Postřehy z Ludwigshafenu

Z Ludwigshafenu máme dva postřehy: jeden se klasicky týká práce rozhodčího (Dr. Wilfried Peper), druhý stručných přednášek o zajímavých plemenech, se kterými se diváci na výstavě mohli setkat.

Pan rozhodčí byl nesmírně usměvavý a doslova z něj čišelo, jak ho posuzování baví. Na druhé straně byl ovšem důkladný a nic nenechal bez povšimnutí, dokonce vysvětloval i to, zda a proč ten který nedostatek má či nemá vliv na známku, kterou zadává. Co pro mne bylo velice překvapivé, že mi ke komunikaci s ním postačovaly mé znalosti němčiny, které kdysi ustrnuly na úrovni tak čtvrté lekce. Důvodem sice bylo i to, že jako každý vystavovatel přednosti i nedostatky svých psů znám, ale pan rozhodčí si dával maximálně záležet, aby byl pochopen, hledal slova tak, abych se „chytla“ a vše mi  na psech přímo ukazoval.

Navíc se příjemné rozpoložení pana rozhodčího nemohlo nepřenést na soutěžící, pokud jsem si mohla všimnout, nikdo z majitelů nepůsobil stísněně či nervózně. Na koho se ovšem radost z vystavování nepřenesla, byl náš Abax; ten stále výmluvněji dává najevo, že na plac sice se mnou půjde, ale zázraky ať od něj laskavě neočekávám, více viz komentář k výstavě.

Jelikož Kalinka získala známku sehr gut, tedy velmi dobrá, a přitom vysoutěžila titul Best of Breed, nedalo nám to a s panem rozhodčím jsme na toto téma pohovořili: ten nám vysvětlil, jak to je: pokud v Německu neexistuje pro dané plemeno speciální klub, SG (sehr gut) je nejlepší známka, kterou  může zadat. A my jsme se dosud mylně domnívali, že Cali bývá v Německu ohodnocena sníženou známkou!!!  Pochopitelně jsme ji odškodnili, prodávali tam ukrutně dobré sušené kůžičky (alespoň podle tvrzení našich holek), a Cali dostala nášup, ale víc si stejně užívala naše omluvy, ty ona miluje, vždycky na nás kouká stylem TAK TENTOKRÁT TI JEŠTĚ ODPOUŠTÍM.

Co pro nás bylo novinkou, s níž jsme se dosud nikde nesetkali: veřejnost, která výstavu v Ludwigshafenu navštívila, avšak nevěnovala se přihlížení posuzování v kruzích, se ve značném počtu již dopoledne soustředila kolem závěrečného kruhu, kde kromě obvyklých akcí, jako ukázky agility, předvádění práce záchranářských psů apod., probíhaly stručné přednášky, kdy divákům byla představována zajímavá plemena; pan moderátor stručně vylíčil historii plemene, jeho charakteristiku a užití jak v minulosti, tak dnes, a vyzdvihoval povahové přednosti plemene apod. – a právě mezi tato neobvyklá plemena pořadatelé vybrali naši Kalinku. Ta se své úlohy zhostila opravdu se ctí: moudře se rozhlížela kolem, moderátorovi visela na rtech (jen ji poněkud znepokojovalo, že mu nemůže olíznout tvář a nepřestávala se o to pokoušet). Když přišla řeč na popis a tělesné proporce, Cali pózovala tak, že se nechtělo věřit, že to nemá s panem moderátorem předem secvičené. Z kruhu odcházela za vřelého potlesku a hned se hrnula k Hispánce a něco jí šuškala.

Když o tom přemýšlím, takovéhle minipřednášky nemají chybu, z masivní účasti diváků bylo zřejmé, že je to zajímá. Od pořadatelů to sice vyžaduje něco navíc (přece jen ti, kdo vybraná plemena představují, musí mít o nich ne úplně povrchní znalost), ale jistě se to vyplácí: nejen pořadatelům, kteří to zcela jistě poznají na návštěvnosti (a divák je v Německu na výstavě opravdu pánem, již jsme popisovali praxi, kdy vystavovatel nikdy nemůže výstavu opustit dříve, než po své poslední prezentaci, příslušnou dokumentaci mu totiž dříve nikdo nevydá), ale tuto prezentaci jistě vítají i chovatelé, pro které jde ze strany pořadatele o určitý bonus.

7.8. 2005