FCI-EUROPEAN DOG SHOW TULLN/AUSTRIA 4.6.2005

Naše cesta do Tullnu trvala asi 4 hodiny, jeli jsme celkem klidně. Evropská výstava se konala na výstavišti Messegelände Tulln, které nebylo složité najít. Měli jsme předběžné informace, že parkoviště zde není právě největší a doporučuje se přijet poněkud dříve, což jsme učinili a vyplatilo se to, neboť se nám podařilo zastavit prakticky před vchodem do výstavního areálu; tuto skutečnost jsme pak ocenili zejména při odjezdu, kdy lilo jako z konve.

Již doma jsme si nastudovali plán výstaviště a rozmístění jednotlivých kruhů, neboť vše bylo zveřejněno s předstihem na internetu. Jelikož výstavní katalog jen pro  sobotu 4. června obsahoval jména přibližně 2 600  vystavovatelů, umí si každý představit, jakou výhodu tato zdánlivá maličkost představovala. U vchodu jsme si vyzvedli katalog a šli jsme tak říkajíc „najisto“. Náš výstavní kruh č. 35 byl umístěn pod ohromným stanem, což bylo velmi příjemné. Počasí bylo po celou dobu posuzování v kruzích hezké, před sluncem jsme byli chráněni a dýchali jsme čerstvý vzduch. Usídlili jsme se u plotu, na němž byly připevněny kohoutky provizorního vodovodu (později se ovšem ukázalo, že voda jím neproudila).

V našem kruhu posuzoval rakouský rozhodčí pan Karl P. Reisinger, který byl velice pečlivý. Před švýcarskými honiči (tentokrát byli zastoupeni kromě honičů bernských honiči jurští a jeden honič švycký) se prezentovali vendéští basseti; v závěru jejich předvádění jsme se přesunuli ke kruhu, avšak ještě jsme se dost načekali, neboť se vyskytly nějaké administrativní problémy. Hispánka se zatím přátelila s bernskými štěňátky, která se přijela podívat, jak to na výstavě chodí, a trochu se s nimi rozdováděla.

Když konečně vyrazila „na plac“, nedokázala tak rychle přepnout a dělat ukázněnou, a místo aby se důstojně předvedla v pohybu, zajímala se zprvu o všechno, co bylo v kruhu v „dočichu“. V postoji ovšem již stála klidně a vydržela to nezvykle dlouho, prakticky po celou dobu, co pan rozhodčí diktoval posudek; poněkud nás překvapilo, že nám pak podával červenou stužku (známka velmi dobrá), jelikož jeho ústní ohodnocení bylo stručné: je to dobré, avšak chce to čas, je příliš „štěněcí“. U jedince prezentovaného ve třídě mladých to totiž považujeme za docela pochopitelné.

Je pravdou, že pan rozhodčí známkami sehr gut nešetřil a jistě tedy myslel doslova, že pejsci, kterým tuto známku přidělil, jsou velmi dobří. Pro Hispánku bylo satisfakcí, že její maminka si zde vysloužila výtečné ohodnocení a podle paní chovatelky je jí Hispánka velmi podobná.

Hispánka se pak prezentovala ještě jednou, jako jedna z Bencill v soutěži chovatelských skupin. Když jsme si v katalogu výstavy v časovém rozvrhu  závěrečného kruhu přečetli, že na celou  přehlídku chovatelských skupin je plánováno 10 minut, považovali jsme to za překlep (bylo jich přihlášeno bezmála čtyřicet). Ovšem plán byl opravdu dodržen; podle toho, co jsme z našeho stanoviště mohli vidět, všechny chovatelské skupiny ještě nestačily ani nastoupit a již byla vítězná chovatelská skupina vyhlášena.

Že bernští honiči nebyli vybráni, nás zase až tak nepřekvapilo, nejsou rasou, která by tradičně chodila „na bednu“, avšak že neměly všechny chovatelské skupiny stejnou šanci se prezentovat, nás dost zklamalo (ani jsme si totiž nestačili všimnout, že by se na nás pan rozhodčí podíval).

Na to, jak dopadne soutěž o vítěze VI. skupiny jsme již nečekali, čas pokročil a my měli doma Abaxe a Californii, za kterými Hispánka spěchala, neboť byla vůbec prvně na výstavě bez své smečky a chtěla se začerstva podělit o své dojmy; další postřehy z Tullnu uvádíme zde.