Postřehy z Lipska (září 2006)

Výstavu v Lipsku pokládám za jednu z nejpříjemnějších německých výstav, letos navíc s bonusem  (mezinárodní výstavě byla přizpůsobena výstava národní) a tudíž jsme měli dvojnásobnou příležitost k předvedení psů. Mezi našimi vystavovateli je Lipsko poměrně oblíbené, sobotní mezinárodní výstavy se zúčastnilo 100 vystavovatelů z České republiky a nedělní národní výstavy 75, přičemž ne všichni byli účastni po oba dva dny, takže celkový počet jistě dvakrát převyšoval obvyklou českou účast v zahraničí.

Líbil se mi, a to značně, způsob posuzování rozhodčího pana Seibela. Měl pevně stanovený postup: 

• nechal nastoupit příslušnou třídu a prohlédl si všechny zúčastněné v postoji,

• nechal je běhat v kruhu tak dlouho, než posoudil pohyb jednoho každého a  vzájemně je porovnával,

• začal vyvolávat po číslech, posoudil chrup (důkladně předůkladně), prohmatal tělo a nechal psa v postoji; odebral se k zapisovateli a diktoval první část posudku,

• následoval běh každého po přímce (to posuzoval v podřepu, aby mu opravdu nic neuniklo) a po vyzvání i běh po kruhu (což nevyžadoval po všech),

• pak opět všichni zúčastnění běhali v kruhu, pan rozhodčí je vyměňoval, nechával běhat jen některé, které chtěl vzájemně porovnat a začal určovat pořadí (od prvního) a

• nakonec pan rozhodčí dokončil posudky.

Byl to parádní pohled na profesionála, na kterém vidíte, že ho to baví. Je to typ rozhodčího, od něhož nižší ocenění, než na jaké jste zvyklí, rozhodně nezamrzí. Je pro mne vždy radost se s někým takovým potkat (a to nejen ve výstavním kruhu). 

Další, co stojí za zmínku, jsou slovenští kopovové. Dva psi (což byli všichni jedinci mužského pohlaví) byli na sebe velmi agresivní, narušovalo to prostředí kolem kruhu natolik, že vedle nás sedící majitelé bíglů se oprávněně pohoršovali a dovolávali se příslušných ustanovení výstavního řádu.  Jeden ze psů byl tak zavilým nepřítelem prohlídky chrupu, že to rozhodčí po dost dlouhé době vzdal, odešel pod stan k posádce kruhu a nechal všechny zúčastněné myslivce, kteří mu při práci asistovali (a kterých bylo víc než posuzovaných jedinců) aby se pokusili psovi domluvit. Vznikla dost nepřehledná situace, kdy myslivci jeden po druhém zkoušeli psovi páčit čelist a nakonec se k nim opět přidal pan rozhodčí a záležitost uzavřeli. Na výsledkové tabuli jsme pak zjistili, že rozhodčí nesáhl k sankci, kterou mu  výstavní řád umožňuje použít, a nevyloučil svéhlavce z posuzování, ale jako jedinému posouzenému v našem kruhu mu zadal „gut“. 

Nebylo dost na tom, že nás majitelé slovenských kopovů se svou klubovou výstavou předběhli, ještě po skončení posuzování (ostatní představitelé plemene dopadli jen o málo lépe) začali v kruhu schůzovat a řešit koncepci chovu. Neustále se dohadovali nad knihou, mávali příložníkem na měření psů a byli zjevně zaskočeni výsledkem posouzení. Pan rozhodčí si během toho odskočil a jeho návratem klub chovatelů slovenských kopovů naštěstí kruh opustil.

Tak se nám v kruhu sešly dva učebnicové příklady, a sice jak má vypadat odborné posouzení  psa rozhodčím na jedné straně a jak nemá vypadat předvedení psa majitelem na straně druhé; obojí bylo podnětné.
 

11. září 2006
RadanaMenšíková