Postřehy z Tullnu 

Naši pravidelní čtenáři vědí, že jsme se dosud vždy vyhýbali tomu, abychom hodnotili práci rozhodčích a vše, co s ní souvisí. Předně se stejně nelze proti ohodnocení nijak bránit, protest nemůže být namířen tímto směrem (podle Výstavního řádu ČMKU protest proti rozhodnutí rozhodčího, tzn. proti ocenění, zadání pořadí a titulů, není přípustný a podle Výstavního řádu FCI rozhodnutí rozhodčího ohledně známky psa, jeho umístění a zadání titulu a čekatelství na titul je konečné a nenapadnutelné) a je nám jasné, že vždy je někdo spokojen více a někdo méně, tak je to vždy, když výsledek není objektivně měřitelný. Tentokrát nás ovšem zarazilo hned několik okolností a nemůžeme se k nim nevyjádřit.

Začneme tím, co se nás bezprostředně dotýká: je to skutečnost, že Hispánčino mládí jí de facto bylo na újmu. Tulln byl teprve druhou výstavou, na které byla  zařazena do třídy mladých,  ještě před dvěma měsíci „startovala“ za dorost a než se bude povinně hlásit do   třídy dospělých, uplyne více než rok! Měli jsme za to, že právě proto, aby při hodnocení jedinců bylo dostatečně vzato v úvahu věkové hledisko, jsou vystavovaní psi rozděleni do tříd a třída mladých je vlastně ještě do jisté míry třídou „štěněcí“. Právě proto, aby mladí psi nebyli handicapováni při konfrontaci se psy po všech stránkách dospělými, existuje po třídě mladých (9 až 18 měsíců) ještě mezitřída (15 až 24 měsíců); teprve pak jsou psi považováni za vzájemně srovnatelné. Domníváme se, že ve třídě mladých mají být jedinci posouzeni porovnáním se standardem s přihlédnutím k věku (a považujeme za dost pochopitelné, že ve věku 11 měsíců je naše Hispánka štěněcí).

Při zadání známky „velmi dobrá“, tedy známky snížené, bychom očekávali (a všude v teorii se na to klade důraz), že této známce bude odpovídat odůvodnění (velmi dobrá znamená, že posuzovanému jedinci se prominou drobné vady nikoli morfologického charakteru), což se nestalo při ústním ohodnocení („je to dobré, chce to čas“), ale ani v písemném vyhotovení posudku. Tam sice v jednom slovním spojení je užito slov „ještě ne zcela“, avšak pokračování je nečitelné; tím se dostáváme k druhé záležitosti, se kterou nejsme právě spokojeni (a netýkalo se to jen nás, nejinak na tom byli další vystavovatelé, s nimiž jsme u našeho kruhu hovořili), jde o rukou vyplňované odůvodnění ocenění psa.

Nečitelný rukopis je problémem i v mateřském jazyce, avšak ručně psaný cizojazyčný text je často obtížně rozluštitelný, i když na první pohled působí úhledně. Z vlastní zkušenosti víme, že pokud obdržíme nejlepší ocenění, zpravidla jsme nadšeni a zněním posudku se na místě moc netrápíme. Po této zkušenosti jsme rozhodnuti při nečitelnosti posudku si jej nechat na místě  přečíst a nadiktovat zapisovatelem, abychom měli jistotu, že se dopracujeme přesného znění v českém jazyce.

Pokud se týká ohodnocení, opakovaně jsme se setkali s tím, že rozhodčí v rámci posuzování vystavovateli sdělil, že se mu pes nelíbí. To jistě při nejlepší vůli nelze považovat za příliš odborné vyjádření. Vystavovatel za účast na výstavě platí (nemalý) výstavní poplatek a za něj má právo na pokud možno objektivní ohodnocení psa (tedy jak dalece jeho pes odpovídá standardu plemene, v jaké se předvedl kondici, jaký je jeho postoj a jak se jeví jeho povaha; zda se přitom líbí rozhodčímu, jej zase až tak netrápí (i když je to také důležité, z tohoto subjektivního pocitu rozhodčí bezesporu při posouzení vychází) a plně chápu, že vystavovatelům podobná vyjádření rozhodčích vadí.  

4.6. 2005