39. Internationale Rassehunde-Ausstellung Berlín 1.-2.dubna 2006

Tuto výstavu jsme se chystali navštívit poprvé a chystali jsme se důkladně – pečlivě jsme naplánovali svou trasu tak, abychom se vyhnuli průjezdu městem, z kterého jsme měli respekt. Byla to cesta poněkud delší, avšak jak jsme později zjistili, daleko bezpečnější; naši sousedé u kruhu začátek výstavy málem nestihli, jelikož po Berlíně bloudili přes dvě hodiny a stěžovali si, že průjezd městem nebyl vůbec značen a to i nás překvapilo; v Německu to není obvyklé, šipky s logem výstavy bývají umístěny podél všech příjezdových tras. 

Uvítalo nás motto výstavy: „Berlín, město psů – cesta do Berlína vždy stojí za to“. Co bylo opravdu vymyšlené, byl způsob úhrady parkování: při příjezdu místo vybírání parkovného navigátoři v rychlosti podávali do aut cedulky s informací, kde a kolik je třeba zaplatit, což velmi urychlilo najíždění aut; u výjezdu se pak kontrolovalo potvrzení o zaplacení a všechno šlo jako po másle. Trochu nás zaskočila výstražná cedule na vstupních dveřích haly, která nabádala k opatrnosti na osobní věci; v Německu nejsme zvyklí na podobné cedule, a po pravdě řečeno ani na žádnou opatrnost. Asi jiný kraj…(přece jen jde o bývalý východní blok). 

Přihlášených psů bylo bezmála 2 900 a pokud jde o vystavovatele ze zahraničí, překvapivě vysoká byla účast Poláků. Počet vystavovatelů z České republiky mírně překračoval obvyklý průměr – bylo jich bezmála osmdesát, naopak ostatní okolní státy byly zastoupeny v daleko menším množství než obvykle. V sobotu se prezentovaly skupiny FCI 1, 3, 8, 9 a 10 a v neděli skupiny 2, 4, 5, 6 a 7; naším výstavním dnem byla neděle. Sbor rozhodčích čítal přes 50 lidí; pouze pár jmen bylo na seznamu rozhodčích po oba dva dny. Klasicky zvládnutá byla péče o pořádek, každou chvíli kolem nás prošla dvojice skautíků s příslušným náčiním.  

K volnému použití bylo omezené množství klecí, velmi prostorných. Výstavní kruhy měly slušné rozměry a byly napříč pokryty pásy koberce. Dost místa bylo i okolo nich a pohyb po prostoru výstavních hal nečinil potíže. Široký byl sortiment nabízených chovatelských potřeb. Vystavovatelé a návštěvníci výstavy si mohli pochutnat na několika druzích berlínských preclíků, které prodávali pekaři s vozíky.  

V našem kruhu zahajovali prezentaci dobrmani, což bylo velmi působivé. Oproti jiným výstavám jich nebyl nijak vysoký počet – černých bylo všeho všudy devět a  hnědých pět. Před námi byli na řadě naši obvyklí souputníci – majestátní francouzští trikoloři a po své vlastní prezentaci jsme se soustředili na plemeno Petit basset Griffon Vendeen, neboť mezi jeho chovateli jsou další z našich výstavních kolegů; ty jsme  ovšem tentokráte postrádali. Paní rozhodčí Agnes Kertis Ganami, se kterou jsme se dosud ve výstavním kruhu nepotkali, byla dáma přívětivá a v posudcích (které tentokrát potěšily tím, že nebyly psány ručně) neopomněla zmínit žádnou podstatnou skutečnost, alespoň soudě podle posudků, které si odvezly naše feny; obě získaly čekatelství šampionátu VDH a Hispania navíc i reservé CACIB a reservé CAC.  

Tentokrát jsme byli požádáni o zjištění výstavních výsledků u několika plemen a měli jsme co dělat, abychom je u příslušných kruhů všechny pořádně opsali. Vzhledem k tomu, že jsme se neprobojovali do závěrečného ringu, čestnou arénu jsme nehledali a teprve cestou domů jsme si uvědomili, že jsme na ni nikde nenarazili. Cesta zpět byla jako  z pohádky, tak krásné počasí jsme letos ještě nezažili; idylka sice skončila se vstupem na naše území, kde nás přivítal déšť, ale díky včasnému odjezdu jsme celou cestu absolvovali za světla a to bylo, zvláště po předchozích zážitcích z Mnichova a Lucemburku, více než příjemné. 

3.4. 2006
Radana Menšíková