XIV. Miedzynarodowa wystawa psów rasowych Wroclaw - 24.9. 2006

Byla to naše pátá polská výstava, ale Wroclaw jsme navštívili poprvé. Naším výstavním dnem byla neděle a počasí slibovalo, že bude dnem vydařeným. Na internetu jsme si našli polohu Olympijského stadionu ve Wroclawi (přesto jsme jej chvíli hledali, značení se objevilo teprve v blízkosti areálu). Katalog se nevydával hned při vstupu na stadion, žádná navigační tabule se nekonala, alespoň u brány, kterou jsme prošli my; nezbývalo, než trochu pátrat. Na webu výstavy jsme předem žádné rozmístění kruhů ani zařazení do kruhů nenašli a teprve z katalogu jsme zjistili, na který z oválů se vydat.

Na travnatém hřišti jsme vyhledali svůj kruh č. 28; usadili jsme se tak, aby nám stín pavilonu posádky kruhu poskytoval útočiště před postupujícím sluncem. Kruh měl velkorysé rozměry a mezi kruhy bylo opravdu hodně místa. U vstupu do kruhu visel rozpis, ze kterého jsme zjistili, že bychom měli přijít na řadu ve čtvrt na dvanáct (začátek posuzování byl stanoven na  desátou hodinu), což bylo příznivé. Kvitovala jsem, že rozhodčí pan Śliwka začal úderem desáté. Byl to respekt vzbuzující přísný robustní pán, který se striktně držel svých pravomocí založených regulemi FCI (blíže výstavní postřehy). V kruhu bylo pracovní prostředí, nedošlo sice na žádné žoviální žertíky, ale nepanovala ani stísněná atmosféra.

Čas do našeho nástupu do kruhu jsem věnovala listování katalogem. Oko mi padlo hned na uvodní slovo organizátorů výstavy: vítali 3 019 psů 215 plemen a svá slova adresovali zvláště zahraničním vystavovatelům, kteří přijeli prezentovat plemena, v Polsku neobvyklá. Berský honič byl v příkladmém výčtu výslovně zmíněn.

Pojali jsme výstavu jako generálku na výstavu světovou a přihlásili obě feny, ačkoliv si ve stejné třídě vzájemně konkurovaly. Vzhledem k rigoróznosti pana rozhodčího a k jeho systému posuzování (povolával do kruhu celou třídu najednou) nebylo vyhnutí: netroufli jsme  si přehazovat čísla i holky a jedna z nich musela dostat nezvyklého handlera (můj muž si vybral Kalinku). Vedli si spolu skvěle a Cali postoupila do závěrečných soutěží. Vůbec nevíme, v čem pan rozhodčí spatřoval přednosti a v čem naopak nedostatky našich fen; ústní odůvodnění se nekonalo a ačkoliv se písemné posudky vydávaly, jsou psané rukou písmem pro nás naprosto nečitelným (jde o typ písma, který známe z doby povinné výuky ruského jazyka a všeho, co s tím souviselo, ale převedený do latinky).  Přísnost pana rozhodčího mi zabránila nechat si posudek od zapisovatelky přečíst; čekat v poledním slunci na konec posuzování mne nezlákalo.

Raději jsme se odebrali do stínu stromů, kde jsme vyčkali do odpoledního programu v ringu honorowem. Bylo tam tak příjemně, že jsme se trochu začetli a před naší prezentací jsme měli poměrně naspěch. Způsobila jsem menší zmatek (v poslední chvíli jsem nebyla s to najít předváděcí vodítko). Nebezpečí, že Cali povedu s běžným obojkem na loveckém vodítku bylo zažehnáno a my jsme vyrazili směrem k tribuně. Kalinka se jako obvykle zajímala o veškeré okolní dění a zdálo se, že slovo „postoj“ slyší poprvé. Zájem profesionálního fotografa upoutala významně, avšak paní rozhodčí Musial (známe ji z Walbrzychu, kde Hispánce ve třídě mladých prominula její povedené kousky a neodmítla ji posoudit, ačkoliv předváděná s ní hrála na schovávanou) upoutali víc jiní.

Vydařený den byl završen poměrně krátkou a bezproblémovou zpáteční cestou, co si víc přát!

25. září 2006
Radana Menšíková