A smečka je kompletní

V sobotu v noci jsme se vrátili z Lipska, trochu se prospali a vyrazili jsme do Ostravy pro Hispanii Bencillu. Očekávala náš příjezd se svými dvěma sourozenci, Holly a Hubertem. Zřejmě nevěděla, co si o tom všem má myslet a tak nás (vtrhli jsme tam i s Kalinkou a Larrym) jen tak po očku pozorovala a do ničeho se nehrnula.

             Než jsme se zvedli k odchodu, přemohl ji spánek. Přenesla jsem ji na zadní sedadlo auta, kde jsem zvyklá cestovat s našimi psy. Zpočátku se zdálo, že vzadu bude přeplněno, ale Cali s Larrym to vyřešili: Kalinka, zvyklá polehávat vedle mne a tulit se, byla zaskočená tím, že hlavičku na mém klíně má Hispánka. Několikrát se pokusila všechny přeorganizovat; nebyla úspěšná a tak se vysápala na zadní okénko (nikdy to nedělá) a dávala ostentativně najevo, jaký je chudák. Přemlouvala jsem ji, aby se přišla také přitulit, ale měla na starosti provoz za námi a byla naprosto zásadová (dokud nedošlo na botičky z buvolí kůže). Larry nesnáší horko a je zvyklý se před ním ukrývat na podlaze. Tentokrát se tam přesunul, i když obvyklý důvod se nekonal. Hispánka spala na mém klíně a Larryho poblinkala.

         V Praze jsem Hispánii Bencillu postavila v předsíni na zem a přivítala ji doma. Larry a Kalinka se po mně dost znechuceně podívali a bok po boku odkráčeli do pokoje; Kalinka se ještě cestou otočila a výmluvně hodila zadkem.

          Hispánka se zpočátku projevovala opatrně; Cali se pokusila převzít velení. Malá ovšem zahájila průzkum a  nenechala si do ničeho mluvit; chodila po bytě a centimetr po centimetru minitorovala. Když se se vším důkladně seznámila, ukázala jsem jí její místo. S Kalinkou mají každá svoji výstavní klec a v ní pelíšek (který si Cali ovšem vždycky vystrká ven jako předsíňku). Vchod se zavírá pouze, když mají zůstat bez dozoru. Cali do své klece chodí dobrovolně jen za potravou, ale ta Hispánčina ji zaujala; nachytali jsme ji, jak se vší silou pokouší Hispánku za obojek narvat dovnitř (málem ho rozkousala). Malá se ovšem ve vchodu zapřela a nic s ní nemohlo hnout. To Kalinku zaskočilo, protože Larry jí odpor zpravidla neklade. 

            Hned první večer při hře ležela Kalinka na zádech a Hispánka ji držela pod krkem. Holky vydržely vzhůru opravdu dlouho. Když byl najednou klid, šla jsem obhlédnout bojiště. Larry, který má přirozeně privilegia prvorozeného, nemá klec, nýbrž křeslo; spal v kleci Hispánky, Cali klimbala v křesle Larryho a Hispánka pochrupávala (dost nahlas) v pelíšku před klecí  Kaliny. A my? Přestože to není správné,  (prý nikdy nesmíme připustit, aby si psi vzájemně lezli do pelíšku), nechali jsme je, protože s tím evidentně všichni tři souhlasili a hlavně byl konečně klid.

 

Po měsíci
 

Ani se tomu nechce věřit, rychle to uběhlo, ale na holkách je zatraceně znát, jak  vyrostly. Sžily se bez problémů, ani zpočátku nebylo třeba nijak zvlášť zasahovat k ochraně benjamínka Hispany. Larry byl už chvílemi unavený až otrávený z hyperaktivity Tornáda Cali, ale po příchodu Hispánky si  začal připadat poněkud odstrčený. Snažil se do holčičích her zapojit, ale nevěděl, jak na to; vždycky se kolem nich tak nějak neohrabaně motal a váhal, z které strany se do toho klubka zavrtá. Postupně se začal zapojovat a celou tu melu usměrňovat; holky ho více méně respektují, ale každá po svém:

       Cali vždycky ještě zkusí, zdali by jí to přece jen neprošlo. Pokud je opět odkázána do patřičných mezí, obrátí oči v sloup stylem ty zase naděláš. Hispánka ho začne hned chlácholit a když to nestačí, ještě hodí záda. 

     Cali vyrostla úplně neuvěřitelně, nejvíc je to znát na terase. Larry je zvyklý se čas od času předníma nohama vyhoupnout na zídku, která tvoří zábradlí, a rozhlédne se po vnitrobloku, jako by mu patřil. Cali to od samého začátku trénovala a přestože jsme jí ukazovali, co za zídkou je, nebylo to ono; chtěla sama. Myslím, že jsme ji zastihli právě v okamžiku, kdy to dokázala poprvé: jako vždycky vyskočila předníma nohama a to překvapení, že přes zídku vidí! Po  očku kontrolovala, co my na to. Viděla, že se radujeme s ní a od té chvíle si vnitroblok vzala na starost.

      Dnes už celé hlídané území přehlíží se stejnou lehkostí jako Larry, ovšem na rozdíl od něj (jeho čerta starého zajímá,  co se kde šustne,  jen tu a tam  se přijde podívat) Cali neunikne nic. Doslova každý zvuk ji vyhoupne nahoru a pokud náhodou neví, co si má myslet, třeba o dítěti na tříkolce nebo o mamince s kočárkem, pro jistotu je seřve, a co teprve psy, kteří se tam poflakují, zatímco ona musí být doma!

      Hispánka vidí, jak Cali vnitroblok řídí a je jí to  úplně fuk. Ani jednou se nepokusila zvednout a podívat se, co je za tou zídkou tak zajímavého, že s tím má Kalina tolik práce. Ležérně projde kolem a jako tichošlápek se jde věnovat něčemu zakázanému, jako třeba  okusování koberce nebo stěhování předmětů (taky převrhnout kytku je dost dobrý). Poslední dobou zařadila na repertoár kontrolu kuchyňské linky. Je jediná, kdo si to dovolí; Larry s Kalinkou ji obdivně pozorují a ona si pyšně prožívá svou chvíli slávy. Zpravidla následuje šlehnutí utěrkou (paní Heriánová, dík za radu!) Hispánka seskočí a s noblesou vítěze odkráčí středem.

     Když je benjamínek Hispany přistižena při lumpárně, na rozdíl od Cali (ta nic nepředstírá a vrhne přimhouřený pohled málem mi to prošlo) se rozhlédne kolem (kdo to zase byl?) a dělá hodnou. Stává se, že ani neví, byla-li přistižena, protože ještě neumí vyhodnotit, jestli zrovna TOHLE se smí; pro jistotu se klidně zvedne a odchází, protože už  má přece na práci něco jiného. Stejně se projevuje i při jejich věčném zápolení (u nás platí, že psi smějí na postel i na sedací nábytek, ale jen chtějí-li odpočívat, hrát si musí dole); Kalince je přirozeně úplně jedno, kde právě zápasí a po napomenutí kroutí hlavou co zase dělám? Hispánka se zklidní o zlomek vteřiny dřív, než se setkáme očima a úpěnlivě vysílá: hned jsem jí říkala, že to přeháníme. Larryho tím svým divadýlkem úplně pobláznila; nepřítomnost Cali ho nechává v klidu, avšak jakmile opustí byt Hispánka, vyje jako šakal.

     Když šla Cali prvně ven, hrnula se k lidem a krčila se před psy (i před těmi nejmenšími); Hispánka chtěla naopak vehementně zdravit psy (v čemž jí s ohledem na imunitu bylo bráněno) a před lidmi couvala; až když viděla, jak se  Kalinka s každým druží, začala ji napodobovat (pokud je sama, dál si udržuje patřičnou distanc). Celá naše  smečka bez rozdílu má pořád zarudlou pokožku na krku: nevím, zda si tak hrají všichni psi, ale ti naši se neustále  vzájemně (láskyplně?) pod krkem drží.

 

Po čtvrt roce 
 

Po třech měsících se dá říci, že naše smečka je stabilizovaná. Občas dostávám otázky, zdali se  holky neperou; naštěstí tomu tak není. Obecně si dvě fenky nemusí právě padnout do oka a to pak nedělá dobrotu, ale u bernských honičů jsem o problémech tohoto typu neslyšela a to někteří chovatelé mají i více než dvě feny. Naši psi mají poměrně vyvinutý smysl pro solidaritu: při procházce jsou neustále ve střehu, jestli někdo neprojevuje nežádoucí zájem (se svou smečkou za zády je zejména Hispánka připravená to každému nandat).

     Hispánku vůbec rádi pozorujeme, hlavně venku. Silným a přehlubokým hlasem si zjednává respekt u kolemjdoucích,  jak u psů, tak u lidí. Pokud má s sebou Larryho a Kalinku, hrne se  neohroženě vpřed, ovšem pokud jde sama, s její sebejistotou to tak horké není. Bývá terčem úsměvných poznámek, protože její štěkot, jímž se snaží vzbudit hrůzu, působí v kombinaci s roztomilým štěňátkem zvlášť dojemně. 

Kalinka nedávno dosáhla svého prvního výstavního úspěchu, ale nezpychla. Pokud se týká vyvolávání potyček, převzala od Cali štafetu Hispánka. Kalinka se poněkud zklidňuje a své přezdívce TORNÁDO CALI už zůstává ledacos dlužna. Hispánka je stále stejný mazlík (a je v tom fakt dobrá, prostě BENJAMÍNEK HISPANY) a upřímně řečeno, hřeší na to. Už nedává tak bedlivý pozor, aby nebyla přistižena při nepravostech a jak Kalinku, tak Larryho neustále pošťuchuje a pokouší. 

     Dříve, když bylo potřeba nechat holky samotné doma, zůstávaly pro jistotu ve výstavních klecích. V rámci nácviku slušného chování v kleci  (nutné zejména u Kalinky, která měla poněkud svérázné názory) po ranní procházce chodily pravidelně do klecí, i když to nebylo nutné (pro zpříjemnění pobytu za mřížemi dostávaly botičku z buvolí kůže, aby pochopily, jak se jim to vyplatí) a pokud došlo na nevhodné projevy, usměrňovala jsem je.  S nácvikem se  pochopitelně skončilo, když jsme je přestali v případě naší nepřítomnosti zavírat, a to hlavně proto, že původně hodná Hispánka se pomalu přizpůsobila Kalině a společnými silami působily slušný kravál. Cali ovšem po ranní procházce dál fofrovala do své klece a významným pohledem  nás hypnotizovala. Napadlo mne, zda nejde o tu botičku z buvolí kůže. Tak to také bylo a Kalinka si oddechla. Takže u nás ráno zase probíhá nácvik v klecích, ačkoliv není důvod. 

     Pokud se týká materiálních škod, kupodivu prozatím nejsou velké (klepu). Cali i Hispánka si velmi libovaly v krádežích našich pantoflí (Hispánku to vlastně ještě nepřešlo), máme je celé ožvýkané, ale nosit se dají. Poněkud nelibě jsem nesla destrukci ramínek u ne zrovna levného spodního prádla, které před časem ukořistila Kalinka v koupelně (škoda, že zůstala dokumentačně nezachycena při této práci, kdy jí zbytek inkriminovaného kousku prádla visel z papuly), avšak s trochou důvtipu se podařilo škodu napravit. Samozřejmě prádlo roztříděné k praní je zvláště lákavé: nevím proč, ale punčochové kalhoty (čím dražší, tím lépe) jsou vždycky žádanější, než obyčejné ponožky.  

     Jako v každé domácnosti se u nás čas od času něco hledá. V takovém případě vždycky trnu, zdali to nespolkli, zejména pokud jde o předměty svým tvarem nebezpečné. Často věnujeme nemalé úsilí hledání úplných maličkostí, nad kterými se normálně jen mávne rukou; naposledy to byl vyměnitelný knoflík z ložního prádla. 

     Podtrženo, sečteno: někdy (dost často) je to s nimi k nevydržení a nejraději bych je roztrhla, ale pokud se jim podaří něco zvlášť chytrého (většinou lumpárna), jsme na ně jaksepatří pyšní, a když propleteni v klubku usnou, chodíme je pozorovat a rozněžňujeme se nad nimi, ale to všichni znáte.

 

Smečka v zimě

Obě holky se na první sníh tvářily poněkud nedůvěřivě; Hispánce dokonce nějakou chvíli trvalo, než se mezi domovními dveřmi  rozhodla, zdali ven vůbec půjde. Nakonec se přece jen vydala a zadřepla tam, kde si pamatovala trávníček. Moc nadšení to v ní nevyvolalo a dost výmluvným pohledem mi to dala na srozuměnou.

Veškerou sůl na ošetřování komunikací určenou pro tuto zimu je zřejmě nutno spotřebovat, přestože období se souvislou sněhovou pokrývkou nastalo až v půlce ledna. V našem okolí jsou všechny cesty důkladně prosoleny; na vycházku se tudíž vypravujeme jako chudý král do boje. Jen než se řádně promastí těch dvanáct tlapek! Zatím jsme neobjevili prostředek, který by se nesnažili ještě před odchodem slízat z tlapek vlastních i cizích, tak jsme raději zůstali u doma škvařeného sádla, které dozajista obsahuje méně chemie než třeba indulona.

Aby netrpěla ani ouška, našili jsme futrálky z fleece, říkáme jim kapuce. Kupodivu jim velice sluší, zvlášť holkám. Zpočátku holky ani Larry nejevili ani trochu nadšení při jejich nasazování. Jakmile ovšem pochopili, že kapuce na hlavě znamená JDE SE VEN, jak se objeví v mé ruce, hned se ke mně začnou natahovat hlavičky jedna přes druhou. Holky je pak nutné  celou vycházku upravovat, neboť každou chvilku nějaké to ouško vyskočí. Když mají náladu, dovádějí jako děti. Ryjí ve sněhu, až jim na čumáčcích zůstávají sněhové špičky, poskakují (na to je expert Hispánka, ta s oblibou přeskakuje  přes Larryho  záda) a už jen čekáme, kdy se začnou  koulovat.

Při  radovánkách na sněhu je komický Larry, který začne s holkami spontánně blbnout, ale jakmile zachytí náš pohled, zastydí se, sklopí hlavu a dál pokračuje důstojně, jak se na pána jeho věku sluší a patří.

Když dorazíme na prostranství u lesa, kde si hrají děti, naše Kalinka, která se jinak nebojí ani čerta (jediná z našich psů se v klidu posadí na vysavač), poněkud znervózní: do jejího světa nepatří děti s  plastovými boby. Normálně děti miluje a hrne se k nim, ale nesmí mít boby a je lhostejné, zda na nich jedou z kopce nebo je pouze táhnou za sebou (po pravdě řečeno ji rozčílí i boby opuštěné,  má-li kolem nich projít). Stejně tak si nepotrpí na sněhuláky, ty se pokouší zastrašit zuřivým štěkotem. Žádný před ní ovšem ještě neutekl,  tak zpravidla přispěchá na pomoc Larry: zdvihne nožičku a jde se dál. 

 

Naše cesta do Neumünsteru 

Do našeho původního plánu výstav, který připravujeme již na začátku roku, tato výstava vůbec nebyla zařazena. K doplnění plánu  došlo poté, co se v Erfurtu do puntíku nenaplnila naše očekávání; nejlépe se hodil termín výstavy právě v Neumünsteru.  

Dali jsme si záležet, abychom nezapomněli včas odeslat přihlášku (v tom jsme mistři), přestože jsme se stěhovali, podařilo se nám nezaložit vstupní listy a pilně jsme denně nacvičovali na zahradě.

Necelé čtyři týdny před výstavou začala Kalinka hárat. Chválili jsme ji, že si vzpomněla včas. Chvála byla předčasná; šlo o její první hárání s nikoliv standardním průběhem. Několikrát se užuž zdálo, že to máme za sebou, ale vždycky za jeden dva dny přišlo pokračování.

Larryho jsme pochopitelně museli odloučit; v posledním týdnu před výstavou mu už začala docházet trpělivost. Doplácí totiž na to, že je nejhodnější, a byl to tedy on, kdo trávil nejvíc času sám (Kalinka vždycky vymyslí, jak pro holky zajistit patřičnou pozornost).

Cali se nijak  neměla k tomu, aby „své dny“ ukončila a Larry začínal slušně vyvádět. Pár dní před odjezdem jsme   pochopili, že účast naší smečky bude omezená. Vyrazili jsme jen s Larrym (měl se prezentovat) a s Hispánkou (aby si oživila výstavní atmosféru před Evropskou výstavou v Tullnu, které se za naši smečku účastní jen ona). V autě se ukázala Larryho touha již tak mocná, že byl připraven vzít zavděk i Hispánkou. Musela jsem si přesednout k nim a překážet.

Rozhodli jsme se jet „na otočku“, abychom necestovali v tom příšerném vedru. Byli jsme asi ve dvou třetinách cesty, když se  nad ránem naše auto začalo chovat divně. V poslední chvilce se před námi objevilo parkoviště; tam auto zahájilo stávku. Rozhodli jsme se počkat do rozednění, ale nebylo to nic platné, naše auto trvalo na svém a nebyla jiná možnost, než zavolat pomoc.

Zatím nezbývalo, než čekat na parkovišti; bylo to vlastně slušné štěstí - zůstat ve tmě na dálnici, to by teprve byla lahůdka. Jakmile jsme pochopili, že výstava pro nás definitivně skončila, napětí povolilo a my se usadili ke stolku pod stromem, pili kávu, pořádali svačinu a naši psi se těšili všeobecnému zájmu spoluparkujících, což Hispánka přijímala nadšeně a Larry výmluvně obracel oči v sloup. Bylo krásně, pařák ještě nezačal a nám nic moc nechybělo. Napadlo nás pořídit si fotodokumentaci nečekaného pikniku, ale ukázalo se, že fotoaparát sice s sebou máme, avšak bez karty.

Čas pokročil, teplota stoupla, pomoc dorazila a my měli před sebou cestu zpět. Ačkoliv jsme ve vozidle odtahové služby byli dost natěsnáni, snažili jsme se tvořit mezi psy bariéru (Larryho touhy neopustily ani v poledním vedru). Naštěstí řidič, který pro nás přijel, měl sám psy a nevadilo mu častěji zastavovat, aby se nepřehřáli. Hispánka svým chováním jen podepřela svou pověst holky do nepohody - zatímco Larry si celou cestu na něco stěžoval, ona ani nedutala a snášela veškeré nepohodlí s noblesou, jen se chvílemi potřebovala přitulit.

Teď se musíme nechat překvapit, zdali jsme si svůj díl smůly pro tento rok už konečně vybrali.

 

Smečka a puberta
 

První hárání Hispánky přišlo úplně nečekaně (bylo jí teprve osm měsíců). Mělo však  standardní průběh a hlavně trvalo obvyklý počet dní; Hispánka se během těchto svých dní chovala úplně normálně: nijak to neprožívala, její nároky na naši pozornost se neměnily a nyní, po bezmála čtyřech měsících, můžeme konstatovat, že se prakticky nezměnila. Když tak o tom přemýšlím, něco přece jen – stejně jako Kalinka si začala okusovat nehty, to dřív nedělala.

Jinak se ovšem dál se chová stále dost dětsky, chce si hrát a skotačit, honit se po zahradě, štěkat na sousedy (nejlepší je strašit malé děti za plotem, to je panečku  ta správná převaha)  a taky trochu zlobit želvu (největší legrace je převalit ji na záda a pozorovat, jak se snaží).  

To Kalinka si počkala až do doby, kdy jí byl jeden rok a dala nám pocítit důležitost změny, která nastala. Celé období neúměrně protahovala (dopočítali jsme se téměř pěti týdnů), byla pochopitelně pod lékařským dohledem (máloco miluje víc, než návštěvy u veterináře) a vůbec se celou dobu tvářila důležitě. Chudák Larry byl nuceně v separaci a protože je z celé smečky ten nejhodnější, dost na to doplácel - byl zpravidla sám. Stěžoval si minimálně, jen ty hormony ho někdy trochu přepraly a  to pak nastal opravdický koncert. 

Kalinka se měnila: nad Hispánčinými hrátkami začala ohrnovat nos a neustále se chodila dožadovat naší pozornosti; utvrzovala se (několikrát za hodinu), že ji máme rádi i dospělou. Když to nekonečné období skončilo, měla jsem dojem, že bych to už nevydržela ani o deset minut déle a byla jsem ráda, že mohu smečku opět sestěhovat dohromady. 

Ukázalo, že Cali je fakt jiná: venku smečku nevyhledává, většinou si někde operuje samostatně ve vzdáleném koutě zahrady. Každou chvíli se zasněně zahledí do dáli (jakoby vyhlížela prince) a hlavně se téměř nechce honit a pošťuchovat. Hispánka tak zůstala se svou pubertou dost osamocená. Je vděčná za každou chvíli, kdy se Larry zapomene a blbne s ní. Takové chvíle jsou ovšem poměrně vzácné; my pak musíme dávat bedlivý pozor, abychom  si jich jako nevšímali. Jakmile totiž Larry ucítí něčí pohled, hned všeho nechá a dělá odpočívajícího pána v nejlepších letech.

 

 

Smečka a změna času

Naši psi dostávají krmení s železnou pravidelností; v deset dopoledne snídaně, v šest večer večeře. Tak se to ustálilo ke konci štěněcího období holek a u toho zůstalo. Při představě, že bych první jídlo měla dostat kvečeru bych asi z postele nevylezla, proto ani psy  nekrmím jen jednou denně. Od tohoto modelu se odchylujeme jen ve zcela výjimečných případech, zpravidla spojených s cestováním autem, protože Hispánka má sklon k nevolnostem a (ne zrovna dobrovolně) je s ní pokud jde o vynechané jídlo solidární celá smečka.

Díky této pravidelnosti byste si podle našich psů mohli seřizovat hodinky. Je to pokaždé stejné: smečka se v pravidelném čase shromáždí v „psí předsíňce“ a očekává přísun. Minulou neděli při změně času jsme si ovšem neuvědomili, že psí vnitřní hodiny se v noci ze soboty na neděli o hodinu zpět neposunuly. Shromáždění na stanovišti nám jaksi uniklo, tak za námi smečka vyslala svou mluvčí Kalinku.

 

Ta má originální způsob komunikace: přijde a upoutá pozornost tím, že začne vyskakovat do vzduchu jakoby byla „na péro“; zároveň vyšším hláskem vydává zvuky, které nemají nic společného s obvyklým psím vyjadřováním. Po otázce „tak copak je, Kali“ nás odvede, kam potřebuje. Většinou to bývá ke  dveřím ven, protože při psím venčení  pro důležitější aktivity často nestihne to hlavní.

 

Tentokrát mne zavedla za svými kolegy, kteří vzorně čekali „na čáře“ (odkud na pokyn „běž a vem si“ jednotlivě startují ke svým miskám). Kalinka se zařadila doprostřed a všichni tři s úlevou pozorovali, jak plním misky. To už vše probíhalo jako obvykle:  než misky naplním, Kalinka se posune tak o dvě psí hlavy kupředu. Jakmile se se mnou setká očima, zase zacouvá zpět a všichni očekávají pohlazení po hlavě a příslušný pokyn (pořadí se mění podle discipliny, tak všichni tři dělají vzorné).

 

Nebyla by to však naše Kalinka, kdyby… Tak se jí zalíbilo, když skáčeme, jak ona píská, že od této příhody zkouší takovou situaci vyvolat několikrát denně a vůbec jí nevadí, že Larry s Hispánkou nespolupracují a na čáře je pusto. Prostě přijde, upoutá na sebe pozornost a už si  nás odvádí k boxu s granulemi. Když pozná, že to zase nefunguje, pokaždé se tváří nanejvýš udiveně.

 

 

E X P E D I C E    K O R T R I J K

Musím se přiznat k jedné slabosti, pro většinu lidí zcela nepochopitelné: miluji podzim ve všech jeho podobách (fakt, i mlhavé „dušičkové“ počasí). Mým dosud nesplněným snem byla procházka po liduprázdné pláži, kdy choulíc se před větrem do péřové bundy házím psovi klacek  (tak jsem si svou idylku vysnila v době, kdy jsem měla psa jen jednoho)

Domov na kolech

A tak jsme zase jednou spojili příjemné s užitečným a vyrazili jsme si na cesty již uprostřed týdne před výstavou. Tentokrát jsme jeli obytným autem, neměli jsme žádný přísný plán a hodlali jsme zastavovat tam, kde se nám zalíbí. Smečka byla trochu překvapená a na palubu nastupovala s nedůvěrou; všichni tři okamžitě začali s monitoringem terénu.

Hispánka tomu pravda moc nedala, zajímala se zejména o pohodlné místečko, kde by si zdřímla. Larry se nás držel jako klíště a trochu protestoval, že nemůže pro sebe zabrat sedadlo spolujezdce. Kalinka zodpovědně pobíhala po celém prostoru vozu a nad vším rozčileně kroutila hlavou.

Na vhodná (či spíše volná) místa jsme psům rozmístili jejich pelíšky, ale to jsme ani nemuseli dělat; ani si jich nevšimli a rozhodli se cestovat na sedačkách u stolku. Kalinka, jako obvykle sólistka, seděla zády ke směru jízdy a měla prakticky celou cestu čumáček přilepený na skle; na protější sedačce se k sobě choulily naše dvě hrdličky.

Když došlo na stolování, chvíli bylo nepřehledno: psi se podivovali, že talíře jsou prostřeny výhradně pro nás. Nám bylo líto je od stolu docela vyhnat, když už jsme je nechali na sedačkách cestovat, aby nebyli tumpachoví z toho, že se něco chvíli smí a chvíli ne. Rituál se podařilo ustálit tak, že jakmile se neslo na stůl, smečka se „smrskla“ na jedné straně, my zabrali druhou a oni nám vyčítavě vyprovázeli pohledem každé sousto až do žaludku.

Psi významně protáhli čumáky, když zjistili, že se za námi do alkovny po žebříku opravdu nedostanou a uraženě se uložili ke spánku na sedačky ke stolku, které se jim k tomuto účelu již osvědčily. U toho ovšem nezůstalo, ráno jsme je našli v přední části vozu: řídil Larry (také vaši psi spolehlivě vědí, které místo v autě je to nejdůležitější?), holky mu dělaly spolujezdce. Když jsem je objevila, chvíli nevěděli, co bude a tak fakt tvrdě spali (nešlo nevzpomenout si na děti po třídní schůzce). Teprve, když jsme se nad nimi začali rozněžňovat, postupně se k nám začaly čumáčky zvedat.

Každou chvíli jsem některého ze psů zastihla, jak pod dveřmi do koupelny nasává vůně, jelikož pytel s granulemi cestoval ve sprchovém koutě, stejně jako další psí pochoutky; když jsme tam měli cestu, smečka se vždycky s námi chvíli přestrkovala u dveří.

 

Německo 

Německem se cestuje příjemně. Je protkáno důmyslnou sítí dálnic, u krajnic žádné bilboardy, dopravní nehodu nepotkáte vzdor většinou neomezené rychlosti. Auta rychlá, řidiči slušní a jejich chování předvídatelné. Takové množství dálnic se pochopitelně musí udržovat a tak vždycky narazíte na nějaký úsek v opravě. Nemohu se zbavit dojmu, že tam tyto opravy plánují lidé, kteří mají (a používají) mozky.

Opravuje se po poměrně malých úsecích a vše hotové se ihned zprovozní. Ani nevím, zdali jsme se někdy dostali do kolony. Člověk musí být ostražitý při křížení dálnic, aby se dostal do směru, do kterého chce  (člověk, který má jako navigátora mne, pak musí být ostražitý dvojnásob).

Parkovišť je všude jako máku a předem víte, zdali tam můžete očekávat WC, případně po kolika kilometrech na něj narazíte. Ani na opuštěných malých parkovištích se na onu místnost nemusíte bát vkročit. Vše funguje a je dost čisto. Parkoviště u benzinových pump jsme vyhledávali pro přenocování. Mají přece jen slušné sociální zázemí, příjemná je možnost si zaskočit na občerstvení a vždy se najde dost prostoru pro okružní procházku se smečkou (někde mají přímo psí „pískoviště“, prostor určený pro vyprázdnění psů obehnaný plůtkem, naše smečka se tam vždycky hrnula, avšak pro množství informací neměli na nic kromě čichání čas).

Tři psi vystoupivší z auta pochopitelně všude budili pozornost; Kalinka pečlivě dbala, aby se vždy vyloupla jako první a strhla na sebe této pozornosti co nejvíc. Dosud jsem nepřišla na to, jak to dělá, ale ten, koho si vyhlédne, se s ní pak opravdu dá „do řeči“. Buďto to má na svědomí chemie, kterou vyzařuje dvounožec, anebo je Cali skvělá na hypnózu, fakt nevím, ale funguje to.

 

Belgie

Že jsme překročili hranice Belgie jsme poznali podle hromady sutin, které bývaly celnicí. Vlastně ještě něco, v Belgii je na většině dálnic středový pás osázen veřejným osvětlením, to si odjinud nepamatuji. Belgie nás uvítala mrazivě, naštěstí jen pokud jde o počasí, jinak je to země nesmírně přívětivá.

Pokud jde o dopravní nehody, platí totéž, co v Německu; nepotkáte je. Nepotkáte ovšem ani ty dovedy, kteří vás tak často vytočí v našich končinách. I zde jezdí mnoho kamionů, avšak dodržují pravidla: tam, kde nesmějí ze svého vymezeného pruhu, jej neopouštějí.

Pokud jde o vzhled vesnic, k našemu překvapení se nezapře vliv nedaleké Anglie. Tráva je také zelená i v tuto dobu, i když ne tak dokonalá, jako v Anglii.Vliv ostrovního souseda je znát i na architektuře v centrech městeček, která jsme navštívili. Na svědomí to mají  hlavně všudypřítomné neomítnuté cihly. Stejně jako Wales  jsou ovce, ovce a zase ovce, v Belgii jsou na venkově všude krávy.

Belgie je dvojjazyčná země a místopisné názvy mají zpravidla dva tvary, na ukazatelích se však společně zpravidla neobjevují; někdy musíte použít fantazii (když vám z ukazatelů zmizí Liége, teprve po čase pochopíte, že totéž je Luik). Řada místopisných názvů má schopnost ve vás vyvolat nějakou asociaci, namátkou: holandský Maastricht (Maastrichtská smlouva), Spa (belgické lázně na tři), Brussel (Expo 58), Tervuren (belgický ovčák tervueren), Liége (George Simenon, výstava psů), Charleroi, Mouscron, Gent (také mezinárodní výstavy psů), atd.

Pro Belgii jsou charakteristické cyklostezky, vedoucí mezi chodníkem a silnicí. I v tuto roční dobu při velmi studeném počasí jsme potkávali cyklistů mnoho. Nešlo však o sportovce, jak jsme zvyklí u nás, nýbrž o lidi zvyklé používat kolo jako dopravní prostředek na menší vzdálenosti.

Měli jsme vytipovaná dvě města, která jsme si nechtěli nechat ujít. Prvním z nich bylo Ostende, kde jsme strávili valnou část dne před výstavou. Počasí nebylo nic moc, ale bylo nám přáno až neuvěřitelně: jakmile jsme vystoupili z auta, ustal déšť.

 

Ostende

Třeba říci, že jsme si vybrali skvěle: Ostende nás nadchlo. Jdete normálním belgickým městem a za jednou řadou domů je města konec a začíná moře. Podél nábřeží je řada vysokých domů, z velké části hotelů. V této době probíhal čilý stavební ruch, jak se město chystá přivítat v novém příští sezónu. Nábřeží končí masivním zábradlím, co chvíli narazíte na schody, po kterých sestoupíte na pláž.

Liduprázdná pláž se nekonala; v Ostende má dost lidí ve zvyku se procházet v listopadu po pláži se psy (a málokdo má jen jednoho, potkali jsme i dámu s pěti špici), v tomto ohledu jsme tedy rozhodně nebyli žádnou raritou, ale naše smečka pozornost budila, a to nejen u lidí. Hispánka se snažila každého psa vyděsit svým charakteristickým altem, Larry se při každém setkání vždy trochu naježil, protože nerad vidí zájem o své holky a Kalinka? Ta byla ze všeho svým neklidným způsobem nadšená!

Pomalu jsme se přiblížili až k přístavu a pozorovali impozantní trajekty mířící do Doveru. Když jsme na pláži potkali člověka jedoucího na koni, byla Hispánka vyvedená z míry tak, že je úplně zapomněla zastrašovat. Po pravdě řečeno jsme na chvíli oněměli rovněž, bylo to jako z pohádky: křik velkých mořských racků, ostrý vítr, vysoké vlny plynule přecházely do ocelově šedé oblohy a ve vlhkém písku zanechával své hluboké stopy kůň klidně si vykračující po pláži.

Co bylo velmi hezké, jak všichni, kdo na pláži venčili psy, po nich samozřejmě uklízeli. Také k tomu měli podmínky: celé nábřeží je lemováno odpadkovými koši s výmluvnou značkou psa „při činu“.

V Ostende jsme zaznamenali jednu nepatřičnost: za několika řadami vysokých domů na nábřeží najednou nijak vysoký maják žaluje, jak ho výstavní domy „předběhly“ a nemůže sloužit, jak byl zvyklý. Zhruba ve stejných místech jsme minuli řadu bunkrů připomínajících poslední válku, jsou udržovány a přístupné pro návštěvníky.

 

Bruggy

Neděli po výstavě jsme strávili v Bruggách, někdy zvaných Benátky Belgie, ale podobnost není zase až tak masivní. Bruggy sice též oplývají kanály (ne v takové míře jako Benátky italské), ale místo gondol po nich pomalu jezdí vyhlídkové motorové lodice.  Tím ovšem celá podobnost končí.

Po Bruggách v hojné míře vozí turisty koně s povozy, ale naše Hispánka se už nenechala zaskočit; její zastrašování však přece jen nemělo obvyklou intenzitu, bylo to spíš „aby se neřeklo“.

Nejkrásnější prostorné náměstí jsme si nemohli jaksepatří vychutnat, protože jej hyzdil obrovský parket, který se chystal stát vánoční výzdobou. Bruggy byly ohromným zážitkem, očekávali jsme zajímavé město, ale skutečnost nás omráčila. Nechtělo se nám vynechat jedinou uličku, jediné zákoutí. Ne že by bylo turistů málo, ale bylo možné se plynule procházet, v plné sezóně to určitě tak snadné není.

Bruggy pro nás měly ještě jeden obrovský půvab: konečně jsme objevili bankomat, prostřednictvím kterého se nám podařilo dostat k finanční hotovosti. Již dva dny jsme věděli, že čerpat peníze kartou VISA můžeme pouze z bankomatu přístupného z ulice (těch je ale v Belgii žalostně málo). Na oslavu tohoto úspěchu jsme hned vklouzli do jedné z prodejen proslulých belgických pralinek a dali si do nosu.

 

Smečka a výcvik 

Jak víte, prvním bernským honičem v naší rodině se stal Abax od Vrchlického potoka a  nemáme ho „od miminka“. Paní chovatelka se s ním loučila nerada; vše se ještě ke všemu seběhlo tak, že odcházel o svých třetích narozeninách, což věc pro ni rozhodně neučinilo příjemnější. Samozřejmě jsme si s pejskem odváželi i řadu informací, ale nechat si předvést, jak je na tom s poslušností, nás nějak nenapadlo. Rada paní chovatelky, abychom jej nějakou dobu (raději delší než kratší) nepouštěli z vodítka, se jevila rozumná;  koneckonců do Kutné Hory není z Prahy zase tak daleko – co kdyby se mu zachtělo se vrátit? Nečekali jsme však, že ten milý a přítulný pejsek námi bude na vodítku tak smýkat a nedá si říci.

Nechtěli jsme zármutek paní chovatelky prohlubovat nejapnými dotazy na Abaxovu výchovu a začali jsme pro něj hledat nějakou psí školu. Cvičák jsme zavrhli, vlastně jsme pořádně nevěděli, jak to tam chodí, snad jen to, že tam je psů větší počet (a právě to nás odrazovalo). Na internetu jsme našli jednu zajímavou nabídku: bylo možné se přihlásit k individuálnímu výcviku s tím, že hodiny budou probíhat podle potřeby a po vzájemné dohodě. Paní trenérku neodradilo ani to, že žák je plemene loveckého a ona měla zkušenosti spíše se psy služebními; pravila, že poslouchat musejí umět všichni a tak jsme s naším miláčkem vyrazili na první hodinu. 

Jaké bylo překvapení paní cvičitelky, a co teprve naše! Ukázalo se totiž, že pejsek ví, jen to na nás zkoušel. Pod důsledným dohledem paní trenérky se během prvních hodin najednou rozpomněl, dokonce i na chůzi u nohy! Po dvou lekcích vlastně dělal všechno, co jsme od něj očekávali, ale na tréninku vypadal spokojeně, tak jsme chodit nepřestali. Nebylo nutné cvičit pořád dokola základy poslušnosti, takže jsme k již zvládnutému přibírali stále nové dovednosti a časem došlo i na překážky. Bylo znát, že chůze po kladině na všechny možné způsoby i skoky přes stěnu Abaxe docela baví (ostatně množství piškotů, jejichž přísun byl během nácviku zajištěn, bylo také jednou ze světlých stránek celé akce). Nakonec si oblíbil i přebíhání áčka, z něhož měl původně respekt. 

Časem jsme začali do hodin vodit i naše přírůstky, napřed Kalinku a za čas i Hispánku. Ty začínaly od Adama, ovšem bavilo je to náramně. Neustále se hašteřily, která bude na řadě první (Kalinka má pronikavější hlas a špičatější lokty, tak si postupně vyřvala prvenství) a předháněly se v projevech přízně paní trenérce. K tomu mají odjakživa každá poněkud jiný přístup: Kalinka je temperamentní živel a jejím přesvědčením, že vlhké pusinky jsou pro každého nesmírným vyznamenáním, nedokáže  otřást vůbec nic. Hispánka je docela něžné stvoření, až na rychlé (naprosto nečekané) přátelské herdy, kterými při setkání rozhodně nešetří (s oblibou míří na obličej). Kombinace těchto jejich projevů je přímo vražedná.  

Po bouřlivém přivítání jde Kalinka „na to“: chůze u nohy, přivolání, předsedání, obraty, sedni, lehni, vstaň a odložení. Kalinka je poněkud zbrklá a často nedostatečně soustředěná, navíc se cítí být hlavně honičem ptáků a jen s velkým sebezapřením se ukázní tak, aby každého opeřence neprohnala; piškotků se ovšem dožaduje i po cviku, který není právě na jedničku (přesvědčivě si povyskočí a nestačí-li to, ještě pravou přední tlapkou „nabádá“). Překážky přímo zbožňuje, jediná z našich psů se pouští i vzhůru po žebříku - je nadšená z každé další příčky, kterou se jí zdaří pokořit. Jen nerada se vymění s Hispánkou, která cvičí po ní. Z auta pak svou konkurentku bedlivě pozoruje a každou chvíli kroutí hlavou (je totiž přesvědčená, že jí jde všechno lépe).  

To ale není tak docela pravda. Hispánka se víc soustředí a hlavně jejím životním programem je nedělat potíže a za všech okolností v pohodě vyhovět. Jediná disciplina, v které trochu pokulhává, je „lehni“ – lehá si totiž tvrdošíjně na záda. Je při tom tak roztomilá a pevně přesvědčená, že to tak má být, že paní trenérka zpravidla jen konstatuje, že se to určitě zlepší (a piškot následuje). Odlišný přístup má Hispánka i k překážkám:  pokud jde o žebřík, ten tedy  nemusí, ale aby se neřeklo, všechny čtyři tlapky rozprostře na spodní příčky a už se rozhlíží po odměně. Kladina jí jde moc hezky, chodí po ní koncentrovaná, ví, že záleží na každém kroku. Její královskou disciplinou je ale áčko: být jen o poznání nižší (tedy áčko, ne Hispánka), přeskočila by jej jedním skokem - po tomto výkonu se hned sama vrací zpátky na start, paráda! 

Abax přichází na řadu jako poslední; jde mu to slušně, jen občas nedává dost pozor - cvičíme totiž na fotbalovém hřišti  vedle lesa a to je kámen úrazu: občas by se tam potřeboval zaběhnout podívat. Nakonec se sice vždy ovládne, ale vrhne na mne pohled TAK AŤ JE PO TVÉM, NO! Z jeho počínání je cítit rutina, nadšení na sobě nedává příliš znát. Je si vědom, že  chlap má emocemi šetřit. Závěr výcviku patří volnému dovádění; to se holky honí a Abax na ně s námi zodpovědně dohlíží. Pokud se stane, že se s paní trenérkou zapovídáme a holky se mezitím poněkud vzdálí, Abax je napomíná a po očku sleduje, zdali kvitujeme jeho ostražitost.

 

Když se smečka stěhuje

Tentokrát bylo naše stěhování poměrně komplikované; současně jsme se totiž stěhovali ze tří adres. Celá akce včetně nutných příprav trvala asi měsíc a kdo se někdy stěhoval, ví své. Bylo to náročné, ale podle okolností jsme s sebou brali smečku nebo alespoň její část (ponejvíce Kalinku, která se občas vyznačuje poněkud výtržnickou povahou).

Vztah každého našeho psa k podobným akcím je různý. Zlatíčko Hispánka se stále zdokonaluje v umění co nejdříve najít co nejlepší „zašívárnu“. Abax se od nás nehne na krok a stěží by zapíral nejistotu: má totiž za sebou epizodu krátkého pobytu v útulku, kde ho naštěstí objevila paní chovatelka. Následky si nese životem dodnes - nemiluje změny a když něčemu nerozumí, má v očích známky obav. Kalinka se všemu nadšeně diví, běhá z místa na místo, nad vším kroutí hlavou a na první pohled se pozná, jak ráda by nám se vším poradila. 

Tuhle jsme s  Kalinkou byli vyklízet byt, který vůbec neznala -  odstěhovali jsme se z něho dříve, než k nám Cali přicestovala a všechno tam bylo pro ni nové. Měli jsme dost práce a poměrně naspěch; ze strachu, aby nedošla úrazu, jsme ji co chvíli odněkud odháněli. Kalinka neustále aktivně pobíhala (byla současně skoro všude, jak to umí jen ona) a pořád slyšela jen „běž, běž“! S velkou úlevou si našla v tom cizím prostředí kousek domova: Abaxovo psí křeslo, které neprošlo sítem a jako takové bylo přiřazeno k ostatním nestěhovatelným věcem určeným k likvidaci. Kalince ovšem poskytlo ještě  jednou přátelskou službu, vděčně se stočila do klubíčka a usnula. 

Pokud s námi byla celá smečka nestačili jsme se divit, co všechno je napadne. Energií překypující Cali s sebou všude tahá oblíbenou hračku – dlouhý textilní cop s několika uzly. Nejraději se o něj přetahuje (má nečekanou sílu), ale poradí si, i když není vhodný parťák zrovna po ruce: uchopí cop uprostřed mezi zuby a zuřivě mává hlavou ze strany na stranu. Chodí k nám zatraceně blízko (co kdybychom se přece jen dovtípili) a řeknu vám, že rána uzlem přes kotník není nic moc, zejména když zrovna něco šroubujete nebo nesete, co nechcete upustit. 

Hispánka se spolehlivě složí do křesla či na pohovku, které je třeba přemístit a nevěří nám, že to jí neděláme naschvál, zejména když se vzápětí situace opakuje: jen si najde další místečko a stočí se do toho správného kolečka, už zase slyší „tak pozor, pozor“. K tomu se ještě Abax všude nemotorně motá, hlavně u nás chce být co nejblíž (klidně si vleze do velké zásuvky, která se právě demontuje) a soustavně chce být ujišťován, že je všechno v pořádku a že je náš pašák. Není divu, že další den po takové akci smečka prospí a jen velmi neochotně opouští své pelíšky.

červenec 2006
Radana Menšíková

 

„Potkali se u Kolína“ a bernská smečka - co mají společného?

Minulý týden jsme zažili pár opravdu hnusných dnů; lilo v jednom kuse přesně polovinu týdne. Mluvčí naší smečky Kalinka mne co pár minut přišla upozornit, že máme velkou zahradu, která zbytečně zeje prázdnotou. Dostavila jsem se tedy k zadnímu vchodu a otevřela dveře: Cali radostně vystřelila obvyklou rychlostí blesku a rázem zvolnila, její pohled mne nenechal na pochybách, že mne považuje za viníka svých nepříjemných pocitů; ve studené trávě začala našlapovat velmi opatrně a zlehounka, ale mokro skýtalo tolik zajímavých informací, že si trochu početla.

Abax je zkušený matador a nenechá se zmást, vůbec nevystrčil nos, sedl si vedle mne a očima mne ujistil, že mi pomůže holky pohlídat, protože jsou jako pytel blech. Hispánka rozvážně vykročila a jen co opustila přesahem střechy chráněnou zónu za dveřmi, otočila se a vrátila se dovnitř (musela si v pelíšku udržovat provozní teplotu). My s Abaxem jsme vyčkali, až Kalina zjistí vše, co potřebuje, a společně jsme se odebrali do kuchyně. Tornádo Cali znuděně zalehla na matraci a pozorovala mne.

Jsme slušná rodina a třídíme odpad (plastové láhve sešlapujíce). Za normálních okolností naše holky už dávno nepěstují nějaké dětinské hrátky s odpadky, ale když je taková nuda, co má jeden dělat! Kalinka usoudila, že přišla její chvíle, hbitě ke mně přiskočila a řekla si o PET láhev, kterou jsem právě odnášela, zakousla se do ní a zahájila akci, jako za dob štěněcích: upoutat pozornost Hispánky a běhat s trofejí tak dlouho, než konkurentka vzdá pronásledování. Dalším úkonem je odstraňování etikety a provokace Hispánky tím, že si lehne těsně před ni. Zželelo se mi zlatíčka Hispánky a podala jsem jí její vlastní kořist. Kalinka okamžitě pustila tu svou a nevybíravým způsobem zabavila láhev Hispánce, která se nenechala vyvést z míry a přijala vděčně láhev původní, protože o tu přece vlastně šlo, že? Kalinka (zpravidla rychleji koná, než myslí) byla chviličku zaskočená, ale jen co se vzpamatovala, pokusila se ukořistit láhve obě, ale ukázalo se, že tak velkou papulu prostě nemá. Takže holky pořád dokola handlovaly a já měla o zábavu postaráno; musela jsem jen být ve střehu, až přijde na řadu odstranění uzávěrů, které umějí obě bravurně vyšroubovat a musí se ihned zabavit, aby je nespolkly).

Přiznám se, že při podobných příležitostech si často maně vzpomenu na medvídky, co se potkali u Kolína, přičemž Kalinka je celá ten, co má hry pěkně vypečené a Hispánka (která má dost za ušima, ovšem jejím životním programem je nedělat potíže) je jako ten dobrosrdečný truhlík.

srpen 2006

 

Bernská smečka sama doma

Kalinka hned ráno neomylně pozná, kdy je na obzoru trochu jiný den. Když usoudí, že se chystám ven, přilepí se mi na paty a dělá mi ušatý stín; při každém druhém kroku mi přišlápne pantofli. Nechce zůstávat doma sama – tedy, sama nikdy není, vždycky bývá se smečkou, ale trvá na tom, že správně je, abych s nimi byla i já.

Pokud tedy mám v úmyslu se někam vydat, Kalinka se od rána ode mne ani nehne. Ač za normálních okolností koupelnu zrovna nevyhledává, následuje mne i tam a rozloží se na předložce. Zpravidla na ni šlápnu při vystupování – ani nemukne, jen mi udělá místo pro nohu. Při přípravě snídaně jí pak vůbec nejde o žádné soustíčko, jen vysílá očima „a co já“? Salámek pozře, ne že ne, ale jen proto, aby mi udělala radost. Hispánka, ať je kdekoli, vždycky neomylně vycítí, že v kuchyni se děje něco zajímavého, a Abax ví, že následuje-li Hispánku, neprohloupí; začnou se trousit, zařadí se za svou mluvčí a čekají. Hispánka s Abaxem se zdrží jen po dobu nezbytně nutnou - jakmile je snídaně hotová a „balím krám“, odcházejí zpět do svých zahřátých pozic.

Jelikož nechci Cali předem znepokojovat, nic si nepřipravuji předem. Chystat se někam tedy opravdu není jednoduché – na nic nezapomenout a v jednom kuse se vyhýbat Kalince, která se všude plete pod nohy (ovládá umění být najednou všude). Pokud jde o případ, že odjíždí i smečka, je třeba opět sehnat Abaxe a Hispánku, kteří jsou zašití a s očima v sloup se urychleně přemístí do auta, kde okamžitě pokračují ve spánku. Kalinka projevuje ohromné nadšení - teprve v téhle chvíli vezme na vědomí, že doma nezůstane.

Horší je ten druhý případ; Abax a Hispánka to mají beze změny (oba občas uvítají, že jim do toho nikdo „nekecá“). Kalinka svým specifickým způsobem (komunikuje tak, že na místě vyskakuje do výšky) sděluje, že lepší by přece jen bylo, kdyby jela také, všechno je totiž zajímavější než odpočinek. Nakonec se odebere do křesla a vysílá zmučené pohledy.

O to radostnější je návrat: záclony se začnou vlnit na všech oknech najednou, při otevření dveří se natahují tři krky, Cali vyskakuje, Hispánka nadšeně pobíhá, holky jedna přes druhou štěbetají a Abax se nemotorně motá kolem a po psím způsobu tančí. Tento rituál se v poctivé podobě koná bez ohledu na délku nepřítomnosti, ze shledání mají stejnou radost za půl hodiny jako za půl dne a musím přiznat, že se na něj pokaždé těším, vždyť ruku na srdce, koho dokážeme udělat takhle šťastným už jen tím, že vůbec jsme!

30. října 2006
Radana Menšíková

 

Bernská smečka v Kladrubech
 

Po přestěhování z Prahy jsme si předsevzali, že budeme i nadále o víkendech podnikat výlety, abychom pod záminkou, že již nemusíme za čerstvým vzduchem nikam cestovat, nezpohodlněli. Čas od času nám přirozeně dojde inspirace; v takovém případě hledáme pomoc na stránkách www.tipynavylet.cz . Koncem minulého týdne nás nejvíc zaujala zmínka o akci konané v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem; hned v sobotu ráno jsme se tam vypravili.

Při příjezdu na parkoviště jsme si pro jistotu ověřili, zdali nevadí, že máme s sebou tři psy. Dostalo se nám ujištění, že v žádném případě (přesto jsme se snažili působit co možná nenápadně) a skutečně, naše smečka nikomu ani trochu nepřekážela, ba naopak - jeden elegantní pán na adresu našich psů poznamenal, že koně a lovečtí psi k sobě odjakživa patří! V programu jsme zjistili, že máme příležitost spatřit maraton, a sice jednospřeží, dvojspřeží a čtyřspřeží (dvojspřeží pony jsme zmeškali, škoda). Soutěže spřežení se jezdí se zapřaženým kočárem, přičemž za královskou disciplinu je označováno čtyřspřeží. Soutěž byla mezinárodní, přičemž nejpestřejší bylo pole účastníků závodu dvojspřeží (sedm států).

Maraton je terénní zkouška, při které jezdci absolvují klusové a krokové úseky a zdolávají terénní trať mezi překážkami. Způsob průjezdu překážkami je pevně stanoven (až šest povinných způsobů projetí každé překážky) a jezdci je musí projet v předem určeném pořadí. Měří se čas projetí celou překážkou; časy jsou sčítány a vítězí nejrychlejší jezdec, který vše zvládne regulérním způsobem (není shozen apod.). Překážek bylo celkem sedm a nám se nejpůsobivější zdálo jezírko, kde se projíždělo vodou.

Při akci jezdci šikovně manévrovali koňmi a hlasitě je povzbuzovali a usměrňovali. Na to naše smečka reagovala porůznu. Zlatíčko Hispánka koně s patřičným respektem pozorovala a tvářila se, že ji moc nezajímají; aby působila co možná přesvědčivě, vyhrožovala svým přehlubokým altem každému psu, kterého zahlédla. Tornádo Cali soutěžící vzrušeně vysokým hláskem povzbuzovala a to velmi hlasitě, až jedna kolemjdoucí dáma vyjádřila obavu, že pejsek se asi bojí (to nezná naši Kalinku, ta má pro strach uděláno!). Nejvíc dojemný byl ovšem seriózní Abax, který je za normálních okolností klidným a tichým psem (původně jsme měli podezření, že štěkat vůbec neumí). Měl evidentně obavu, že koním se děje příkoří a tak mohutně nesouhlasil s výkřiky posádek, že je doslova přeřval. Naše snaha o nenápadnost tedy brzy vzala za své.

Den se nesmírně vydařil: pořadatelé si dokázali zajistit překrásné počasí a příjezd v dopoledních hodinách se nám vyplatil, kolem překážek jsme vždycky našli kousek místa, abychom pořídili něco fotografií. Co bylo velmi chytré a mohlo by se osvědčit i pořadatelům psích výstav: současně se vstupenkou jsme obdrželi červené samolepící kolečko - průměr cca 3 cm - k viditelnému umístění (vydrželo i přemísťování na jiné části oděvu, jak byly postupně odkládány vrstvy); posloužilo lépe, než obvyklé razítkování rukou.

Program (dvojjazyčný) byl vydán pro celé závody a dovolil nám se vzdělat, pokud jde o všechny discipliny. Jelikož jsem podobnou soutěž viděla poprvé, přímo jsem hltala stručný výklad způsobů zapřažení koní; pokud to zajímá i vás, je to takhle:

 

• jeden kůň - jednospřeží

• dva koně – dvojspřeží

     a) vedle sebe (nejčastější)
     b) tandem (za sebou)

• tři koně – trojspřeží

     a) random (za sebou)
     b) einhorn (dva při oji vedle sebe, jeden na špici)
     c) triga (vedle sebe)
     d) ruská trojka (vedle sebe, ale postranní koně cválají a prostřední kluše)

• čtyři koně – čtyřspřeží

     a) dva koně při oji a dva před nimi (nejčastější)
     b) kvadriga (vedle sebe)

• pět koní – uherská pošta

     dva koně při oji, tři před nimi vedle sebe (při jezdeckých dnech bývá v Kladrubech k vidění náročná
     ukázka této discipliny, kdy jezdec stojí na dvou zadních koních, každou nohou na jednom, v jedné
     ruce drží všechny koně a druhou vyvažuje rovnováhu, event. zdraví diváky)

• šest a více koní - zapřahá se

     a) po párech (zpravidla)
     b) po trojicích

P o z o r :
24. 6. a 1.7. 2007 bude při jezdeckých dnech v Kladrubech k vidění šestnáctispřeží!


22.4. 2007
Radana Menšíková

 

Bernská smečka se rozrůstá
 

Podle tabulek jsme očekávali porod naší Kalinky 8. června; podle projevů jsem se domnívala, že to bude o den dříve a již ve čtvrtek od rána jsem se od Cali nehnula, přece jen jsem nevěděla, co mne čeká, přiznám se, že jsem příchod štěňátek na svět dosud ani neviděla. Načteno jsem měla, to ano, a to hned z několika publikací. Největší radost mi udělal náš pan doktor Beránek, který mi doslova pár dní před porodem poslal knížku „Průvodce psí reprodukcí“, jejímiž autory jsou manželé Kvapilovi, oba veterinární lékaři.

 Moc informací, které bych byla předtím již nenačerpala z knih jiných (především „Malá škola pro chovatele psů“ paní Vladimíry Tiché a „Chov psů“ pana Doc. MVDr. Zdeňka Procházky, DrSc.) jsem tam nenašla, avšak je vybavena perfektními fotografiemi – takový porod v obrazech – vřele doporučuji.

Takže poslední den před porodem jsme s Kalinkou trávily v porodnici a občas jsme se šly krátce projít po zahradě. Večer jsme spolu svorně ulehly do prostorné porodní bedny. V noci si Cali vyžádala ještě jednu vycházku (to ve mně byla malá dušička, aby její účel byl pouze ten obvyklý), ale žádné štěňátko jsme si z ní nepřinesly. Po čtvrté hodině ráno mne vzbudilo, že Cali cosi kutí s mou dekou: ublinkla si a čistila to. Deku jsem odhodila, Cali se ještě jednou vydala ven (zadřepla hned u dveří) a sama okamžitě mazala zpět. Usadila jsem se do porodní bedny a snažila se rozpomenout, co nás čeká, když můj pohled zabloudil ke Kalince, která seděla vedle mne. Všimla jsem si, že je pod ní trochu vlhko a když jsem pořádně zaostřila, ukázalo se, že olizuje štěňátko – prvního kluka! Byla jsem nadšená, že své průkopnictví „nezaplatil životem“, jak píše paní Tichá. Byl malej ale šikovnej; hlasitě a překotně se dral do života a evidentně měl výhrady, že se maminka nevěnuje jen jemu. Přivolala jsem muže, který měl připravené tabulky a obrysy štěňat, aby vše dokumentoval (ve spise musí být pořádek).

Cali již měla práci s holčičkou (v té chvíli jsem si pomyslela, že to půjde na přeskáčku). Třetí byl zase kluk a hnedle bylo zřejmé, proč mu to nešlo tak snadno – byl o celých 150 gramů těžší než holčička (a ta zůstala druhou nejtěžší) – a dostal pracovní název „Obr“. Pak už se nekonalo žádné na přeskáčku, ale pěkně jeden kluk za druhým, jen ten poslední si dal docela načas, už jsme konzultovali s panem doktorem, který mu dal čas do deseti hodin a vydal pokyn, abychom pak přijeli. Kluk to stihl taktak, ale stejně jsme jeli, protože chování Kalinky nasvědčovalo tomu, že jsme u konce: děti jsme jí přendali do vystlaného malého prádelního košíku, ona ležela s hlavou v něm a organizovala si potomky podle svého. Pozorovali jsme ji poněkud s obavami, nepřipadala nám příliš šetrná, ale důvod k zásahu vlastně nebyl.

Cesta k autu nebyla jednoduchá, musela jsem košík nést tak, aby Kalinka mohla jít s hlavou v něm a měla velký problém: byla na zadní sedadlo vyzvednuta z druhé strany vozu, než ze které jsem nastoupila já s košíkem. Nakonec jsme si poradili, Cali se uklidnila a celou cestu děti opečovávala. Ukázalo se, že porod byl skutečně zakončen (sonografické vyšetření totiž slibovalo potomků 7), a tak cesta zpět byla mnohem klidnější, již jsem nemusela promýšlet, jak si poradím na zadním sedadle s košíkem štěňat na klíně. Bylo vedro, mimina se vztekala, protože nemohla sát, a nebylo možné vyřídit žádný z telefonátů, které jsme přijímali – nebylo slyšet vlastního slova, natož zvuk ze sluchátka.

Hned po příjezdu jsme začali u Kalinky držet nepřetržité služby, při výměně osob jsme si podávali hlášení, kdo pil a ze kterého struku, koho jsme museli přistrčit apod. To trvalo až do nedělní noci, kdy jsme začali chodit v kratičkých intervalech kontrolovat, zdali Cali a její rodince něco neschází.

Pomalu se začíná projevovat, kdo je ještě víc dravý (mouchy snězte si mne totiž není nikdo,  jsou to přece potomci Kalinky). U zadních struků je trvalý nával a nevím, jestli tomu budete věřit, ale fakt se o ně přestrkují a zápasí u nich. Ještěže maminka již pomalu zanechává své přepéče, kdy miminka tak urputně olizovala i během sání, že je nezřídka od struků nešetrně odstavila. 

Právě je velmi pokročilá noční hodina, za rodinkou jsem byla skoro milionkrát, a obětavá Cali ani jednou neměla oko zamhouřené. Tímto se Kalince omlouvám za to, že jsem si neuměla představit, jak se takové tornádo může transformovat v něžnou a milující matku. Naše smečka je v současné době devítičlenná, ale máme pro všechny překvapení: než se nadějete, bude nás ještě víc!

11.6. 2007
Radana Menšíková

 

Je nás ještě víc
 

První týden v červnu byl ve znamení usilovných příprav na příchod prvního vrhu, jehož maminkou se měla stát naše California. Putovala jsem s přepravkami mezi starým a novým domem, řemeslníci si u nás podávali dveře (stejně to nestihli), při každém zbloudění oka na objemnou Kalinku mne přemohl jednak nával citu k této dříve útlé psí osůbce, která už ani nepomyslela na své obvyklé skopičiny, a jednak obava z nastávajícího porodu, s nímž jsem měla mít co do činění prvně v životě. V mé hlavě příliš prostoru na jiné věci nezbývalo.

Do toho zavolala paní Lucie Mirić, představitelka české nadace zabývající se adopcí vysloužilých dostihových chrtů z Velké Británie, z Irska a ze Španělska, zdali bych se nemohla ujmout dvou čtyřletých sourozenců - greyhoundů, kteří jsou již připraveni k transportu, ale jejich dojednaný adoptivní nový majitel jaksi selhal. V první chvíli mi proběhlo hlavou, že to bohužel nepůjde. Bylo tři dny před očekávaným vrhem, a náš dům funguje tak napůl: jsme všechno, jen ne přestěhovaní - v novém domě máme sice porodnici, ovšem připojeni k elektrické energii jsme nějak provizorně, takže nám (v tom lepším případě) fungují celkem asi čtyři zásuvky, jistič se co chvíli odporoučí (na cestu do nenávratna posílá i rozepsané texty), popřípadě nefunguje takřka nic; tak vaříme a pereme ve starém, jíme a spíme v novém - prostě hrůza. Navíc je naše zahrada doslova rozježděná těžkou technikou (nikdo by nevěřil, že tu ještě loni byl docela slušný trávník), plot je nekompletní, aby sem projel i bagr, a letos se sotva stihne obnovit.

Přislíbila jsem, že zauvažuji, a vzala si tři dny na rozmyšlenou. Muži jsem se svěřila přesvědčená, že jednou mým nápadům přítrž stejně udělá a tohle je docela příhodná chvíle; nechal mne v tom, podotkl jen, že práce máme přespříliš, což je dobře, neboť stavbu je nutné dofinancovat, ale ať rozhodnu, jak chci, bude to respektovat. Takže osvědčené přehození odpovědnosti nevyšlo a byla jsem zase na začátku. Mé rozhodování bylo o to složitější, že jsem se už na Rutlanda a Marinas podívala na internetu a znovu se mi vybavily hrůzy, které tyto dostihové veterány čekají, když nemají štěstí (a takových je většina). Už měli sbalené batůžky, dokázali byste je zklamat?

Nemělo cenu napínat paní Mirić tři dny, byla jsem rozhodnutá do rána, dohodly jsme tedy formality a podrobnosti. Nevěděla jsem, zda mám číst Průvodce psí reprodukcí (psí porod v obrazech) anebo Chrti - nepřekonatelný greyhound (podrobně se zabývá adopcí bývalých dostihových chrtů). Nakonec jsme si to rozdělili: muž studoval chrty, já porod. Taktak jsme vše dočetli, a už se hrnula na svět naše první bernská miminka. Celý víkend jsme s mužem proseděli v porodnici, rozněžňovali se nad Kalinkou a její novopečenou rodinkou a sdělovali si načerpané informace – já o psí reprodukci, muž o adopci chrtů.

Zbytek smečky hned pochopil, že se něco děje, ale co? Tatínek štěňátek se pokoušel do porodnice prosadit, ale když mu to opakovaně nevyšlo, urazil se a věnoval mi pohled „tohle nemám zapotřebí“. Hispánka jako tichošlápek pořád operuje poblíž dveří porodnice, co kdyby přece jen mohla za ty zakázané dveře alespoň nakouknout.

Do toho v neděli večer měli do Prahy dorazit chrti. Lucka V. mi nabídla, že chrty převezme a dokonce pár dní nechá u sebe, abychom se doma více sžili se svými novými povinnostmi. Ať si říká kdo chce co chce, se světem to ještě není tak zlé, když vám člověk, který vás osobně vlastně nezná, nabídne, že pro zvířata dojede, zaplatí s tím spojený několikatisícový poplatek, vykoupe je (málem si ucpe odpad) a ještě s nimi po ránu běhá bratru 8 km.

Ukázalo se, že Rutland a Marinas jsou náchylní k závislosti, jak také jinak, po životě, který mají za sebou (o tom se rozepisovat nebudu, najdete to na www.adopcechrtu.eu) a je dobře, že odjížděli, neboť loučení s Luckou a její rodinou pro ně nebylo úplně jednoduché. Na dobré se zvyká rychle, to všichni známe. U nás se pro začátek rozhodně nebudou mít tak, jako u sportovní Lucky, ale jak mi řekla paní Mirić: přicházejí z takových podmínek, že změnou k lepšímu je pro ně úplně všechno. Ostatně můj muž prohlásil, že po stránce pohybu se jim začne věnovat on (jediná možnost, mají-li něco naběhat - mně tělesná výchova nikdy vysvědčení moc nevyšperkovala).

Nebudu tvrdit, že je to jednoduché (ostatně, co v životě jednoduché je?). Po poradě s naším panem doktorem byli Rutland a Marinas v karanténě – tzn. bydleli v oddělené místnosti v našem starém domě. K tomu jsem je posílala venčit jinam, než ostatní psy (hlavně maminku Kalinku), a pokaždé, když jsem od nich odcházela, jsem si převlékla všechno vrchní oblečení (navíc, pokud jdu něco dělat se štěňaty, převlékám se do „miminčího“). Podle mnohých to je zbytečné, chrti mají pet passporty a tudíž jsou ve stejném režimu jako každý jiný pes, se kterým denně přicházíme do styku, ale se svými lidskými miminky jsem nadělala neméně, tomu neporučíte. Karanténa pomalu končí, naše bernská smečka se stane smečkou smíšenou, a nás čeká čím dál náročnější období vývoje štěňat, již dnes jsou na nich vidět každodenní pokroky, a co teprve, až se začnou pohybovat se vším všudy!

Radujeme se ale z toho, že dva sourozenci, bývalí závodníci Chief Rutland a Chief Marinas (jejich celá závodní jména), u nás Ratýsek a Mája (aby se to nepletlo s ostatními psy), kteří svými výkony původnímu majiteli jistě přinesli slušné peníze, přesto nebyl ochoten jim zajistit život v důstojných podmínkách, dostávají daleko od svého původního domova další šanci a jsme vděčni Lucce, že existují takoví lidé jako je ona a její rodina, protože těch pár dní pro nás opravdu mnoho znamenalo; že taková pomoc není úplně běžná, to všichni víme.


20. června 2007
Radana Menšíková

 

Jak nás adoptovalo kotě
 

Adoptovalo nás kotě, úplně malé. Na nic se nás neptalo, v opuštěné chalupě obsadilo jednu z krabic od příslušenství computeru a začalo v ní bydlet. Vzali jsme to na vědomí a snažili se o něj starat; nosili jsme mu různé mléčné výrobky, ale zájem žádný. Nezbývalo, než se poradit: zajeli jsme do chovatelských potřeb, nakoupili jsme a po příchodu k autu jsme zjistili něco sotva pochopitelného.

Všímavá paní, která u našeho auta čekala, nás upozornila: „Pod tím autem si hraje kotě, schovává se a zase vykukuje ven, než odjedete, vyžeňte ho.“ Asi jsme se najednou stali pro koťata přitažlivými, čert ví, čím to je. Začala jsem pod autem pátrat, kotě nikde nebylo vidět, ale slyšet bylo, to ano. Navíc mi to kníkání znělo povědomě! Při pečlivějším ohledání bylo kotě objeveno na levém předním kole pod blatníkem. Vytáhla jsem ho a krve by se ve mně nedořezal. Kotě bylo šíleně špinavé, ale nebylo pochyb: bylo to to naše kotě! Bůhví, jak se s námi dostalo do necelých 10 km vzdáleného města; jisté je pouze to, že v kabině vozu s námi dozajista nepřicestovalo. Přestože jsme měli cestou zastávku, neopustilo to ohromné řvoucí strašidlo při první příležitosti, jelo s námi dál, až u chovatelských potřeb se asi začalo nudit (spojili jsme to s týdenním nákupem v Tescu) a hrálo si kolem auta. To pochopitelně nenechalo v klidu Californii, která jela s námi a v autě čekala, takže bylo pozdvižení.

Naši berňáci se tváří jako velcí kočkobijci. Nemáme tušení, co by dělali, kdyby jim kočka někdy skutečně padla do spárů; vidina cesty s kotětem a Kalinkou v jednom malém prostoru mi rozhodně nedávala jistotu, že můj muž s tím bude souhlasit. Ale kotě se ke mně okamžitě začalo šťastně tulit (Kalinka hlasitě protestovala) a v podstatě jsme neměli na vybranou: Kalina cestovala vzadu (měla nemalé výhrady), kotě ani nedutalo na mém klíně, jen si bezstarostně vrnělo.

Doma jsem jej zanesla do chalupy do jeho krabice (již vystlané měkkým svetříkem) a předložila mu granulky, které jsme přivezli. Slečna nám poradila dobře, jen se po nich zaprášilo (kotě ještě netuší, že máme i konzervičky, obrázky na nich jsou tak lákavé!). Chodím každou chvíli misku doplňovat (už to tak rychle nemizí), kotě mne pozoruje z krabice a tváří se spokojeně. To jsem opravdu ráda, protože v prvních dnech se určitě úplně hladové neustále snažilo proniknout za mnou k nám do domu, kde jsou tři štěňata - neškodná, kotě by se do party jistě docela šiklo, tři dospělí berňáci - tváří se strašně, ale podle všeho by spíše nevěděli, co s ním, než aby mu ublížili, ale také zřejmě skutečné nebezpečí, které toho moc nenakecá, ale určitě by bleskurychle konalo - dva greyhoundi. Při každém otevření dveří jsem dělala rámus a držela psy „na uzdě“, stejně jsem to pokaždé dělala s vědomím nejistého výsledku.

Nyní má koťátko asi v bříšku jako v pokojíčku a tak si spokojeně přede ve své krabici. Stále mne vyprovází, když z chalupy odcházím, ale máme spolu tichou dohodu: my nepouštíme psy na pozemek za chalupou a kotě nechodí až k našemu domu. Postihla nás bohužel porucha fotoaparátu, nemůžeme vše zdokumentovat, ale nabízíme vám obrázek siesty, jak probíhá v chovatelské stanici Syrinx Bohemia, jak se vám líbí?


10. září 2007
Radana Menšíková

 

E X P E D I C E   K O R T R I J K   2 0 0 7
 

Noc po výstavě jsme strávili na parkovišti EURODOGSHOW, kde bylo kromě našeho ještě jedno obytné auto, jinak pusto a prázdno. V pondělí ráno jsme vyrazili na druhou část výpravy; v hledáčku jsme měli několik míst v Belgii, v Holandsku a v Lucembursku. V domově na kolech jsme žili čtvrtým dnem, takže smečka byla přivyklá; prťata zvládala přísun potravy jen dvakrát denně a nemuseli jsme se jim nijak zvlášť přizpůsobovat.

Belgie

Vyrazili jsme do Gentu. Kalinka cestovala na své obvyklé pozici, seděla u stolku zády k řidiči, jemuž zodpovědně hleděla přes rameno. Alabastr neustále lezl na stůl a nehodlal toho nechat. Abax s Hispánkou spali v jednom klubíčku. Aristo se distancoval od Alabastrových lumpáren a až nápadně dělal hodného. Po cestě mívám u nohy koš se svačinou lidskou a psí, jakož i s dalšími užitečnými věcmi; každé sáhnutí pro cokoli mělo za následek nadějné očekávání lahůdek; Kalinka bývala tak nedočkavá, že si často do koše „omylem“ stoupla.

 

Pro návštěvu Gentu jsme se rozhodli již při minulém pobytu v Belgii, kdy jsme jej několikrát míjeli. V některém průvodci jsem našla větu „Gent je město s jiskrou.“; pod tu bych se klidně podepsala. Město leží asi 50 km od Bruselu, je to správní středisko provincie Východní Flandry a druhý největší přístav Belgie.Historické jádro je ze tří stran obklopeno vodou (Gentem protékají dvě řeky a několik průplavů); památky, jichž je tu velké množství (učaroval mi mimo jiné hrad),

jsou krásně zachovalé, a to kupř. katedrála pamatuje 10. století! Na nábřeží Graslei (povalovala se tu mládež, která se Hispánce ani trochu nezamlouvala, nelibost s ní dost hlučně sdílela štěňata a všichni se za námi otáčeli) je k vidění nádherný komplex štítových domů. Gent je městem vysokých škol a kultury a uhranul nás stejně, jako minule Bruggy. Vůbec jsme se nedivili, že v roce 1913 právě toto město hostilo Světovou výstavu (nikoli psů).

Mám slabost pro venkov a ten belgický se mi hodně zamlouvá. Nejvíc mne přitahují osamocené statky, které na svých místech stojí staletí a na první pohled je zřejmé, že do jejich neomítnutých zdí jsou vepsány poutavé příběhy, jen sednout ke krbu, usrkávat čaj a naslouchat.
 

Další, co nás lákalo, jsou belgické lázně na tři. Spa je lázeňské město v provincii Liége, nachází se mezi zalesněnými kopci. Ve 2. polovině 19. století stalo předním módním lázeňským střediskem (v roce 1888 se tu konala první světová volba královny krásy). Za zmínku stojí, že zdejší léčivé prameny (železité a uhličité) znali pravděpodobně již staří Římané. Naše smečka byla nadšená, rotože jsme absolvovali delší procházku nostalgickým lázeňským parkem,

kde jsme potkávali jen zřízence zametající spadané listí.

 

Naše cesta vedla i přes zalesněné Ardeny, kde jsme se zastavili v La Roche en Ardenne, půvabném městečku v belgické provincii Luxembourg, nad nímž se tyčí zřícenina hradu. Zajímali jsme se i o největší belgický vodopád Cascade de Coo: řeka Ambléve obtéká v obci Coo skálu a vytváří největší vodopád v Belgii (výška 15 m). Na tuto podívanou jsme psy raději nebrali s sebou, nepřipadalo mi to bezpečné. Když jsme se vraceli, kolem našeho vozu bylo srocení – psi pořádali divadlo na stolku u okna; Alabastr byl z takového zájmu tak nadšený, že si nás nevšiml a zase měl oplétačky (Hispánka s Aristem stačili sklouznout dolů, ale Cali je udala – svým vysokým hláskem žalovala a byla zaskočená, že si nevysloužila pochvalu). Krásným městem je i Lier, staré město v provincii Antwerpen, založené v 8. století a nově opevněné na příkaz českého krále Josefa II. Lier se pyšní hlavně orlojem (ani trochu podobným tomu staroměstskému); nachází se na hradební věži sv. Kornelia a má 13 vnějších ciferníků

(dalších 57 jich je v 1. patře) – orloj je dílem hodináře a astronoma Louise Zimmera.

Pokud jde o Belgii, v původním plánu byly zařazeny i Antwerpy, avšak jejich návštěvu jsme nechali na příště, letošní program jsme totiž poněkud předimenzovali. Zamířili jsme do Holandska.

 

Holandsko

Čekala jsem starodávné větrné mlýny na každém kroku, ale tak to nebylo. Potkali jsme jich jen několik. Stejně jako v Belgii jsou tu k vidění novodobé větrníky, které známe z řady států, ale u nás se proti nim pořád něco namítá (mně osobně nijak nevadí). Holandské venkovské domy jsou dost podobné těm belgickým; mají však místo oken výkladní skříně, jen tu a tam opatřené záclonami. Taková otevřenost na mne působí hodně sympaticky.

 

V Holandsku jsme se pohybovali po ostrově Walcheren-Zuidbeveland (původně šlo vlastně o ostrovy dva), který je od roku 1867 s pevninou spojen širokou šíjí. Walcheren-Zuidbeveland je jádrem provincie Zeeland (doslova „Mořská země“) a pro svou úrodnou půdu se mu říká „Zahrada Nizozemska“. V období, které jsme si k návštěvě vybrali, však ostrov působil smutně a opuštěně; tento dojem o byl umocněn cedulemi „Na prodej“, které visely na jistě čtvrtině

zdejších domů. Člověk si tuto záplavu nabízených nemovitostí nemůže nedat do souvislosti s globálním oteplováním.

 

Walcheren je převážně pod úrovní mořské hladiny a prvně v životě jsme tu spatřili proslulé nizozemské hráze. Liduprázdná písčitá pláž umožňovala bez potíží dojít až k vodě, se štěňaty jsem se tam vypravila. To, co viděli, kluky lákalo, ale zároveň budilo jejich respekt. Laškovali s vlnami, uskakovali před nimi a Kalinka se opodál na nás zlobila, asi měla o své děti starost.

Na ostrově Walcheren-Zuidbeveland jsme navštívili přístavní lázeňské město Vlissingen, které má jednu zajímavost: jde o jediné mořské lázně na území Holandska a Belgie s pláží obrácenou k jihu. Počasí nám nepřálo, lilo. Pláž je lemována hotely s kavárnami a restauracemi s výhledem na moře; o takovém posezení jsme si ovšem museli nechat jen zdát, s pětihlavou smečkou jsme se dovnitř neodvážili. Procházka ale byla vzdor dešti příjemná, město má neopakovatelnou atmosféru, holky se vyřádily mezi starými kanony namířenými na moře.

Další plánovaná zastávka patřila městu Middelburg; těšila jsem se na „Miniatur Walcheren“, model ostrova v měřítku 1:20. Měli jsme smůlu, bude se otvírat až 15. března 2008. Tak jsem si jej prohlédla teprve po návratu; pokud vás to zajímá, zkuste www.miniatuurwalcheren.nl . Hledáním uvedené kuriozity jsme se dost zdrželi a zbytek prohlídky města jsme absolvovali za tmy. Nenechali jsme si ujít uzavřený soubor budov, které dříve patřily opatství, nyní v nich sídlí úřady (Middelburg je správní středisko provincie Zeeland) a historickou radnici.

Lucembursko

 

Přestože se země BENELUXU nerozprostírají na nijak velkém území, charakterem architektury se od sebe odlišují; na rozdíl od Belgie a Holandska jsou v Lucembursku domy s fasádou z neomítnutých cihel k vidění poměrně zřídka, zato tu jsou v oblibě různé věžičky, okna lemovaná šambránami apod. V Lucembursku jsme projížděli krajem, který jsme z návštěv výstav pořádaných v hlavním městě Lucemburku neznali. Názvy na ukazatelích měly hodně společného

s němčinou. Nepočítám-li venčení psů na lesním parkovišti, měli jsme v Lucembursku jen jednu zastávku, a sice abychom si mohli prohlédnout hrad Vianden, který ovšem stál za to. Pak jsme již jen přejeli most přes řeku, která tvoří přirozenou hranici mezi Německem a Lucemburskem a čekala nás zpáteční cesta.

 

Když se mne někdo ptá, jaké to je trávit deset dní v nevelkém prostoru obytného auta s pěti psy, musím po pravdě říci, že vlastně skvělé. Je pravda, že krmení nám zabralo dost času, protože pět psů se najednou do prostoru se svými miskami nevměstná a tak se krmilo po jednom (štěňata neúnavně chtěla dospělým s konzumací pomáhat). Smáli jsme se Abaxovi, který jak se blížil čas krmení, postával v chodbičce, aby si zajistil prvenství. Měl ale často smůlu,

protože krmilo se tak, jak byly na sobě naskládány misky.

Je pravda, že bychom rádi zašli občas do restaurace či kavárny, ale když předem počítáte s tím, že to nepřichází v úvahu, vyrovnáte se s tím. Byli jsme zkrátka odkázáni na vlastní kuchyni, ale v autě je lednice i sporák, takže paráda. Oproti minulé cestě psi nesměli posedávat u stolku naproti nám, protože na dvoumístnou sedačku se všech pět nevešlo a jejich handrkování o pozici nás ano trochu nebavilo.

Štěňata se pořádně nevyspí jinde, než ve svém ožvýkaném plastovém pelechu (vystlaném našimi starými svetry), tak jsme jim ho vzali s sebou. Zpravidla byl umístěn ve vchodu (jinam se prakticky nevešel), takže při vystupování a nastupování jej bylo třeba přeskakovat, což psy bavilo, nás méně, ale zvykli jsme si.

Už máme v hlavě plány na příští expedici Kortrijk a doufáme, že tentokrát se uskuteční hned napřesrok!


19.12. 2007
Radana Menšíková

 

 

Štěňata po půl roce

Největší událostí poté, co prťata dosáhla věku 6 měsíců, bylo zvedání nožičky. Neumím si to vysvětlit, ale den po půlročních narozeninách na vycházce v lese (chodí každý zvlášť, aby neměli zmatek v povelech), s tím oba začali, dokonce u téhož stromu (prvního „na ráně“). Počáteční pokusy nebyly vždy úplně povedené, kupř. Basty se přitočil ke stromu a po chvíli nacvičování zvedl nožičku od kmene vzdálenější, Aristo zase často začal jako dřív, tedy po holčičím způsobu, ale najednou se rozpomněl, akci přerušil a běžel ke stromu, pak byl teprve se sebou spokojen. Ale kde se to dozvěděli, nebo jestli na společných vycházkách pozorovali taťku Abaxe, těžko říci, ale načasované to tedy měli, to ano.

Během dne štěňata tráví volný čas zapojeni do smečky, vychovávána tatínkem (někdy je seřve včetně maminky Kalinky; ta si svou rodičovskou odpovědnost moc nepřipouští a učí je lumpárny). Jakmile přijde čas odpočinku, musím je zavolat do ohrádky, kam dobrovolně napochodují a zaujmou pozici v plastovém pelechu. Tam si ještě chvíli okusují uši; když jdu kolem, dělají hodné, jelikož z toho mívají oplétačky. Tuhle hru fakt nesnáším, protože jejich bráška Akim (Acantus) od nás cestoval s prokousnutým uchem (připadala jsem si jako matka, co se o děti moc nestará).

Občas si s nimi hraje teta Hispánka, ale jen pokud to Kalince nevadí, má-li řeči, tetička se stáhne. Kdo se s kluky nikdy nezapomene, jsou greyhoundi a Abax. Abax se rozhodl, že je to pod jeho úroveň (zdá se, že si hlídá pozici ve smečce, aby mu Alabastr nepřerostl přes hlavu); u chrtů to má jiný důvod (ti se o pozici ve smečce nestarají, jsou spokojeni se vším). Majda ke hře neměla sklony nikdy, ta sebou s oblibou někde plácne, leží a pozoruje cvrkot, ale Ratovi  by to proti mysli vůbec nebylo. Ovšem sám nějak přišel na to, že je mezi těmi malými jako slon v porcelánu a tak jen stojí a drží, když na něj kluci dorážejí.

 

O Vánocích nám ti malí holenkové trochu zvlčili. Přiznám se, že jsme si potřebovali jaksepatří odpočinout. Vypustili jsme všechno, co bylo zbytné, bohužel i výcvik a výstavní trénink. Sice jsme si krásně odpočinuli, ale ty konce!

Když jsme zase začali, byl sníh, což vše komplikuje. Na výstavní kruh si hrajeme v pokoji, takže rozhodně nejde o regulérní předvedení psů v pohybu. Problémy nastaly i s prezentací chrupu, což je pro mne velkou záhadou: během dne každou chvíli kluky zastavím: „Ukaž zuby!“ Bez problému mne následují ke světlu, otevřou papulu k prohlídce i k převzetí pochoutky (máme k tomu účelu pecičky psí čokolády „Schocko Drops“, po kterých se mohou utlouct a za nic jiného je nedostanou). Jakmile ovšem přijde výuka, tzn. s výstavním vodítkem na krku, místo zubů předvádí Alabastr tanec svatého Víta a Aristo zamčené čelisti, ačkoli je zřejmé, že čokoládové pecičky jsou připraveny. Občas bych je fakt roztrhla (tedy štěňata, nikoli pecičky). S výstavním postojem je to podobné, zkrátka výstavní vodítko rovná se pokyn k zlobení. Že by již puberta?

I výcvik se zkomplikoval; na tlapky sice mají skvělý balzám, který jim poslal bráška Artebello, ale sedání ve sněhu je strašně nebaví. Soustředíme se proto na nejnutnější, tzn. na přivolání, které bylo nutno po svátcích rovněž zintenzivnit, anžto kluci si přestali lámat hlavu s tím, mají-li předsedat či sedat k noze (ale hlavně že přišli, že). V tom jsme již nápravy dosáhli.

 

Cvičíme zpravidla denně, na louce za domem. Jedny balkonové dveře vedou směrem na přístupovou cestu k louce, druhé na louku samotnou. V době opadaného listí je cvičící jedinec vidět jako na dlani. Pořadí výuky je dáno, napřed Alabastr (než mne opustí trpělivost), pak hodnější Aristo. Ten ovšem nelibě nese pohled z okna na brášku, běžícího za vzděláním.  Přebíhá od dveří ke dveřím a rozčiluje se, Alabastr se schválně producíruje jemu na očích.

 Jen neochotně se jde Basty s bratrem vystřídat a vše se opakuje. Jakmile se vrátíme, nastává obrovské vítání, kluci si někam zalezou a špitají si. Určitě se na mne domlouvají, jak mi to zase příště zpestří.

Prťata už vlastně prťaty nejsou a dosáhnou na kuchyňskou linku. Pokud jsem v kuchyni s nimi, nic si nedovolí a jsou roztomilost sama, zejména mazlíček Aristo se pořád kolem mne ometá, aby byla ochutnávka (čehokoli, se škodolibou radostí, že ji vyfoukne bratrovi už slupl i syrovou cibuli, jež se mi sesula z prkénka). Jen zajdu za roh, už slyším charakteristický zvuk: něčí přední tlapky jsou nahoře. Kdyby jen kradli jídlo, ale v pelíšku nacházím různé poklady, tuhle dokonce nůž. Musím přiznat, že bych lecčemus předešla, být pořádnější a nenechávat předměty na lince ležet (v tom ale zase cvičí oni mne a lepším se).

Syn má fenku z útulku a když hodně zlobí, přijde nejtěžší kalibr: „Sáro, tobě se stýská po útulku, viď!“ Nemusíte tomu věřit, ale rázem je klid (také myslím, že spíše díky silnému hlasu). No, zkoušela jsem to, ale bezvýsledně, mým holenkům chybí ta zkušenost!


12. ledna 2008
Radana Menšíková

 

Naši kluci na Tržnici Zahrady Čech 2008

 

V uplynulém týdnu jsme navštívili výstavu „Tržnice Zahrady Čech“ v Litoměřicích, kam nás organizátoři pozvali, abychom v rámci přehlídky psích plemen prezentovali bernské honiče a greyhoundy. Akce byla pětidenní, avšak pozvání jsme z časových důvodů nemohli využít více než dvakrát. Jelikož sami se již delší dobu nacházíme ve stadiu budování, porozhlédnutí po výstavě bylo pro nás docela inspirativní.

Jako reprezentant bernských honičů z naší stáje byl vybrán mladý Alabastr, greye zastupoval Rutland. Vzhledem k tomu, že chrti od chvíle, kdy k nám přicestovali, chodí spíše po vycházkách než do společnosti, nevěděli jsme, jak bude Rat reagovat, proto jsme raději zůstali u každého plemene jen po jednom zástupci. Doma jsme přílišné nadšení nevyvolali, berňačka Kalinka a chrtka Majda vydatně protestovaly, ale nebylo jim to nic platné.
 

Poprvé jsme do Litoměřic zamířili ve čtvrtek; cestu kluci poměrně znají, poblíž Litoměřic bydlí naše příležitostná hlídací paní, ale stejně byli napnutí, co se bude dít. Překvapilo nás, co návštěvníků bylo na výstavišti od samého rána, nota bene ve všední den. Kluci ale nehnuli brvou (u stánků, kolem nichž jsme procházeli, se ještě ráno negrilovalo) a nakráčeli do příslušného pavilonu. Tam již byli přítomny jejich kamarádky, labutěnka Lotynka a německá doga Gina, a

Alabastr byl nadšen! Gina je jeho největší psí láska, tak ho nepotěšilo, když zjistil, že ohrádku s ním bude sdílet Rat a nikoli ona a že se s Ginou nesmí honit po areálu výstaviště.
 

Basty z ohrádky nadšeně zdravil všechny kolemjdoucí a dělal to přesně tak, jako jeho maminka Kalinka: očima si vždy vybral „svého“ člověka a zhypnotizoval jej, aby se s ním přišel pomuchlat. Rat dělal důstojného, postával či polehával a reagoval teprve na vyzvání, ale i on si své příznivce již před samotnou prezentací našel.

 

Začalo předvádění, které bylo organizováno podle skupin FCI, takže první šel na řadu Basty. Přestože se zná s paní moderátorkou, moc se mu na pódium nechtělo; ukázalo se, že na vině jsou hlavně hliníkové schůdky, které v něm moc důvěru nebudily (ze tří prezentací jsme jej museli dvakrát vynést). Na pódiu to už ale byla jiná, sice si pečlivě vybíral, kdo ho smí pohladit a kdo ne, ale celkově si zájem diváků nesmírně užíval. Ve čtvrtek byl jediným

 představitelem VI. skupiny, takže se o přízeň nemusel s nikým dělit, a bylo jasné, že aplaus patří jen a jen jemu.
 

Rutland schůdky zdolal, jako by po nich chodil denně, a měl veliký úspěch. Přihlížející se zájmem poslouchali jeho životní osud a získal řadu obdivovatelů, kteří jej pak přišli ještě individuálně pozdravit. Tak veliký zájem ho zaskočil a vyžádal si vycházku. Způsobně došel až na travičku, kde se ukázalo, že má z celé akce přece jen trochu nervy: přemohl ho průjem. S Ratem byla jedna potíž - jako bývalý závodník je zvyklý běhat za návnadou a v Litoměřicích za

 takové návnady mylně považoval yorky; museli jsme být zatraceně ve střehu, zvláště když jeden exemplář patřil k psům předváděným v rámci prezentace plemen a jeho majitelkou byla paní ze stánku s chovatelskými potřebami, který stál v „našem“ pavilonu.

 

Výlet do Litoměřic jsme si zopakovali v sobotu. Basty, který se prezentoval v VI. skupině spolu s bassety, vyběhl tentokrát na pódium sám a tak se zajímal o vůně, které tam zanechali jeho předchůdci, že rozdíl ve výšce předváděných dlouhoušatců, na který paní moderátorka upozorňovala, nebyl ani moc patrný, protože Alabastr připomínal ještěrku. Na druhou prezentaci se potom tak těšil, že nebylo jednoduché jej udržet během ukázky psů z V. skupiny FCI pod pódiem a jen co její představitelé předváděcí molo opustili, doslova mne vyvlekl nahoru a během celého předvádění si ani nevšiml piškotu, který jsem žmoulala v ruce pro každý případ. Rutland byl tentokrát také jen jedním ze zástupců chrtí říše, ale opět svým příběhem dojal. V sobotu byl již mnohem vyrovnanější a oba kluci byli u vytržení ze stánků, z nichž se linuly libé vůně. Moc jistá jsem si nebyla Ratem, který při své velikosti a rychlosti klidně mohl někomu sebrat buřtík z tácku, ale neudělal to, kluk hodná, přestože já jsem měla po kapsách  jen

motivační piškoty. Zbytku smečky, který na nás čekal doma, jsme nakoupili dárky, z nichž ne všechny se setkaly s nadšením (přivezli jsme totiž i náhubky, bez nichž se neobejde cesta autobusem, kterou hodláme vyzkoušet). Naštěstí se Kalinka nechala udobřit žvýkacím plátkem Orozyme, takže nám nakonec takové selhání odpustila.

7.4. 2008
Radana Menšíková
 

 

Naši kluci na motorkách

Pod názvem Královédvorský okruh se ve Dvoře Králové nad Labem jezdí tradiční mezinárodní závody historických závodních motocyklů a sidecarů o cenu Františka Šťastného; ve dnech 28. až 29. června 2008 se jel již 12. ročník. Jde o závod obnovený, navazující na  závody pořádané v letech 1953 až 1964. Kromě českých závodníků jsme letos mohli vidět jezdce z  Německa, z Rakouska, ze Slovenska, ze Švédska, ze Švýcarska a z Velké Británie. Hlavním pořadatelem

je Old Racing Club Dvůr Králové nad Labem, spolupořadateli jsou Autoklub v AČR  Dvůr Králové nad Labem a Veteran Car v AČR Dvůr Králové nad Labem.
Jen jsme se začali v neděli vypravovat, už se smečka seběhla a chtěla jet také; účast si ale vylosovali jen kluci. Kalinka měla jako obvykle moc řečí, ale málo platné, závod motorek  přece není nic pro děvčata. Kluci se tvářili důležitě jako zábradlí a schválně se při nastupování do auta producírovali před oknem, kterým je pozorovaly Kalinka s Hispánkou.
 

Nestihli jsme slavnostní zahájení ani první dva závody, ale přesto jsme si užili ažaž. Chlapci se tvářili, jakoby se s všudypřítomným hlukem, díky němuž nebylo slyšet vlastního slova, setkávali běžně, naštěstí nedělali žádné lumpárny, tak napomínání (které by neslyšeli tentokrát doopravdy) nebylo zapotřebí. V prvním závodě, který jsme mohli sledovat od samého začátku, jela dokonce jedna dáma (celkem jsme jich ve startovní listině napočítali 6!) a stroje, které

kolem nás jezdily, měly ve svých dokladech uvedeny roky výroby od 1932 do 1978. Byla to zajímavá  podívaná. Kluci moc dopředu nechtěli, zvolili jsme proto kompromis: seděli jsme na trávníčku kousek opodál, ale viděli jsme docela pěkně.
 

Kategorie E, F a L přinesly vítězství panu Gerhardu Spychalovi z Německa (na fotografii – startovní číslo E 44), který jel na motocyklu Gilera 600 SS roku výroby 1942. Po tomto závodě jsme se přesunuli blíže depu,do prostoru startu a cíle, kde se klukům líbilo víc: prodávali tu totiž klobásky. Svými výmluvnými pohledy dosáhli svého (kdo to má ksakru vydržet) a  netrpělivě poskakovali, než pochoutka alespoň trochu vychladla.

Alabastrovi se nejvíce zamlouvaly děti, které se s ním přišly pozdravit. Kolem nás burácely motocykly kategorie H (rok výroby 1950 až 1967), některé měly roztomilé názvy, třeba JAWA 250 šoupátko či JAWA 250 pérák; ani v této kategorii nejeli samí muži, startovní listina obsahovala hned dvě dívčí jména!

Poblíž našeho stanoviště byla v boční ulici zaparkována historická auta,  nádherní naleštění veteráni, převážně kabriolety. Procházeli jsme kolem nich v uctivé vzdálenosti, aby kluky náhodou nenapadlo nakukovat dovniř. Dozvěděli jsme se, že nás letos čeká ještě jedna zajímavá akce, kde se nám tito krasavci představí: pod názvem „Než vypustíme vodu z chladiče“ se dne 4. října bude konat tradiční soutěž historických vozidel, kterou přádá již zmiňovaný Veteran Car Club Dvůr Králové nad Labem.

Kluci vděčně nastoupili do auta a během zpáteční cesty ani nedutali, jen pili, docela  jim vyprahlo. Aby naše milé holčičky, které zůstaly doma tak nedobrovolně, nebyly ještě ke všemu ošizené, dostaly klobásky (z domácích zásob, dá rozum, že jsme je nevezli ze závodů) a v tu ránu bylo odpuštěno.  Bylo to příjemně strávené dopoledne a nám nezbývá, než poděkovat presidentovi Old Racing Clubu ve Dvoře Králové nad Labem panu Petru Civínovi i jeho šikovnému týmu za krásný zážitek!

30. června 2008
Radana Menšíková