1. Nationale Rassehundezuchtschau Rheinberg 2007, 24. až 25. 2. 2007

Naším výstavním dnem tentokrát byla neděle. Hlavní pocit, který ve mně tato výstava zanechala, je ryze soukromý: v době konání výstavy jsme bojovali s časem a jeli jsme jen „na otočku“; ukázalo se, že jsme to podcenili. Rheinberg se nachází nedaleko holandských hranic a naše únava byla opravdu velká, ale to byla jen naše chyba.

Město samotné jsme našli bez potíží, horší to bylo s hledáním výstaviště Messe Niederrhein, jelikož scházelo jakékoli značení. Podobných nešťastníků nás tam kroužila menší kolona – spoléhali jsme na to, že ti před námi trefí. Vstupní listy sice nabízely skromný plánek příjezdu, ale ten byl k ničemu, protože jsme nepřijížděli z naznačené trasy. Ošklivé počasí a kroužení Rheinlandem se podepsalo na našem mírně opožděném příjezdu (v mém případě i na stavu nervové soustavy: představa, že přijdeme ke kruhu právě ve chvíli, kdy bude po posouzení našeho plemene, byla o to horší, že jsme ve Wroclawi podobný případ viděli na vlastní oči).

Parkoviště se nacházelo na terénu s vydřeným trávníkem, ve chvíli našeho příjezdu bylo pokryté loužemi obřích rozměrů. Nemusím jistě popisovat, jak vypadala černobílá bernská smečka; bylo mi do breku. Dojemná byla Zlatíčko Hispánka, která sice vypadala nejžalostněji, jelikož jí příroda černé barvy moc nenadělila (je paradoxem, že právě její posudek na této výstavě obsahuje superlativ „nádherně čisté jasné barvy“), ale má jedinečný životní program: nedělat potíže. Jakmile zaznamenala mé zoufalství, hned mne začala uklidňovat, a její bláto se stalo i mým; naštěstí jsem se měla do čeho převléknout.

U vchodu byl takový nával, že se zdálo, že včas nepřijel vůbec nikdo. Avšak u vstupu to nikterak zbytečně nevázlo a dalo se to vydržet i ve vydatném dešti. Chvíli jsme listovali katalogem, který jsme u vstupu obdrželi, ale rozmístění kruhů ani rozdělení plemen do kruhů jsme tam nenalezli, bylo vyvěšeno na sloupu v hale. Za normálních okolností nic znepokojivého, ale tentokrát nás to připravilo o další cenné minuty. Stalo se ale něco, co bych od precizních Němců neočekávala: začátek posuzování v kruzích byl o půl hodiny posunut.

V kruhu jsme se potkali s obvyklými plemeny. Po několika bassetech následovala nekonečná řada bíglů a pak švýcarští honiči. Nechyběli naši staří známí – francouzští Blanc et Orange a tricolor a přehlídku uzavírali oba typy vendéeských bassetů a jeden otterhound. Nepříjemné byly rozměry kruhu, byl příliš malý, aby psi měli příležitost se pěkně předvést v pohybu. Málo místa bylo i okolo, u kruhu bylo doslova narváno a nebylo jednoduché sledovat dění uvnitř. Povrch tvořil surový beton, který sice neklouzal, ale psům moc dobře nedělal; kousek koberce by nebyl k zahození.

Posuzovala pro nás dosud neznámá finská rozhodčí paní Paula Hekkinen. Byla neuvěřitelně důkladná a precizní. Psy měřila, prohmatala, porovnávala proporce, opakovaně nařizovala předvedení v pohybu. Vážila každé slovo do posudku a jeho diktování trvalo tak dlouho, že nebylo jednoduché psy přemlouvat, aby přece jen ve výstavním postoji ještě chvilku vydrželi. Postupovala přesně tak, jak se má. Vše, co vytýkala, náležitě odůvodnila, to se mi líbí (jí nešlo vytknout dočista nic).

Hispánka paní rozhodčí přesvědčila o svých kvalitách a došlo na naše rozhodování, zdali se vůbec zúčastníme soutěže o vítěze skupiny. Na této výstavě byla dokumentace všech psů vydána vystavovatelům ihned po posouzení v kruzích, takže účast v Ehrenringu nebyla nutností. Přes šílenou zpáteční cestu, která nás čekala, jsem hlasovala pro účast v soutěži. Šestou skupinu posuzoval pan Dr. Wilfried Peper, který je Hispánčiným velkým příznivcem. Co bych se nepřiznala, od této účasti jsem si dost slibovala.

Po prolistování katalogu jsem nabyla dojmu, že jsme snad jediní zástupci České republiky na výstavě, ale při čekání u Ehrenringu, kdy jsem rozdováděnou Hispánku napomínala, vedle mne stojící paní poznamenala: „Vy mluvíte česky“, takže nás zjevně bylo víc. Pravda je taková, že jsme klidně mohli být doma o několik hodin dřív. Sice při předběžné prohlídce psů před nástupem na oficiální posouzení soutěže o vítěze 6. skupiny se Hispánka s panem rozhodčím k sobě dost měli, pan Dr. Peper na mne dokonce uznale kývl, ale to bylo vše. Na bednu šli dalmatin, francouzský Blanc et Orange a ridgback, co se dá dělat, třeba příště.

Aby naše informace byly kompletní: katalog obsahuje výčet 2 684 vystavovaných psů 240 plemen; jejich majitelé pocházeli z deseti států. Snad až čtvrtina vystavovatelů byli Holanďané, jinak bylo přirozeně dost Belgičanů, Dánů a Francouzů. Pokud jde o vystavovatele z východoevropských zemí, pan starosta Rheinbergu Hans-Theo Mennicken se ve svém úvodním slově výslovně zmiňuje pouze o Češích. Největší exotikou v katalogu byli Japonci z Tokia.

28. února 2007
Radana Menšíková