44th EURODOGSHOW Kortrijk 17. – 18. 11. 2007

Jak už to s plány bývá, ne vždy vyjdou do puntíku; tak to bylo i s naším odjezdem na Expedici Kortrijk 2007. Malá zdržení i nečekané povinnosti se v den odjezdu řetězily, takže namísto ranního odjezdu jsme Hájemství bernských honičů opustili teprve dvě hodiny před půlnocí; měli jsme tedy co dělat, abychom do cíle své cesty dorazili včas. Jeli jsme pochopitelně celou noc, delší odpočinek jsme si nemohli dovolit; obytné auto je co do rychlosti limitováno, v našem případě i tím, že jej používáme jen jednou ročně, takže respekt je namístě, zpočátku cesty určitě.

Naštěstí je Německo zemí k řidičům nesmírně vlídnou. Nerada se opakuji, ale ráda chválím, tak odpusťte vy, co jste to již četli v jiných reportážích: ohleduplní řidiči, kteří předvídají, co hodláte učinit za manévr a umožní vám ho bezpečně dokončit, systém vybavených parkovišť s perfektní informovaností (příští benzinová pumpa za x km, příští parking s WC za x km) atd. Na německém území jsme ochutnali od všeho: v Bavorsku sníh, v Sársku nádherné slunečno, a že bylo na co se dívat! Tentokrát jsme zvolili trochu jinou trasu a litovali jsme, že musíme uhánět. I v Lucembursku jsme projížděli oblastí, kterou jsme dosud nenavštívili. Konečně nás vítal kruh hvězdiček s označením Belgie; do Kortrijku jsme dorazili za tmy.

Cesta na výstaviště EXPO Kortrijk (nebo také Kortrijk XPO) je dobře značená na kartičce, která je vstupním listem, a areál je poměrně snadné najít. Pořadatelé tentokrát měli jinou strategii obsazování parkoviště, a místo vyhrazené karavanům a obytným vozům nebylo zdaleka tak příznivé, jako při naší první návštěvě zde, kdy jsme „bydleli“ prakticky před vchodem do výstavních prostor. Ale tak jsem se rozepsala o naší cestě (z časového hlediska dost dobrodružné), že jsem dočista zapomněla na naše prťata!

U těch převládly dva základní dojmy: množství pachových zážitků na parkovištích a okolnost, že se s nimi zachází jako s berňáky dospěláky, žádné zvláštní ohledy na jejich věk. Byli nadšeni, když se v autě usadili vedle rodičů a tety ke stolku (Alabastr hned vymyslel, že největší frajeřina je cestovat na stole). Zkusili to po něm postupně všichni bez rozdílu a všichni si vzali k srdci napomenutí (ne tak autor nápadu, ten měl každou chvíli oplétačky po celou dobu naší cesty).

V sobotu ráno se venčil každý zvlášť a důkladně. V areálu parkoviště jsme potkávali skupinky border colií, které sršely energií a nebylo pochyb, že se velice těší na svá vystoupení. Nejistota našich prťat z neznámého prostředí byla znásobena tím, že zrovna neměla oporu v berňácích dospělácích, ani v sobě navzájem; nezávisle na sobě zvolili stejnou taktiku: začali borderky zastrašovat (těm to nestálo ani za pohled, natož aby se s nimi zdržovaly).

Dokončili jsme poslední přípravy a šli jsme „na to“. Prťata s maminkou byla vezena v plastové kleci; i tak kluci byli ze všeho pořádně vykulení.

Vstupní list má podobu karty jen o málo větší než pet passporty, to zjednodušuje manipulaci u vchodu (to oceníte zvláště při větším počtu psů). U vstupu se fronta vystavovatelů rozděluje na ty, co mají placeno (karta modrá) a ostatní (karta červená), to všechno už jsme popsali minule. Na kartě naleznete vše, co se zpravidla teprve hledá v katalogu – katalogová čísla psů, jméno rozhodčího, číslo haly a číslo kruhu. Katalog si vyzvednete hned u vchodu a tam také najdete plánek rozmístění hal. Erárních klecí je k dispozici opravdu hodně, ani se všechny neobsadí.

Naše místo bylo v hale č. 1 u kruhu č. 8. Hned ráno jsme se potkali s panem Dielensem Abramsem z Belgie, který nám blahopřál k našim prvním štěňatům (poznali jsme se před třemi lety v Lucemburku, kde Cali byla jako čtyřměsíční štěně poznávat výstavní atmosféru a panu D.A. dočista učarovala). „Náš“ rozhodčí pan Claudio de Giuliani posuzoval kromě bernských honičů také honiče polské, hamiltony, bígly a dalmatince. Řadu plemen z šesté skupiny FCI měla v jiném kruhu posuzovat česká rozhodčí paní Kateřina Schwippelová, ale patrně došlo ke změně oproti plánu, v uvedeném kruhu posuzoval někdo jiný.

Naše prťata, která výstavní ruch na vlastní kůži pocítila prvně v životě, vděčně vklouzla s maminkou Kalinkou do jedné z klecí, Hispánka s Abaxem se složili do druhé. Dokud byl kruh více méně prázdný, vzala jsem kluky jednoho po druhém si očichat terén; oba to vzali doslova a monitorovali centimetr po centimetru. Časem se nechali přemluvit k navlečení výstavního vodítka… s přimhouřením obou očí se nanečisto předvedli. Časový plán nám byl nakloněn příznivě – před bernskými honiči se prezentovalo pouze jediné plemeno.

První šel na řadu Aristo. Právě, když měl opustit bezpečí klece, probíhala před ní výměna názorů několika bíglů a náš malý hrdina se zjevně domníval, že ho chci do akce zapojit; odnesla jsem ho raději až do kruhu. Je zcela na místě vyseknout panu de Giulianimu poklonu: když byl do kruhu postaven vykulený Aristo, pan rozhodčí mu velmi usnadnil začátek tím, že nás nechal oběhnout kolečko. Aristo pochopil, o co půjde, a poněkud se uvolnil. Do prohlídky těla se moc nehrnul a pan rozhodčí natáhl ruku pro motivační frolík, který u mne zahlédl, a s Aristem se tak hned dohodl (prohlídka byla spíše láskyplná než důkladná); moje asistence spočívala v tom, že jsem chlapečkovi nedovolila vycouvat. Pokračovali jsme dvěma kolečky a jednou přímkou, následovala rychlá změna čísel a výměna kluků; Aristo již jen čekal, jak dopadne měření sil s Alabastrem.

Ten se zkoušel uvést zmítáním na vodítku (jeho královská disciplina), ale pan rozhodčí mu to nějak rozmluvil, ani jsem nepostřehla jak, a Basty se nakonec předvedl docela únosně. Hlavní cíl, který pan rozhodčí v baby třídě sledoval, byl nevyděsit vystavované a neotrávit vystavovatele a dělal to s ohromnou noblesou. V závěru nás nechal předvést oba kluky najednou (což z domácího nácviku neznali a považovali to za výzvu k honičce a na tom setrvali i poté, co jsme zkusili změnit jejich pořadí. Pan rozhodčí se přesto tvářil důstojně, nevyhodil nás a určil vítěze. Pokynul k příslušným pořadovým číslům a přiměl okolo sedící publikum (kruhy jsou obestavěny židlemi) k potlesku. Měli jste vidět Alabastra! V tom se rázem probudil showman, pyšně si vykračoval a bylo evidentní, jak ho to baví, ten se zkrátka v ten okamžik našel.

Veškerá naše příprava na výstavu se přirozeně točila kolem štěňat a spoléhali jsme se, že zkušený Abax od loňské světové výstavy nic nezapomněl a musím ho pochválit, nezklamal. Kruh jsme obíhali víckrát, než bývá zvykem, a pan rozhodčí uznale pokyvoval hlavou – předvedení v pohybu je Abaxovou silnou stránkou a po rozdováděných prťatech jeho seriózní prezentace potěšila. Zodpovědná Hispánka se předvedla stylem „přece vím, co se po mně chce“. Posudky se v Kortrijku nevydávají písemně, ale pan rozhodčí podrobně o důvodech svého ocenění pohovořil: Alabastr jej zaujal svou celkovou konstitucí, Aristo upoutal nádhernou hlavou, Abax elegancí pohybu a on i Hispánka perfektní linií a krásnou hlavou. Potvrdilo se mi, že každý rozhodčí klade hlavní důraz na něco jiného, pan de Giuliani si hodně všímal hlavy.

Při čekání na odpolední soutěže jsem postupně chodila psy venčit do vyhrazeného prostoru (v halách se opět o čistotu starali skautíci, kteří po pejscích uklízeli s porozuměním); právě jsem vedla Kalinku, když mi o ucho brnklo slovo „Laufhund“ - elegantní pán (později jsem zjistila, že to byl sám pan Dr.Bruno Misselyn – president výstavy) přestal rozmlouvat se svým společníkem, přimhouřeně Cali pozoroval a přemýšlel. Pomohla jsem mu: „Berner Laufhund“. Odměnil mne delším monologem ve francouzštině (pochopila jsem, že plemeno znal, jen si nemohl vzpomenout).

O něco později (právě jsem měla venku z klece Alabastra) tito dva muži přišli k nám a začali se s námi o bernských honičích bavit. Teprve nyní jsem si všimla, že druhý pán je president FCI pan MVDr. Hans Müller, který je rozhodčím i pro naše plemeno; zavedl řeč na výstavy v České republice (věděl, že ve stejném termínu jako EURODOGSHOW probíhala výstava v Praze a ocenil, že jsme se s našimi psy vydali na takovou cestu). Nabídli jsme mu naši dvojjazyčnou brožuru o bernských honičích a našich chovatelských stanicích, kterou jsme vydali u příležitosti Světové výstavy v Poznani; hned ji prolistoval a vyjádřil se uznale. Celou dobu po očku pozoroval Alabastra (ten se předváděl s ohromnou vervou) a konstatoval, že to je nádherný pes. Po rozloučení v nás dlouho přetrvával hodně příjemný pocit.

Klubovou výstavu v rámci EURODOGSHOW pořádala Královská unie klubů belgických ovčáků a Královský klub chrtů; v rámci výstavy probíhaly i různé doprovodné akce:

• 21. Juniorhandling
• 7. Seniorhandling
• 23. Grand prix Agility
• 20. Dětský karneval
• Ukázky tance se psem
• Různé ukázky práce se psy

Po oba výstavní dny od 16. hodiny probíhal v Ehrenringu program, který má tradičně slavnostní ráz – jde o soutěže

• Nejlepší pár dne
• Nejlepší skupina dne
• Nejlepší pes belgické rasy
• Nejlepší veterán
• Nejlepší štěně
• Nejlepší mladý pes
• Vítězové skupin FCI

V naší šesté skupině zvítězil bígl již zmiňovaného pana Dielense Abramse z Belgie (v Best in Show byl shledán osmým nejkrásnějším psem výstavy!).

Na letošní výstavu bylo přihlášeno na 4 000 psů z 26 zemí; Českou republiku reprezentovalo 10 psů (z toho 4 z naší výstavní stáje). Z Belgie pocházelo 1 425 psů, z Francie 658 psů a z Lucemburska 383 psů. Počet psů z Německa nebyl nijak závratný – 168. Delegováno bylo 69 rozhodčích z 18 zemí. Pokud se zajímáte o historii EURODOGSHOW Kortrijk, psali jsme o ní zde. O závěrečných soutěžích druhého dne pojednávají výstavní postřehy.

Pokud se rozhodnete navštívit 45. ročník EURODOGSHOW v Kortrijku, poznamenejte si, že výstava se koná 15. a 16. listopadu 2008 a sledujte stránky výstavy www.eurodogshow.be!



26. listopadu 2007
Radana Menšíková