Postřehy z Norimberka

Ráda píši o zahraničních výstavách, které jsem se svými psy absolvovala, a to hned z několika důvodů; hlavní je ale má naděje,  že se vždy najde někdo, koho mé řádky zaujmou a také se někam vypraví. Zdá se mi, že při celkovém počtu přihlášených psů ke třem tisícům je  šedesátka vystavovatelů z České republiky zatraceně málo, jde-li o výstavu konanou ve městě, kam cesta z Prahy trvá přibližně tři hodiny. Výstavy konané v Německu jsou pro vystavovatele nesmírně příjemné a mívají vysokou úroveň po všech stránkách; osobně mám jen ty nejlepší zkušenosti s činností výstavních rozhodčích.

Mám-li důvod, chválím velice ráda a tak německé výstavy chválím často. Není divu, že mám ohlasy od vystavovatelů, jejichž zkušenosti jsou jiné, ale není jich mnoho (zdá se, že v tomto ohledu vyniká spíše bývalý tzv. východní blok). Neumím si představit, že by v Německu po posouzení určitého jedince přiběhl do výstavního kruhu ředitel výstavy a začal rozhodčího peskovat (to jsem fakt zažila na vlastní kůži v postkomunistickém státě).

V Norimberku jsem ve výstavním kruhu potkala pana Dr. Wilfrieda Pepera a bylo to naše třetí setkání; pokaždé byl neuvěřitelně přívětivý, šířil kolem sebe skvělou atmosféru a svůj klid a dobrou náladu přenášel na vystavovatele i na psy. S každým (jak vystavovatelem, tak psem) se přivítá, prohodí vlídné slovo, důkladně si nechá psa předvést v pohybu i postoji. Psy rozhodně nebere jako pouhý „materiál k posouzení“, na každém jedinci najde něco zajímavého a své úsudky komentuje i pro přihlížející. S jakou láskou se psy zachází, bych vám přála vidět. Během diktování výstavního posudku je se psem v kontaktu a udržuje jeho pozornost; nad každou formulací do posudku se zamýšlí a jeho snaha o co nejvýstižnější charakteristiku každého předváděného jedince je zřejmá. Stejnou péči, jakou věnuje tvorbě výstavního posudku pan Dr. Peper věnuje jeho vysvětlení vystavovateli a dává si opravdu záležet na tom, aby byl pochopen i v případě, že vystavovatel není v německém jazyce zrovna zběhlý. Je zkrátka radost se dívat na člověka při práci, která jej evidentně těší.

Letos v kruhu, který byl pro nás vymezen, se nejprve posuzovala „naše“ plemena (francouzský tricolor, berský honič, slovenský kopov a vendéský basset) a na to navázala klubová výstava kokrů. Pochopitelně byli zvlášť posuzováni kokři američtí  a angličtí, ale nevěděla jsem, že jsou rozděleni i podle barev (černí, jednobarevní a vícebarevní). Posuzování začalo na minutu přesně a vzhledem k počtu důkladně posuzovaných jedinců se program protáhl, Dr. Peper bez přestávky a beze spěchu stále stejně důkladně posuzoval a jeho pohled na hodinky na tom nemohl nic změnit. Nebyl-li si jistý, znovu si nechal psy předvést a vždy vystavovatele, kterému přednost nedal, seznámil s důvody svého rozhodnutí. Tentokrát jsme práci výstavního rozhodčího vnímali doslova jako koncert a čas, který nám zabralo čekání na Showparade, pro nás byl  časem nesmírně příjemně stráveným.