné barvy“).

U vchodu byl takový nával, že se zdálo, že včas nepřijel vůbec nikdo. Avšak u vstupu nedocházelo k průtahům a tudíž se to dalo vydržet i ve vydatném dešti. Chvíli jsme listovali katalogem, ale rozmístění kruhů ani rozdělení plemen do kruhů jsme tam nenalezli, bylo vyvěšeno na sloupu v hale. Za normálních okolností nic znepokojivého, avšak tentokrát nás to připravilo o další minuty. Stalo se ale něco, co bych od precizních Němců snad ani neočekávala: začátek posuzování v kruzích byl o půl hodiny posunut.

Nepříjemné byly rozměry kruhu, byl příliš malý, aby psi měli příležitost se pěkně předvést v pohybu. Málo místa bylo i okolo, takže u kruhu bylo doslova narváno a nebylo jednoduché sledovat dění uvnitř. Povrch tvořil surový beton, který sice neklouzal, ale psům moc dobře nedělal; kousek koberce by se byl hodil. V našem kruhu posuzovala pro nás dosud neznámá finská rozhodčí paní Paula Hekkinen. Byla neuvěřitelně důkladná - psy měřila, prohmatala, porovnávala proporce, opakovaně nařizovala předvedení v pohybu. Vážila každé slovo do posudku a jeho diktování trvalo tak dlouho, že nebylo jednoduché psy přemlouvat, aby přece jen ve výstavním postoji ještě chvilku vydrželi. Postupovala přesně tak, jak se má. Vše, co vytýkala, náležitě odůvodnila – jí nešlo vytknout zhola nic.

Došlo na rozhodování, zdali se zúčastníme soutěže o vítěze skupiny. Na této výstavě byla dokumentace všech psů vydána vystavovatelům ihned po posouzení v kruzích, takže účast v Ehrenringu nebyla naprostou nutností. Přes šílenou zpáteční cestu, která nás čekala, jsem hlasovala pro účast v soutěži. Naši skupinu posuzoval rozhodčí, který je velkým příznivcem naší fenky, která měla v soutěži startovat; co bych se nepřiznala, od této účasti jsem si dost slibovala.

Po letmém prolistování katalogu jsem nabyla dojmu, že jsme snad jediní zástupci České republiky na výstavě, ale při čekání u Ehrenringu, kdy jsem naše rozdováděné želízko v ohni napomínala, vedle mne stojící paní poznamenala: „Vy mluvíte česky“, takže nás zjevně bylo víc. Pravda je taková, že jsme klidně mohli být doma o několik hodin dřív. Sice při předběžné prohlídce psů před nástupem na oficiální posouzení soutěže na mne pan Dr. Peper dokonce uznale kývl, ale to bylo vše. „Na bednu“ šla trojice dalmatin, francouzský Blanc et Orange a ridgback.

Aby naše informace byly kompletní: katalog obsahuje výčet 2 684 vystavovaných psů 240 plemen; jejich majitelé pocházeli z deseti států. Snad až čtvrtina vystavovatelů byli Holanďané, jinak bylo s ohledem na polohu města hodně Belgičanů, Dánů a Francouzů. Pokud jde o vystavovatele z východoevropských zemí, pan starosta Rheinbergu Hans-Theo Mennicken se ve svém úvodním slově výslovně zmínil pouze o Češích. Největší exotikou v katalogu byli Japonci z Tokia.

A pokud jde o celkové resumé? Určitě se vyplatí navštívit výstavu příští rok. Z toho, co se letos ne tak docela povedlo (chybějící navigace v obci, malé kruhy a málo místa kolem nich) se pořadatelé jistě poučí; možná hned napoprvé sami nečekali tak vysokou účast - vždyť množství vystavovatelů bylo podobné, jako na zavedených výstavách mezinárodních. Čím je výstava v německých podmínkách ojedinělá, je počet vystavovatelů z Holandska, Belgie, Francie a Dánska; nabízí tak jedinečnou příležitost poměřit se s početnou a rozmanitou zahraniční konkurencí najednou.
 

2.března 2007
pro Chov psů
Radana Menšíková