Postřehy z Wroclawi (září 2006)

Pár věcí ve Wroclawi si zmínku zaslouží. Jsem zvyklá si na  výstavě vždy prohlédnout stánky s chovatelskými potřebami (téměř vždy objevím něco, bez čeho se sotva obejdu). V Polsku si zpravidla kupuji perfektní kulatá kožená vodítka a Wroclaw nebyla výjimkou. Prozatím jsem vždy uspěla s platbou v korunách českých či v EURO. I tentokrát prodavač promptně přepočítal cenu ze zlotých do EURO a jelikož jsem měla patřičný obnos přesně, nebyl problém.

Málokdy si na výstavě kupuji občerstvení, fronty mne nelákají a o smažené hranolky nijak zvlášť nestojím (výběr toho zpravidla o moc víc nenabízí). Ve Wroclawi ale byla stánkům s občerstvením věnována celá ulička a byl opravdu bohatý výběr. V několika případěch jsem neodolala a prodavače oslovila: měla jsem ale smůlu, při zmínce o EURO i korunách českých vždy jen kroutili hlavou a neuspěla jsem ani s poněkud vyšší nabídkou. Musela jsem si nechat zajít chuť, ale mrzelo mne to, zejména obrovské krajíce nikoli průmyslově pečeného chleba mazané bylinkovým máslem mne v klidu nenechávaly (jak jsem chápala naši Kalinku, po které často zbývá loužička slin, když přihlíží dění v kuchyni). Neumím posoudit, jak dalece tenhle aspekt lidem vadil a jsem opravdu zvědavá, zdali na světové výstavě bude situace stejná. Nakupovat zloté jen proto, že mi může jít „pusa rundem“ se mi opravdu nechce, na nic jiného je opravdu nepotřebuji.

Ještě se pozastavím u přístupu pana rozhodčího: byli jsme svědky dvou případů, kdy mi vystavovatelů přišlo fakt líto. Ne snad, že by se stalo něco v rozporu s Výstavním řádem FCI, ale postup se mi jevil přísný přespříliš (pokud vím, dosud jsem se nesetkala s tím, že by rozhodčí těchto svých pravomocí využil).

Vystavovatelka, která zmeškala (o jedno číslo) svůj nástup do kruhu,  se přišla omluvit a věc vysvětlit; nebyla posouzena. Taková věc se na výstavách stává a věřím, že sotva to bývá z rozmaru vystavovatelů; někteří jedou i stovky kilometrů, zaplatí nikoli bezvýznamné poplatky a jistě nejsou všichni lehkomyslní, důvodů může být nepřeberné množství. Již vícekrát jsem podobnou věc viděla (vždycky v Německu) a vždycky byl „provinilec“ posouzen; někdy byl ještě zařazen mezi své, takže se vlastně nic nestalo, někdy byl posouzen teprve po skončení posuzování v kruhu, takže do výsledků svého plemene již nemohl zasáhnout, ale odvážel si posudek výstavního rozhodčího. Je pravdou, že důvody zpoždění uvedené vystavovatelky neznám, to ale nemění nic na tom, že mi jí bylo líto.

Pan rozhodčí postupoval metodou, kdy nejprve nechal nastoupit celou třídu a po prohlídce těla pokračoval podle katalogových čísel. Ve třídě mladých nastoupilo několik jedinců a jeden z nich neotevřel ústa; tím pro něj výstavní den skončil. Pan rozhodčí nic nevysvětloval, jen paží  ukázal k východu z kruhu. Každý máme jistě v paměti, kdy jsme se svým dorostencem nastoupili do výstavního kruhu poprvé, asi málokomu se vše podařilo. Uvedený jedinec jistě neaspiroval na nejlepší ocenění, ale vystavovatelka by jistě uvítala, kdyby bez ohledu na tento (jistě dost závažný) nedostatek věděla, jak si její svěřenec vede po ostatních stránkách. A pokud by si odvážela výstavní posudek (a co teprve, kdyby hodnocení exteriéru bylo vcelku příznivé!), jistě by měla dost velkou motivaci do příští výstavy svého psa na tuto disciplinu lépe připravit. Takhle si nejsem jista, že pro ni příští výstava bude; nedivila bych se, kdyby odjela natolik otrávená, že to již nepodstoupí.

Jak jsem již uvedla u obou popsaných případů - rozhodčí má právo (ne povinnost) se tak zachovat, ale je otázkou, zdali by velkorysejší přístup rozhodčímu neslušel a kynologii neprospěl. Komu by ublížilo, kdyby tyto dvě vystavovatelky dostaly šanci a na druhé straně – komu prospělo, když ji nedostaly? Troufám si sama odpovědět na obě otázky: NIKOMU.

25. září 2006
Radana Menšíková